Budíček! ČNB musí proti inflaci zasáhnout. Od toho ji máme

V současné situaci rychlého růstu cen musí Česká národní banka přestat chlácholit veřejnost a místo toho razantně zvýšit sazby. K opatrnosti není důvod

Zrychlení růstu cen ohlášené na konci minulého týdne kdekoho překvapilo. Divili se analytici i centrální bankéři. Čtenáři týdeníku Hrot však až tak překvapeni být nemuseli. Na zrychlování inflace a nedostatečnou reakci centrální banky upozorňujeme od jara. Například zde:

Už je čas, paní ČNB 

Strach o prachy. Ani investice do nemovitosti už není jistota

Zvýšení sazeb? Šlo přitlačit víc

Člen bankovní rady ČNB Aleš Michl vzápětí po zveřejnění údajů statistiků velmi svižně přispěchal s uklidňováním veřejnosti. Není třeba se bát a inflace prý zase klesne. Už za rok bude citelně nižší, než je nyní.

Nechceme jeho tvrzení rozporovat, nicméně podmínit ho musíme. Inflace bude nižší, pokud bude ČNB řádně a nekompromisně naplňovat svůj mandát. Je zřejmé, že bankovní rada byla zatím příliš opatrná a ke zvedání úrokových sazeb přistoupila později, než měla, a neodhadla potřebu razantnějšího postupu. Jádrová inflace, tedy růst cen očištěný o položky, na něž nemá vliv měnová politika, dosáhla v srpnu dokonce 4,8 procenta, tedy více než celý spotřebitelský index, který skončil na 4,1 procenta.

Aleš Michl zdůvodňuje cenový skok pocovidovým zrychlením růstu, na nějž nejsou dodavatelé surovin a polotovarů schopni reagovat dostatečně pružně, a navíc vázne doprava na hlavních světových obchodních cestách. To je ale jenom jeden z důvodů, a ne ten zásadní. Například tahounem posledních čísel jsou potraviny a ceny bydlení, které nemají s postcovidovými logistickými problémy vůbec nic společného.

Příčinou je fatální souběh dlouhotrvající extrémně expanzivní měnové politiky doplněné stejně expanzivním fiskálem. Platí to nejen u nás, ale v celém vyspělém světě. Stejně jako všude i u nás převládá strach z toho, co to udělá, když se zase vrátíme k nějaké normální hospodářské politice.

U nás pak primárně vidíme prudký růst mezd předstihující produktivitu, který akceleroval už před covidem a vyvolal silné inflační tlaky. Pandemie na něm nic nezměnila. Rozhodující roli přitom sehrála rozpočtová politika v podobě masového dotování mezd v privátním sektoru a zvyšování státních platů plus nezřízené navyšování minimální mzdy, nebo lépe řečeno zaručených mezd od ní odvozených. A také extrémně nízké úrokové sazby, které usnadnily vládě financovat tuto velkorysou politiku mohutnými emisemi dluhopisů.

Politici vládní ani opoziční nejeví žádné známky toho, že by chápali vážnost situace a nutnost začít utahovat fiskální šroub. Mimochodem, na rozdíl od většiny evropských zemí. Proto je v tomto okamžiku zásadní reakce měnové politiky. ČNB dokázala loni na počátku pandemie snížit sazby z 2,25 procenta na čtvrt procenta během tří měsíců. Udělat odpovídající opačný manévr by neměl být problém. Pokud čekáme příští rok pěkný růst ekonomiky nad třemi procenty, nacházejí se základní sazby neutrální měnové politiky někde kolem tří procent a teď jsme na 0,75.

A to ještě nespekulujeme o dopadu Green Dealem již dnes zdecimované evropské energetiky na vývoj inflace. Člověka by alespoň trochu uklidňovalo, kdyby věděl, že o tomto někdo v ČNB přemýšlí.

A kdyby si byl také jistý, že pánbůh zachová hlavu státu při zdravém rozumu v okamžicích, kdy bude do konce příštího roku vybírat tři nové členy bankovní rady, kterým skončí mandát. A je mezi nimi i guvernér Rusnok.

Týdeník hrot

  • Filozof jednorožcem
  • Skutečná lekce z 11. září
Objednat nyní