Analýza: Jak zasypat mzdovou propast

Dosažení dokonalé rovnosti na výplatních páskách žen a mužů by si žádalo tvrdé sociální inženýrství. Existují ale i méně radikální cesty, jak zmenšit gender pay gap.

Analýza: Jak zasypat mzdovou propast
Matky s kočárky a kupou dětí – dnes typická ukázka nežádoucího stereotypu. Když se jej podaří zbourat, pomůže to prý snížit platovou diskriminaci žen. | Profimedia.cz

Ženy vydělávají v průměru méně než muži, to je prostý fakt. Přísná kritika z úst eurokomisařky Věry Jourové, která loni na podzim mluvila o diskriminaci, přesto není namístě. Skutečné příčiny, které se schovávají za zjednodušujícím bombastickým číslem rozdílu v platech (v případě Česka zhruba 20 procent), jsou jiné.

Jejich analýze se týdeník Hrot už věnoval. Tentokrát zní otázka jinak: Jak je možné příjmovou mezeru zmenšit? Nápadů jsou desítky. Nabízejí je organizace jako OECD, doporučení vydává pravidelně Evropská komise a s vlastními nápady přicházejí i naši politici. Zatímco některé už se realizují, jiné zůstávají zatím jen na papíře. 

Nesvobodou k vyšší mzdě

Významným zdrojem nerovnosti výdělků obou pohlaví je jejich odlišné zastoupení u různých profesí. Zjednodušeně řečeno, ženy tíhnou spíš k práci s lidmi, a tak volí častěji sociálně orientované nebo humanitní profese. Ty trh práce ohodnocuje hůř než technické nebo ekonomické pozice, které jsou naopak oblíbenější u mužů.

Snahy obě pohlaví od zažitých rolí oprostit už existují. Stereotypy o ženách pečovatelkách a mužích živitelích se například odstraňují z učebnic a dětských knih. K jejich potlačování vyzývá i Evropská komise ve svých strategiích pro dosažení genderové rovnosti. Jen tak prý budou chtít dívky studovat technické obory a pracovat v dobře placených funkcích.

Některé indicie ale naznačují, že tato snaha jde vlastně proti vůli žen. Jednou z nich je studie psychologů Gijsberta Stoeta a Davida Gearyho publikovaná před dvěma lety v magazínu Psychological Science. Oba profesoři v ní porovnávali zájem o studium a jeho výsledky u mužů, respektive žen na univerzitách zaměřených na vědu, techniku a matematiku v 67 zemích světa.

Výsledky byly i pro autory překvapivé: Ukázalo se, že čím větší rovnost pohlaví v dané zemi panuje, tím menší tendenci mají ženy zvolit si ke studiu technické obory. A naopak – ve státech jako Alžírsko, Turecko nebo Tunisko, kde si o emancipaci mohou nechat zdát, ženy tvořily až dvě pětiny absolventek těchto vysokých škol. 

Vysvětlení? Autoři jich nabízejí několik. Jedním z nich je, že v zemích s omezenými právy mají dívky větší motivaci dosáhnout finanční nezávislosti. Jako cestu vidí volbu studijního oboru, který zaručuje do budoucna nejlukrativnější pracovní pozice. Naopak svoboda a sociální zabezpečení v zemích, kde je absolventek techniky nejméně (třeba ve Skandinávii), ženy vede k větší svobodě výběru. A tíhnou paradoxně více k práci s lidmi, tedy k humanitním a sociálním oborům.

Zpátky ke strojům

Snahy o vytvoření spravedlivé společnosti, kde všichni budou dělat všechno a dostanou za to stejné peníze, jsou generační záležitostí, navíc s nejistým výsledkem. Především ale neřeší tu akutnější příčinu stavu, kdy ženy vydělávají méně: kariérní ztrátu nabranou během rodičovské dovolené. K té lze přistoupit ve dvou rovinách.

První spočívá v podpoře co nejdřívějšího návratu do práce pro ty ženy, které o to mají zájem. Je ryze praktická a může se zdát až banální – ženy potřebují, aby nemusely pracovat na plný úvazek a aby se o dítě v době, kdy budou v práci, někdo postaral. Recepty jsou to dobře známé. Problém je, že o opatřeních se hodně mluví, ale jen málo koná.

V Česku dnešní situace působí až komicky. Na jednu stranu sice existuje pružný systém rodičovské a žena si může vybrat, jak dlouho bude s dítětem doma. Zároveň ale školky berou děti až od tří let a  pokus o návrat do práce často končí pověstnou otázkou: Kam s ním? Chybějící jesle tak v posledních letech suplovaly takzvané dětské skupiny.

Změnit se to má prý letos. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová přišla loni s legislativou, která obnovuje jesle pro děti od jednoho do tří let. Měly by nahradit právě dětské skupiny. Zákon má za sebou první čtení a platit by mohl od poloviny roku. Směřuje správným směrem. Protože ale zároveň stanovuje poměrně přísné podmínky pro provoz jeslí, kritici varují před opačným efektem. Tedy zánikem některých dětských skupin, které nová, přísnější kritéria nesplní. Samotný zákon navíc jesle nezajistí.

Co se zkrácených úvazků týče, parlament loni schválil novelu zákoníku práce, která zavádí novinku v podobě takzvaných sdílených míst. Firmy tak mohou držet pracovní pozice, o něž se bude dělit několik lidí s kratším úvazkem – tedy typicky žen na rodičovské. Maláčová chce tato místa dotovat, aby firmy měly vyšší motivaci je ženám nabízet.

Placená výchova

I když žena stráví na rodičovské kratší dobu, často nezůstane u jednoho dítěte a do jejího budoucího příjmu v práci i v důchodu se to podepíše. Po návratu z rodičovské dostane obvykle stejnou mzdu, za jakou pracovala před ní. Její mužští kolegové ovšem během této doby často dostali přidáno nebo povýšili. 

Z pohledu firmy to dává smysl: Zvyšováním mzdy oceňuje odpracované roky a nabyté zkušenosti. Změnit tento postup by proto vyžadovalo direktivní zásah státu. Například OECD navrhuje jako vhodné opatření indexaci mezd. První možnost je, aby firma ženě při návratu z rodičovské přiklepla její původní plat navýšený o inflaci za dobu strávenou doma. Druhá, odvážnější alternativa zahrnuje do indexu i průměrné zvyšování mezd v dané firmě.

Různá řešení se nabízejí také u penzí. A to třeba změnou jejich výpočtu nebo započtením let na rodičovské, a to při určité stanovené mzdě. V tuzemsku šla Jana Maláčová ve svém návrhu penzijní reformy jinou cestou: Počítá s takzvaným bonusem za výchovu. Měl by podobu pětistovky měsíčně za každé vychované dítě navíc k penzi.

Má to svá úskalí. Zaprvé, je téměř jisté, že v šibeničním termínu do podzimu se reforma nestihne. A zadruhé, z makroekonomického pohledu je návrh vlastně nespravedlivý. Ženy už dnes paradoxně čerpají z důchodového účtu víc než muži: Berou sice menší penze, zato ale do důchodu odcházejí dřív a dožívají se vyššího věku. Průměrný muž čerpá penzi asi 20 let, žena skoro o deset let více.

Rodičem z donucení

Směrem k dosažení rovnoměrnějšího rozložení času mezi práci a rodinu u obou rodičů míří i další  návrh, a sice více či méně povinné zapojení mužů do péče o děti. Převzetí části rodičovské muži se přitom nejspíš nevyhne ani Česku.  

Směrnice, kterou loni schválila Evropská komise a do konce příštího roku by ji měla implementovat i Česká republika, nehovoří o povinnosti. Muži by podle ní měli mít možnost strávit minimálně dva měsíce s dítětem doma místo ženy. Pokud ale tuto možnost nevyužijí, zkrátí se o stejnou dobu rodičovská pro ženu.

Především v severských státech jde o politiku praktikovanou už mnoho let. A přestože i tam původně narazila na odpor, nakonec se muži podvolili. Například ve Švédsku zavedli totožné opatření už v roce 1995. Muži podle něj měli strávit doma s potomkem alespoň měsíc; poté se doba zvýšila na dva a nakonec na tři měsíce. Výsledek? Dnes tuto možnost využívají čtyři z pěti mužů.

Svoboda, nebo diskriminace?

Soudě dle aktivity, kterou vyvíjí Evropská komise při vydávání strategií a analýz o genderové nerovnosti, bude zřejmě téma nerovných výdělků žen a mužů žhavé i v příštích letech. Je ironií, že na evropské úrovni ho má na starosti česká komisařka Věra Jourová – zástupkyně země, která patří mezi ty skeptičtější, co se genderového boje týče.

Zda je dobrý nápad odnaučovat ženy a muže jejich dnešním společenským rolím kvůli dosažení vysněné rovnosti, je spíš filozofická otázka. Stačí si ale udělat malou anketu mezi českými ženami na rodičovské v okolí – nejedna z nich by rychlejší návrat do práce ocenila, ale z ryze praktických důvodů nemůže. Jejich řešením by se mělo začít.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní