Nad Českem se vznáší přízrak deindustrializace. Má cenu se mu bránit?
Ceny energií se už těžko vrátí na úroveň, která by náročným průmyslovým oborům mohla zajistit dlouhodobou konkurenceschopnost

„Průmysl nás živí a živit bude,“ tvrdí jeho kapitáni i politici. Co jiného by měli říkat? Věštit, že jsme na začátku éry deindustrializace, nedej bože to dokazovat na číslech? Vzhledem k míře nedůvěry v českou politiku od nich voliči přijímají dobré zprávy s rezervou, zatímco špatné zprávy ještě zveličí („Když nám říkají, že je zle, tak to už musíme být definitivně v háji.“).
V souvislosti s posledními nečekaně mizernými čísly o průmyslové výrobě, s nimiž přišel Český statistický úřad, se často zmiňuje jako vysvětlující faktor, že sotva může být naše průmyslová výroba v kondici, když ta německá má problémy. Je na tom velký kus pravdy – o míře integrace s německým průmyslem svědčí třeba fakt, že v našem vývozu do Německa bylo už v roce 2015 obsaženo nejvyšší procento německé přidané hodnoty ze všech evropských zemí. A naopak velká část německého vývozu obsahuje přidanou hodnotu vytvořenou v zahraničí a často jde o materiály nebo součástky vyrobené v Česku.
Integrace je prima, dokud všechno funguje, jak bylo zamýšleno. Potíž nastává, když se celý mechanismus německého dodavatelského řetězce začne zadrhávat.