Nad Českem se vznáší přízrak deindustrializace. Má cenu se mu bránit?

„Průmysl nás živí a živit bude,“ tvrdí jeho kapitáni i politici. Co jiného by měli říkat? Věštit, že jsme na začátku éry deindustrializace, nedej bože to dokazovat na číslech? Vzhledem k míře nedůvěry v českou politiku od nich voliči přijímají dobré zprávy s rezervou, zatímco špatné zprávy ještě zveličí („Když nám říkají, že je zle, tak to už musíme být definitivně v háji.“).

V souvislosti s posledními nečekaně mizernými čísly o průmyslové výrobě, s nimiž přišel Český statistický úřad, se často zmiňuje jako vysvětlující faktor, že sotva může být naše průmyslová výroba v kondici, když ta německá má problémy. Je na tom velký kus pravdy – o míře integrace s německým průmyslem svědčí třeba fakt, že v našem vývozu do Německa bylo už v roce 2015 obsaženo nejvyšší procento německé přidané hodnoty ze všech evropských zemí. A naopak velká část německého vývozu obsahuje přidanou hodnotu vytvořenou v zahraničí a často jde o materiály nebo součástky vyrobené v Česku.

Integrace je prima, dokud všechno funguje, jak bylo zamýšleno. Potíž nastává, když se celý mechanismus německého dodavatelského řetězce začne zadrhávat.