Země s největšími ropnými rezervami na světě je už sedm let v bankrotu, celkem dluží 154 miliard dolarů a USA na ni teď obnovily sankce. Vše mají zachránit bankéři od Rothschildů
Země s největšími ropnými rezervami na světě je už sedm let v bankrotu, celkem dluží 154 miliard dolarů a USA na ni teď obnovily sankce. Vše mají zachránit bankéři od Rothschildů
Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Nová vláda představila plán boje proti covidu. Nepřináší nic moc nového, protože zázraky politici neumějí. Hlavním úkolem bude obnovit důvěru lidí.
Když letos na jaře vrcholila další vlna epidemie čínské chřipky, velká část veřejnosti pod dojmem depresivních reportáží z plnících se nemocnic nebo zpráv o zrušení emisních limitů krematorií propadla skepsi. Jediným možným řešením podle nich bylo vyhlásit ještě přísnější lockdown a zavřít průmysl. Jiné možnosti prý už nezbývaly.
Babišovu vládu kvůli chaotickému a populistickému přístupu k řízení pandemie není příliš za co chválit. Plus jí ale lze připsat za to, že volání po uzavření fabrik odolala. Jistě, byl za tím spíš strach z brutálních ekonomických dopadů, které by zasadily další ránu už tak vysáté státní kase. Díky tomu, že průmysl nechala běžet, se ale brzy ukázalo, že továrny nebyly hlavním semeništěm nákazy, a jejich zavření by tedy nepomohlo. Na rozdíl od plošného testování.
Nyní, na podzim jsme v podobné situaci, jen s tím rozdílem, že pravidla jsou dosud veskrze uvolněná. Prakticky totožná skupina lidí ale dospěla ve svém zoufalství ze špatného vývoje k názoru, že opět není jiné možnosti než lockdown – a to opět pokud možno co nejtvrdší.
Současná vláda se k tak drastickému opatření celkem pochopitelně nemá. Erár je na tom hůř než na jaře a představa, že by stát měl vyplácet kompenzace firmám včetně velkých průmyslových podniků, musí dosavadní ministryni financí Alenu Schillerovou budit ze sna.
Naděje mnohých se proto upínaly k budoucí vládě. Ještě ani nejmenovaný nový premiér Petr Fiala či ministr zdravotnictví Vlastimil Válek to ostatně už pár týdnů schytávají, že sedí s rukama v klíně a nenabízejí žádná vlastní řešení. Když na středu svolali tiskovou konferenci, kde chtěli představit svou verzi vládních opatření pro lepší zvládání epidemie, očekávání přesto byla velká.
A nerealistická, chtělo by se dodat hned po skončení vystoupení zástupců budoucí vládní koalice. Od komentátorů profesionálních i amatérských to proto budoucí kabinet schytal o to víc. Nejenže nepřinášejí žádné vlastní, zázračné řešení, ale dokonce ani nechtějí dupnout na lockdownovou brzdu!
Nechme nyní stranou, že nový ministr zdravotnictví převezme resort v rozvalu – věděl předem, do čeho jde. Za detailnější pohled ale stojí ono zklamání z absence zázraku.
Při pohledu na seznam navrhovaných opatření se rozčarování jeví pochopitelné. Skutečně v něm nenajdeme nic převratného, co by se v Česku ještě nevyzkoušelo. Testování, očkování, respirátory, to všechno už Babiš neúspěšně zkoušel. Existuje ale někde na světě nějaké jiné, lepší a bezchybné opatření, které by virus porazilo, je třeba se ptát.
Statistiky hovoří neúprosně – „konečné“ covidové řešení není a nejspíš ani nebude. Různé země vyzkoušely různé postupy s různými výsledky. Odmyslíme-li totalitní praktiky třeba v Austrálii, které si snad ani příznivci tvrdého postupu v Česku nepřejí, existovala jen různě razantní opatření. Hlavní rozdíl byl ovšem v tom, jak se vymáhala a jak je lidé přijali za svá.
V této disciplíně ovšem Česko shořelo jako papír. Není třeba za tím hledat nutně jen české „švejkování“; vláda přicházela s často protichůdnými opatřeními klidně v rozmezí pár dnů, vyvolávala neustálý chaos a zmatená nařízení po pár měsících začala většina lidí ignorovat. Často třeba už jen proto, že neměli čas denně studovat, co vlastně smějí, nebo nesmějí.
Právě proto je extrémně důležitá jedna věta z tiskové konference Petra Fialy. „Musíme se s koronavirem naučit žít jako společnost a stát. Je to věc každého jednotlivce, není to jen odpovědnost státu,“ prohlásil budoucí premiér. Jinými slovy, pokud se nezmění přístup veřejnosti a nepodaří se alespoň zčásti obnovit důvěru ve vládu a její kompetentnost, jakákoli opatření selžou.
Lze však silně pochybovat o tom, zda by k obnově důvěry pomohlo, pokud by nový kabinet ihned po nástupu zavřel národ doma a zavedl povinné očkování. A to tím spíš, že Andrej Babiš se dosud neobtěžoval vyzkoušet ani pozitivní motivaci třeba ve formě očkovacích bonusů (místo toho, aby mladé šikanoval a rizikovým důchodcům peníze jen tak rozdával).
Samozřejmě nelze vyloučit, že se situace s covidem v nemocnicích vyhrotí natolik, že nakonec nějaká forma lockdownu i od nové vlády přijde. Dokud ale není u moci a jen navrhuje řešení, měli bychom být naopak rádi, že zatím navrhuje řešení, která tu už sice byla, ale nikdo je zatím neudělal pořádně.
A především: bude potřeba naučit se žít s tím, že covid prostě chytit můžeme. Prostředky pro minimalizaci rizika existují. Řídit se přáním těch, kteří odmítají přijmout byť minimální riziko a chtějí s virem válčit zákazy či slepou cestou „zero covid“, by byla velká chyba, která by znamenala předem jistou prohru.
