Vypněte to. Pro duševní zdraví je lepší nesledovat zprávy

Voliči vládních stran se koronaviru bojí méně, říká Dominika Grygarová z Národního ústavu duševního zdraví.

Vypněte to. Pro duševní zdraví je lepší nesledovat zprávy
Dominika Grygarová | Tomáš Novák týdeník HROT

V době krize, jakou přinesla pandemie koronaviru, je pro naše duševní zdraví lepší šetřit se sledováním zpráv. Ale když už je sledujeme, tak pořádně; nejhorší je těkat z titulku na titulek. To pak „skórujeme“ v testech úzkostnosti a depresivity výše. Takové jsou některé ze závěrů studie vlivu mediálních zpráv na psychiku, kterou při první vlně pandemie provedl Národní ústav duševního zdraví.

Teď výzkumníci spouštějí další sérii dotazníků, aby mohli porovnat jarní a podzimní lockdown. „Budeme podrobněji zkoumat i vnímání nejistoty. V první vlně jsme nevěděli o viru skoro nic, teď zase máme jiné druhy nejistoty. Nastupují například ty ekonomické. Budeme porovnávat různé druhy strachu z koronaviru – například strach o život, o živobytí, o bezpečnost státu, o demokracii…,“ říká Dominika Grygarová, která se na studiích podílí. 

V dubnu jste dělali výzkum na téma, jaký vliv mají média na psychiku lidí v době koronakrize. K čemu jste dospěli?

V minulém roce jsme podali grant zaměřený na vliv mediálních zpráv na psychiku lidí. Vlivem covidu-19 se ze studie stala taková živá laboratoř. První lockdown jsme stihli a teď ho budeme porovnávat s druhým lockdownem. Na konci dubna jsme v prvním šetření oslovili 1630 lidí. Ptali jsme se na způsob užívání médií, na to, jak často je konzumují, a na spoustu dalších věcí. Typy médií jsme dělili na veřejnoprávní a seriózní, bulvární i dezinformační. Zároveň nás zajímalo, nakolik jim lidé důvěřují, jakým způsobem média čtou nebo sledují, zda jim stačí titulek a perex, nebo čtou celé články a případně si k nim dohledávají i informace.

To všechno jsme sledovali ve vztahu k základním ukazatelům duševního zdraví. Sledovali jsme obecný skór duševního zdraví, úzkost, depresivitu a úzkostný strach o vlastní zdraví. Zároveň jsme vyvinuli speciální dotazník k obavám z koronaviru. U stejných respondentů nyní začínáme druhé šetření, takže budeme moci porovnat druhou krizi, která už ale probíhá v úplně jiném psychologickém ovzduší. 

Budete se ptát na totéž?

Ano, abychom mohli porovnávat. Navíc jsme teď spojili síly s CERGE-EI, chceme rozšířit záběr studie a otestovat naše první zjištění na větším a reprezentativním vzorku.

Jaký byl tedy výsledek první studie?

Naše základní hypotéza, že zvýšená frekvence užívání mediálních zpráv zvyšuje obavy z koronaviru, se nám potvrdila. Potvrdilo se také, že uživatelé sociálních sítí, kteří je využívají jako zpravodajské zdroje, skórovali výše v obavách z koronakrize. Co bylo asi nejzajímavější, co se dosud nezkoumalo a co chceme ještě rozpracovat, jsou dva na první pohled protichůdné závěry. Ti, kdo si četli jen titulky, oproti těm, kdo si četli celé články a dohledávali si k tématu i další informace, na tom byli hůře, co se týče obecného skóru duševního zdraví (ten je založený na sledování stresu, úzkostnosti a depresivity). Ve specifických obavách z koronaviru nám to však vyšlo naopak. Ti, kdo si načítali informace, oproti těm, kdo pouze prolétli titulky, měli větší obavy z viru.

Takové obavy či strach můžeme považovat za jev, který je více založen na kognitivních procesech – čím víc toho vím, tím víc se toho bojím. I tento typ strachu je samozřejmě emočním procesem, ale je pravděpodobně vyvolán promýšlením přijatých informací a kognitivními procesy. Tito lidé ale měli zároveň lepší obecný skór duševního zdraví. „Kognitivní“ strach založený na dodaných informacích se dá podle nás regulovat lépe než rychlý emoční (afektivní) proces, založený často i nevědomě a přicházející automaticky a bez přemýšlení, který vyvolává právě přelétávání titulků, kde se koncentrují negativní jevy.

Mně z toho vychází, že pro duševní hygienu je snad lepší média nesledovat…

No to možná ano, nebo spíše v omezené míře. WHO už po první vlně vydala doporučení, aby lidé nesledovali média tak excesivně. Světová zdravotnická organizace pro to používá název, který se mi líbí – ne pandemic, ale infodemic. Člověk je pořád bombardován stejným typem informací na jedno téma, které nás atakují a podporují jen ten jeden druh strachu. Z dalších studií ze zahraničí to vychází podobně. Nás zajímaly ještě podrobnější informace. Dělali jsme další výzkumy, které jsme zatím nepublikovali. Jsou o tom, jak se způsob užívání médií stává mediátorem ve složitém vzorci mezi strachem, duševním zdravím a třeba i hostilitou – tedy nepřátelskými postoji vůči jiným lidem. 

Budete v těch dalších dotaznících měřit, jak pandemie, respektive informování médií o ní, zvyšuje agresivitu lidí? V tom možná bude ta druhá vlna jiná… 

Ano, už na jaře jsme měřili hostilitu, dodržování opatření a morální vyvazování se z toho, když je lidé porušují. Hostilita bude teď hodně důležitá. Zajímaly nás i postoje respondentů ke konání vlády. Ptali jsme se také na politické postoje a volební preference. 

Našli jste nějaké souvislosti s obavami?

Ano. Lidé, kteří volí vládní strany ANO, ČSSD, a počítali jsme sem i komunisty, kteří vládu umožňují, se koronaviru báli daleko méně. To znamená, že čím více důvěřujeme těm, kteří jsou u moci, tím je náš strach menší. Tím více věříme, že to dobře dopadne. Tady byly rozdíly opravdu velké. 

V první vlně lidé vnímali vládu převážně jako vítěze, komunikovala celkem jasně. Teď je chaotická a z mediálního obrazu vychází, že situaci nezvládla a kvůli ní jsme nejhorší na světě… Projeví se to nějak v tom druhém dotazníku?

Ty přešlapy jsou všudypřítomné a jistě se propíšou i do psychiky respondentů. V jednom dotazníku se ptáme na frustrační toleranci. Frustrace může nakonec vyústit i v agresivitu. Uvidíme také, zda lidé budou výrazně nejistější. Jeden náš dotazník je zaměřený i na to, jak jsme schopni odpouštět našim vládním činitelům, když dělají chyby. A do jaké míry lidé přijímají vládní opatření a to, že je nouzový stav.

Je možné, že se ukáže, že lidé v první vlně byli úzkostní a ve druhé jsou frustrovaní?

Já myslím, že frustrace bude hrát velkou roli. Lidé už jsou unavení a ten nápor je velký, navíc bez jasného konce.

Dá se sledovat, zda vedle politiků neselhávají také média tím, jak realitu vykreslují? Že jdou „po krvi“, vyhledávají negativní zprávy nebo jejich katastrofické nositele, nedokážou dávat informace do kontextu?

Udělat obsahovou analýzu jednotlivých médií na tak velkém časovém období je těžké a není to v našich silách. To, co říkáte, je spíše obecný popis bulvárních médií. Zveřejňují fotografie pacientů, používají vykřičníky, drsné titulky. Uživatelé bulváru a dezinformačních médií v prvním dotazníku skórovali výše v depresivitě.

Přispívá používání slov jako válka, boj, mrazáky na mrtvoly, katastrofa k nárůstu úzkosti?

To tak může být. Působí tak i vizuální obrazy, kdy na tiskovkách vlády a po jednání krizového štábu jsou politici nastoupení v černých rouškách s výrazem, jako by měla být válka. Nemáme to z prvního výzkumu potvrzené, ale předpokládáme, že tyto obrazy a válečná rétorika působí velmi silně na emoce… Už dávno je popsaný mechanismus tzv. vzdáleného traumatu, když jsou v médiích ukazovány oběti, plačící lidé, umírající pacienti… Když vidíme na vlastní oči emoce, byť cizí, má to na nás velký dopad. Jako bychom tam byli také a prožívali tu bolest. Dřív byla traumata lokální, teď jsou zásluhou audiovizuálních médií a sociálních sítí během okamžiku globální. I to, co by se nás dřív netýkalo, je tu s námi.

Takže je lepší pustit si Netflix a přenést se do jiné reality….

I WHO radí střídat mediální obsahy… Bude zajímavé porovnat způsoby, jak se média chovala. Oproti první vlně z analýzy klíčových slov vyplývá, že teď nabízejí i jiná témata než jen pandemii. Ta v první vlně naprosto dominovala. Ono se i na primárně negativní informaci dá často najít něco pozitivního, nějaká naděje. Záleží na podání. Obecně pokud chcete radu, z našich výsledků vyplývá, že je lepší - když už zprávy sledujeme -články číst pořádně a celé, jako komplexní informaci, a ne jen těkavě přelétávat z jednoho děsivého titulku na druhý.

Koronavirus ve všech směrech eskaluje nejistotu. Její zvládání máme vrozené, nebo se to dá naučit?

Koncept intolerance nejistoty se zkoumá od 90. let. Je to považováno za osobnostní rys, který může ovlivnit výchova a dá se s ním do jisté míry pracovat. Existují i názory, že se intolerance nejistoty může vlivem celospolečenských změn i proměňovat. V takto nejistém světě, který nám přinesla pandemie, lidé s vyšší intolerancí nejistoty, kteří by byli za méně nejisté situace schopní celkem normálně fungovat, teď mohou mít nárůst obav, depresivity, úzkosti nebo i sebevražednosti. Kolegové v jiném výzkumu zjistili až trojnásobný nárůst psychických potíží oproti stavu před pandemií. Vnímání nejistoty budeme také podrobněji zkoumat. V první vlně jsme nevěděli o viru skoro nic, teď zase máme jiné druhy nejistoty. Nastupují například ty ekonomické. Budeme porovnávat různé druhy strachu z koronaviru - například strach o život, o živobytí, o bezpečnost státu, o demokracii…

Dá se zvládání nejistoty trénovat? Umí to psychoterapie, když už máme pocit, že nejistotu nezvládáme, i poté, co vypneme televizi?

Já nejsem psychoterapeut, ale těch technik bude řada, třeba nácviky pozitivního rámování, přehodnocení negativního vnímání. Jde o to, přesvědčit člověka, že obecná nejistota ve světě je přirozená a že i omezená kontrola, kterou nad tím mám, umožňuje vést normální život.

Dominika Grygarová (35)
Vystudovala obor obecná teorie a dějiny umění a kultury na Univerzitě Karlově v Praze, kde získala i doktorský titul.
V letech 2012 až 2015 pracovala v Ústavu soudobých dějin AV ČR, specializovala se na výzkum behaviorálních a neurálních odpovědí na umělecká díla a mediální obrazy, vizuální percepce.
V roce 2016 se věnovala pedagogické činnosti na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
Od roku 2015 se v Národním ústavu duševního zdraví věnuje aplikovaným neurovědám a zobrazovacím metodám.
Specializuje se na výzkum vizuální percepce a vnímání uměleckých a mediálních obrazů.

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní