Komentář: Hypotéky za dvě procenta nejsou normální. Nebo snad zase chcete vyšší inflaci?
ČNB musí být se snižováním sazeb opatrná. Za agresivnější uvolňování měnové politiky by česká ekonomika zaplatila dovezenou inflací přes dražší dovoz způsobený slabší korunou
Zájemci o bydlení pochopitelně naříkají, když nabídky porovnávají s tím, co se dalo vyjednat třeba na začátku roku 2021, kdy šťastlivci mohli odejít z banky s hypotékou pod dvěma procenty ročně. | foto Tomáš Novák / Hrot24
S každým snížením úrokových sazeb Českou národní bankou se vynoří dvě otázky. Jedna prozrazující toužebné očekávání, kdy a o kolik zlevní hypotéky, případně spotřebitelské půjčky a podnikové úvěry. Druhá pochází od těch, kteří mají peníze na vkladech: o kolik pokles hlavní, „dvoutýdenní repo“ sazby ČNB o půl procentního bodu sníží jejich zhodnocení?
Odpověď záleží na tom, jak to chcete. Bulvární zkratkou? Pak vězte, že sazby u hypoték zlevní málo a pomaleji, úročení vkladů klesne rychle a v téměř plném rozsahu.
Můžeme se ale na věc podívat i více analyticky a v souvislostech (tak, jak to máme v Hrotu rádi). Takže, kdo by chtěl levnější hypotéky, měl by se podívat na to, jaké jsou na trhu současné realizované sazby u nových obchodů, což je ukazatel, který sleduje Česká bankovní asociace. S 5,2 procenta jsou aktuální sazby níž než cena peněz u ČNB. Jak je to možné? Čtěte dál a dozvíte se.
U podnikových úvěrů a vkladů se propíše nižší sazba ČNB rychle. Jestliže si firmy většinou půjčují za pohyblivou úrokovou sazbu, kde referenční je typicky tříměsíční sazba PRIBOR, kterou ČNB svými rozhodnutími ovlivňuje výrazně, je účinek v podstatě okamžitý. Podobné je to pak i u lépe úročených vkladů, které jsou většinou s dohodnutou splatností do jednoho roku.
Hypotéky jsou ale jinačí příběh. V Česku mají většinou fixovaný úrok, typicky na tři až pět let, jinde nejsou výjimkou mnohem delší, třeba až třicetileté fixace (třeba v USA). Pro hypotéky tedy není směrodatná ani dvoutýdenní repo sazba ČNB, ani tříměsíční PRIBOR, ale pětiletý úrokový swap, který v poslední době stoupnul. K tomu připočtěte přirážku zohledňující další náklady bank a ziskovou marži. Ta je u hypoték nízká, neboť poskytovatelů je hodně – chtějí půjčovat a intenzita soutěže mezi nimi je vysoká.
Kdo prodal chatu, dobře udělal
Je tedy normální, aby hypotéka „all in“ byla níž než sazby ČNB? Není, ale musíme si uvědomit, že vycházíme z velmi nenormálního období skokově navýšené inflace, která následovala po ještě nenormálnějším období ultralevných peněz pěstovaných centrálními bankami (od amerického Fedu přes Evropskou centrální banku, Bank of England až po banky menších zemí včetně ČNB). Přidejte k tomu velké rozpočtové schodky tamtéž, poruchy v dodavatelských řetězcích v dobách pandemie a příčiny vysoké inflace máte zhruba popsány.
Zájemci o bydlení pochopitelně naříkají, když nabídky porovnávají s tím, co se dalo vyjednat třeba na začátku roku 2021, kdy šťastlivci mohli odejít z banky s hypotékou pod dvěma procenty ročně. Normální ale nebyly ani tyto ultralevné hypotéky; byly produktem právě té extrémně uvolněné měnové a fiskální politiky. Projevilo se to i na růstu cen nemovitostí v době, kdy se v Česku i rekreační chalupy prodávaly za nesmyslné peníze, jako by se už nikdy nedalo cestovat za hranice. Kdo tehdy prodal, dobře udělal.
Česko bylo druhou zemí v Evropské unii (hned po Maďarsku), kde centrální banky šlápla v červnu 2021 na brzdu a kdekdo jí tehdy za to nasazoval psí hlavu. Potíž s vysokou dovezenou inflací spočívala v tom, že velké centrální banky začaly v reakci na rostoucí inflaci zvedat sazby o dost později, konkrétně americký Fed až v půli března 2022 a ECB až v červenci 2022.
Česko není izolovaný ostrov, máme volný pohyb kapitálu a ČNB musí v dalším snižování sazeb našlapovat opatrně, aby neriskovala další oslabení koruny, protože kdo by držel korunové dluhopisy vydané českou vládou, když může držet likvidnější americké, se stejným výnosem, že. Není třeba zabředávat do tajů nekryté úrokové parity (pro fajnšmekry stručný popis tady. Podstatné je, že za agresivnější uvolňování měnové politiky by česká ekonomika zaplatila dovezenou inflací přes dražší dovoz způsobený slabší korunou (a to ještě všechna potenciální inflační ohniska nemáme zvládnutá ani doma – napjatý trh práce je evergreen, ale starosti dělají i inflace ve službách, tlaky na rozpočet v nadcházejícím volebním roce atd.)
Krátké peníze jsou paradoxně dražší než dlouhé peníze, jak je vidět na tvaru výnosové křivky, jíž se říká „inverzní“. A nemá ji jen Česko, ale skoro tři desítky dalších zemí.
Porovnáním křivek vám vyjde, že požadované výnosy ve všech splatnostech jsou nižší než před půl rokem, ale dražší než před měsícem, u nás i ve Spojených státech. To je to, když centrální bankéři říkají, že kvůli jistotě, aby zakotvili inflační očekávání na inflačním cíli dvou procent, budou muset držet úrokové sazby výše po delší dobu („higher for longer“, když si půjčíme vyjádření šéfa Fedu Jeroma Powella).
Ve Spojených státech se schyluje k velmi tvrdé prezidentské volební kampani, do níž se zcela nechtěně zamotává i centrální banka a její šéf. Jmenován byl za Donalda Trumpa, mandát mu končí v roce 2026, ale Bidenovi by velmi vyhovovalo, aby před volbami Fed úrokové sazby snížil, protože by se to propsalo do úroků, které Američané platí třeba z nesplacených zůstatků na kreditních kartách, a dalších spotřebitelských úvěrech. Naopak Trumpovi by velmi vyhovovalo, kdyby tak učinil až po svém případném zvolení.
Odečítání ze rtů vlády bylo patrné i v jiných zemích, kromě legendárního Turecka máme příklad i v sousedním Polsku, kde nezávislá centrální banka nečekaně, bez valné opory v číslech, před volbami výrazně snížila sazby. U našich sousedů je přitom daleko vyšší podíl hypoték s plovoucí sazbou, takže s velmi rychlou odezvou, což mělo dlužníkům tak nějak naznačit, koho volit (PiS). Volebně to nedopadlo a guvernér polské centrální banky Adam Glapinski je od té doby odborně a politicky na hanbě, mírně řečeno.
Na rozdíl od ECB a ČNB má americký Fed duální mandát, protože se má starat nejen o cenovou stabilitu, ale i o plnou zaměstnanost. Debata o míře nezávislosti Fedu na vládě je dlouhá jako Fed sám (vznikl v roce 1913), a poradci v okolí Trumpa dumají, jak jeho autonomii v rozhodování o sazbách omezit. Extrémní názor je ten, že prezident by měl do sazeb Fedu přímo mluvit. Vzhledem k roli USA a Fedu ve světové ekonomice a finančních trzích to rozhodně není triviální věc, ale naprosto kardinální otázka, jejíž důsledky by poznali i v poslední vesnici „na konci světa“. Cvrlikají si o tom vrabci ve Wall Street Journal, New York Times či Washington Post a bylo by dobré, aby to také v téhle rovině zůstalo.
Abych vám to trochu nastínil: politicky preferované nízké sazby by přes slabý dolar vedly k vyšší inflaci, naopak preference silného dolaru by pak přes obchodní deficit zintenzivnila obchodní války a zvyšování celních sazeb. Nic dobrého.
