Esej: S inflací na věčné časy

Znehodnocování papírových peněz zná svět už skoro tisíc let. Cenovou stabilitu hlídanou centrálními bankami sotva pár desítek

Esej: S inflací na věčné časy
ilustrace | Vojtěch Velický

Čína zlobí svět. Na Tchaj-wanu, v Jihočínském moři, v duševním vlastnictví i leckde jinde. A navíc darovala světu covid. Ale málokdo tuší, že z říše středu pochází i jev, který s naší západní civilizací bude tančit nejméně letos a pak ještě mnohokrát v budoucnosti. Inflace.

Už v 11. století totiž Číňané vymysleli papírové peníze, kterými si vyrobili i zřejmě první inflační krizi v lidských dějinách. Ty bankovky tedy nebyly původně papírové. Nejprve měly být dřevěné s vyrytými symboly. Později se rylo do měděných destiček a pak šlo o jakési morušové lýko, tedy tenkou vrstvu mezi kůrou a dřevem moruše. V této podobě se s nevídaným jevem setkal později i Marco Polo. Říkalo se jim ťiao-c’ (jiaozi), což je výraz označující dnes jistý druh čínských plněných knedlíčků. Zda je to podobnost čistě náhodná, nebo zde moudrost čínského národa naznačuje, že do knedlíku a skutečné hodnoty papírové bankovky prostě nevidíš, nevíme, ale vyloučit se to určitě nedá.

Špatná zpráva pro libertariány

Za dynastie Sung (960–1279) byly ťiao-c’ vydávány v několika hodnotách, podle množství zlata, stříbra či hedvábí, které musel vydavateli složit obchodník, který bankovky chtěl použít v obchodě místo mnoha metráků cenného kovu. Každá bankovka měla mít platnost tři roky a poté měla být vyměněna za novou – za tříprocentní poplatek. Jenže všechny bankovky se nikdy nepodařilo vyměnit a vydávaly se stále další. A tak přišla nevyhnutelně historicky první inflace. Prostě zlatý standard v hrabivých rukách mocných selhal hned napoprvé, což není úplně dobrá zpráva pro libertariány.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot

Máte účet?

Přihlásit