Češi vyvinuli unikátní nanomateriál, který zachytí téměř 100 procent virů a bakterií

Marcela Munzarová z Nano Medical ohromila svět svým unikátním materiálem AntiMicrobe Web R. Roušky z něj vyrobené se nemusí po dvou hodinách měnit a mají řadu dalších výhod.

Češi vyvinuli unikátní nanomateriál, který zachytí téměř 100 procent virů a bakterií
Marcela Munzarová | Tomáš Novák týdeník HROT

Marcela Munzarová ohromila svět svým unikátním materiálem AntiMicrobe Web R, který dokáže, jak potvrdila uznávaná laboratoř Nelson Labs v USA, odfiltrovat viry a bakterie s účinností vyšší než 99,9 procenta. V Liberci nyní její firma Nano Medical připravuje materiál pro roušky, kterých se vyrobí několik milionů měsíčně. Vývoj byl přitom původně zaměřen na úplně jiný produkt. Marcela Munzarová se chystala vyrábět speciální nanonáplasti. Pandemie nového typu koronaviru na jaře její plány změnila. A než se k výrobě náplastí konečně dostane, ještě to potrvá.

„Musíme si natvrdo říct, že na podzim roku 2021 budeme jako společnost fungovat ještě v nějakém omezeném režimu. Nemůžeme říkat, že se nám nelíbí roušky, a zároveň nadávat, že nikam nemůžeme chodit,“ říká jedna z mála žen, které v nanotechnologiích ve světě prorazily. Proto se jí také říká Nanolady.

Co si myslíte o trendu odmítání nošení roušek?

Je to taková typická česká vlastnost, že musíme ukázat, že máme svoji hlavu.  V rámci Evropy je to až absurdní. Přitom je to to nejjednodušší, co můžeme spolu s mytím rukou a rozestupy udělat. Rozumím lidem, že je jim to nepříjemné a že je to určitý výdaj pro domácnosti, ale teď není jiná možnost. Vždyť když budeme ty roušky nosit, začne se život vracet k normálu, otevřou se kina, kadeřnictví. To je racionální. Nemůžeme říkat, že se nám nelíbí roušky, a zároveň nadávat, že nikam nemůžeme chodit. 

Jak dlouho budeme s rouškami žít? Nenastává vlastně doba, kdy je budeme nosit zcela běžně?

Je zřejmé, že se nějakému režimu budeme muset přizpůsobit na delší dobu než na dva měsíce. Jako jsme si na jaře mysleli, že za dva měsíce to bude pryč, tak teď už je racionálnímu člověku jasné, že po Vánocích epidemie neodezní. Je úplně jedno, jaká je to vlna. Musíme si připustit, že nějaký způsob omezení nás čeká nejméně osm měsíců, ale počítat můžeme klidně i s podzimní sezonou příštího roku, až pak uvidíme, jak ten virus bude vypadat. Musíme si přiznat, že nás čeká dlouhý čas omezení, a už se nemůžeme tvářit, že se nás to netýká, že to nějak přežijeme. Budou to dva roky života, které ztratíme kvůli tomu, že se nebudeme chovat zodpovědně.

Pro vás může být ale současná situace příležitostí. Jak jste vlastně přišla na materiál AntiMicrobe Web R, který umí odfiltrovat viry a bakterie s účinností vyšší než 99,9 procenta?

Nikdy jsem neměla firmu, kde by mohlo být zaměstnáno 20 lidí ve vývoji. Dokonce ani deset, dokonce ani jeden na plný úvazek. Zkrátka co si neuděláte sám, nemáte.  Měla jsem praxi z průmyslu, zkušenosti se spoluprací s velkými firmami v oblasti filtrace a osm let jsem pomáhala vývoji filtračních médií. Když se pak zamyslíte nad materiálem do roušky, není to nic jiného než jiný typ filtračního média. Pak musíte jen šikovně poskládat vrstvy. A tím, že jsem technolog, vím, které to mohou být a jak by měly fungovat. Pak jde o to, udělat si vzorky, změřit si je. Není to zase až taková věda. 

Pro vás možná ne, pro jiné ano. Jak dlouho ten vývoj trval?

Někomu to trvá pět let, mně to trvalo asi tři měsíce. Ale bylo to díky mé historické praxi. Kdybych zastavila někoho na ulici s tímto úkolem, samozřejmě by to bylo jinak. 

 

Vy jste ten materiál ale vyvíjela už před pandemií koronaviru a měl sloužit k jiným účelům. O co šlo?

Už z názvu naší firmy je patrné, že se chceme zaměřovat na zdravotnické prostředky. Máme vyvinutý materiál na výrobu náplastí, výsledný produkt je už i registrovaný jako zdravotnický prostředek. Bylo to tak, že jsem si 26. dubna přebírala výrobní halu, navážely se sem technologie, zapojovaly se, pak sem 6. května nastupovali všichni zaměstnanci. To byl velký šrumec. Říkám to pro to, aby bylo jasné, že nebyl čas si půl roku hrát s nějakým materiálem tohoto typu. Dokonce jsme se v té době potýkali s nedostatkem materiálu pro výrobu, takže jsme museli modifikovat, co bylo k dispozici. Vzali jsme tedy materiál na výrobu náplastí, nanesli jsme ho na nový textilní druh, něčím jsme ho překryli a to je ta nanorouška. Ale není to tak, že jde o materiál na náplasti, ten by nefungoval. Je to modifikace již vyvinutého materiálu.

Dařilo by se vaší firmě stejně dobře s náplastmi jako teď s rouškami, kdyby nebyla pandemie?

Myslím, že ano. Dokonce čekám, že se nám s náplastmi bude dařit významně lépe než teď s rouškami. Jen náběh obchodu bude o hodně delší. S rouškami jsme kvůli aktuální situaci začali okamžitě, protože zájem o ně je. Start tohoto byznysu byl okamžitý, v tom je hlavní rozdíl oproti náplastem. Ty bychom chtěli nabízet primárně na severoamerickém a evropském trhu, což potrvá už třeba s ohledem na registrace na trzích delší čas.

Náplasti už vyrábíte, nebo jedete jen v režimu roušek?

Zatím vyrábíme jen roušky, na náplasti se teprve chystáme.

V čem jsou ty náplasti tak zajímavé?

Jde zejména o rychlejší hojení, doba se může zkrátit až o dva dny. Také se rychleji zastaví krvácení, protože je tam polymer, který působí koagulačně. Třetí výhodou je, že nanovlákenná vrstva je bariérou proti bakteriální kontaminaci zvenčí. Samozřejmě cenově je to jako s rouškou. Vždycky bude dražší než ta, kterou si běžně koupíte v lékárně.

Váš nanomateriál má vysokou záchytnost virů a bakterií, zároveň je velmi prodyšný. To potvrdila uznávaná laboratoř Nelson Labs v USA. Jak to testování probíhalo a testovali jste už materiál na roušky?

To bylo na začátku pandemie. Vyrobili jsme vzorky a v půlce února je poslali do USA, to už bylo kvůli rouškám. Na konci ledna byly první zprávy o tom, že se první případy objevily v Evropě. V tu dobu jsme si řekli, že covid-19 nebude mít jen lokální charakter a že stojí za to investovat do certifikace. 

Marcela Munzarová
foto Tomáš Novák týdeník HROT

Od poloviny května už komerčně vyrábíte, v plánu bylo vyrábět pět až šest milionů filtrů do roušek měsíčně. Jak se ten plán povedlo naplnit?

Na těch číslech nejsme a myslím, že ani nebudeme. Spotřeba prostě není tak velká. Je to dáno cenou materiálu a cenou roušky. V tuto chvíli v hotových výrobcích zobchodujeme 1,5 až dva miliony kusů roušek měsíčně a našim zákazníkům odchází materiál zhruba na další milion roušek měsíčně.

Kolik stál vývoj?

Vývoj zase tolik nestál, protože jsme už věděli, co děláme. Všehovšudy to bylo zhruba za milion korun včetně registrací. Celkově včetně haly je tady investice řádově za sto milionů korun.

Jak velký má stát zájem o váš materiál? Ptám se proto, že ministerstvo zdravotnictví bylo kritizováno, že roušky nakupuje v zahraničí a nepodporuje české výrobce.

Popravdě řečeno, my se státem nejednáme. Ani jsme se do toho nerozhodli investovat nějaký čas. Ona nanovlákenná rouška nikdy nebude ani průměrně cenově výhodná, natož nejlacinější. A stát by se měl chovat hospodárně, celkem logicky tedy rozumím tomu, že stát nebude nakupovat desítky milionů roušek za cenu nanovlákenné roušky. Naše výrobní cena materiálu je 14 korun bez daně při několikamilionovém nákladu za měsíc, přičemž klasické roušky se dají pořídit levněji. Pravda, naše se nemusí po dvou hodinách měnit a mají řadu dalších výhod, ale pro běžné potřeby jimi stát nepotřebuje být předzásoben. Druhá věc je, že by zase stát neměl nakupovat něco, co neodpovídá požadavkům. Ale to je na jinou diskusi.

Kdo jsou tedy vaši zákazníci?

Jsou to koncoví spotřebitelé, tedy lidé, kteří si ji sami nakoupí a objednají. Druhou významnou skupinou jsou korporátní zákazníci, tedy firmy, které je kupují pro své zaměstnance, aby umožnily svůj chod podle všech vládních nařízení.

Slyšel jsem, že vám v zahraničí přezdívají Nanolady. Proč?

V nanotechnologiích ani v zahraničí moc žen nepůsobí a v angličtině jsou podobná pojmenování obvyklá. Jako první to použil náš jihoamerický obchodní partner, který mě chtěl nějak ve zkratce pojmenovat, a tím to začalo.

Nanotechnologiemi se zabýváte více než 15 let. Celý život pracujete v textilním průmyslu. Byla jste při tom, když byl na vrcholu i když začal upadat. Jaké bylo sledovat takový pád oboru?

V tomto oboru jsem více než 25 let. Vlastně i moje maminka pracovala v přádelně lnu. Pamatuji si, jak jsme jako děti na základní škole v říjnu chodili obracet a sušit len na pole. Když jsem v roce 1988 nastupovala na vysokou školu do Liberce, čekala jsem, že budu v silném odvětví, kde snadno najdu pracovní uplatnění. Pro srovnání: v době největší slávy zaměstnával obor více než půl milionu lidí po celé zemi. V Pojizeří, Krkonoších a Orlických horách byly převážně tkalcovny. V jižních Čechách zase fungoval konfekční průmysl a pletaři, na Vysočině se vyráběly konfekce. A pak přišel konec. Rozpadla se RVHP, padl komunistický blok, vlastně jsem i dostudovala na škole pod jiným názvem, než kam jsem nastupovala. Pak na konci 90. let padly celní bariéry s Asií, což znamenalo definitivní útlum. Dnes textilní průmysl zaměstnává v Česku něco kolem 13 tisíc lidí.

Jak jste na tento vývoj reagovala?

Když už jsem byla ten textilní inženýr a musela jsem sledovat, jak celý obor upadá, přinutilo mě to přemýšlet, co budu vlastně dělat. Hodně jsem se věnovala obchodu a marketingu, a tak jsem v roce 2005 nastoupila do společnosti Elmarco, která vyrábí stroje na výrobu nanovláken. Tam jsem se k té technologii dostala, osahala si ji a dala do kontextu s jinými textilními procesy, které znám. Tím, že jsem sbírala i zkušenosti z obchodu, dala jsem si postupně dohromady, jak takový byznys může fungovat a co je k tomu potřeba.

To byl úplný počátek textilních nanotechnologií. Jaké to bylo?

První roky úsilí o průmyslovou aplikaci nanovláken nebyly o tom, že víme, na co je smysluplně využít. Ukázali jsme, že umíme vyrobit nanovlákna, svět řekl wow, ale pak se moc nevědělo, co s tím. Je to, jako když kdysi lidé jezdili v kočárech a pak někdo vymyslel motor. Také to asi nebylo proto, že někdo vymyslel nejdřív auto, kterému ten motor chyběl. Hledalo se pro něj uplatnění, mraky lidí kolem se snažily najít pro něj využití. Tak vypadá průmyslová revoluce. 

My jsme v Elmarcu právě na začátku takové revoluce stáli. Byl tam stroj. Z toho, když to řeknu zjednodušeně, něco padalo a my jsme řešili, co s tím bude svět dělat. Byla to pro mě skvělá zkušenost. Chodili tam lidé z různých oborů průmyslu, od filtrařů po lidi ze zdravotnictví, kosmického výzkumu a podobně. Jenže v byznysu platí, že všechno musí mít nějakou finanční návratnost. A právě na tom dost projektů skončilo. Ten skvělý materiál byl drahý, na trhu by výrobci nemohli konkurovat, byť by měl jejich výrobek úžasné vlastnosti. Pamatuji si, jak jsem krátce po revoluci navštívila svůj první velký veletrh zaměřený na textilní stroje. Přišli jsme do stánku firmy, která v Třebíči vyráběla speciální stroje na výrobu ponožek. Říkali mi o tom úžasném stroji a já se ptala, k čemu je to v praxi dobré. Odpověděli mi, že nevědí, že to musí vědět jejich zákazníci. A to je právě chyba.

Jak jste se dostala od výroby strojů typu Nanospideru na druhou stranu, k výrobě nanovláken? 

Naskytla se mi příležitost jít ta nanovlákna vyrábět, postavit firmu od nuly. To mě zaujalo. Tak vznikla společnost Nanovia. Po čase jsem ale cítila, že bych chtěla zkusit zase něco jiného. Jenže tenhle obor není z těch, kde byznys rozjedete se dvěma miliony v kapse. Reklamy bank na to, že nakopnou váš byznys tím, že vám půjčí 500 tisíc, v těchto měřítkách budí spíše úsměv. Tak jsem se díky kontaktům s majitelem Trioly, panem Slavíkem, domluvila, že novou firmu postavíme jako dceru Trioly, čímž dosáhneme na financování od bank plus dotační projekty.

Tak to asi nerazíte heslo, že dotace škodí byznysu…

Nestydím se, že čerpám dotace na výrobu, jako je tato. Někdy je to tak, že když mluvíte s velkými hráči, říkají, že kdyby neměli dotace, nerozjedou nic. Mají pravdu, nešlo by to. Ale právě proto ty dotace jsou, aby se byznys tohoto typu nastartoval.

Marcela Munzarová

  • Studovala gymnázium v Nové Pace, v roce 1988 začala studovat Vysokou školu strojní a textilní v Liberci
  • Pracovala v marketingových a obchodních pozicích např. v nakladatelství Ajka, společnosti Aries či Hybler textil
  • S nanotechnologiemi se setkala v roce 2005 ve společnosti Elmarco, která vyvíjí stroje na výrobu nanovláken
  • V roce 2011 natoupila jako ředitelka pro rozvoj obchodu ve firmě Nanovia, kde byla také jednatelkou
  • Firmu Nano Medical vede od roku 2018

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní