Kurzarbeit: krvavý kompromis na dvě věci

Výsledek jednání ke kurzarbeitu potvrdil známou pravdu: kompromis je vždycky to, co nechtěl nikdo.

Kurzarbeit: krvavý kompromis na dvě věci
ilustrační foto | Shutterstock.com

O máloco se uvnitř české vládní koalice bojovalo v poslední době víc než o zdejší verzi kurzarbeitu, tedy dotovaného udržování zaměstnanosti v podnicích, které jsou postiženy výpadkem zakázek. Tento princip s krkolomným německým jménem by měl jako trvalá součást legislativy nahradit v podstatě stejný program Antivirus. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová hovořila o „krvavém kompromisu“. Vrchní odborář Josef Středula dává najevo své rozčarování, protože jej prý „zaplatí zaměstnanci“, když budou za neodpracované hodiny dostávat pouze 70 procent čisté mzdy. Podnikatelským svazům vadí, že budou muset platit pojistné i z mezd, které nezaplatí, takže úleva na hotovostním toku bude přiměřeně nižší. Skoro všem kromě vlády vadí, že by o spouštění kurzarbeitu měla rozhodovat ona, nikoli nějaký autopilot. Firmy s nadprůměrnými výdělky chtěly, aby subvence nekončila na průměrné mzdě, ale šla „minimálně na jedenapůlnásobek průměrné mzdy“.

Jediný, kdo dal najevo svou spokojenost s kompromisem, je ministryně financí Alena Schillerová, která se nechala slyšet, že „zatímco hlavním cílem končícího programu (Antivirus) bylo udržení zaměstnanosti v době uzavření ekonomiky, nové opatření má naopak podpořit práci a reálný ekonomický výkon“.  Tak skvělé to není, ale v zásadě kompromis je vždycky to, co nechtěl nikdo. 

Pečení holubi jen dočasně

Pojďme nejdříve k Josefu Středulovi, který zabředává do vysoké makroekonomie, protože by v podstatě chtěl co nejvyšší náhradu (ještě v poměru k hrubé, nikoli čisté mzdě), aby se neměnily spotřebitelské návyky zaměstnanců a ti nepřestali utrácet. Potíž je v tom, že můžete nakrásně dostat plnou kompenzaci předchozího příjmu, a přesto změníte své spotřebitelské návyky, a čím prozíravější jste, tím bude změna důkladnější. Protože není prozíravé očekávat, že by stav, kdy vám vláda dorovnává příjem do původní výše, aniž by člověk pracoval, mohl trvat věčně (jakkoli existuje nemálo zastánců „nepodmíněného příjmu“, kterým by se přesně tohle líbilo).

Argument, že jsou některé země štědřejší, je stejně platný jako poukaz, že existují takové, které jsou štědré méně. Třeba ve Velké Británii po prvním listopadu bude jejich kurzarbeit („furlough“) mnohem méně štědrý, než býval (vláda nesla i celé sociální a penzijní pojistné), a i ten bude platit jenom dalších šest měsíců. Konkrétně, po prvním listopadu musí zaměstnanci skutečně odpracovat aspoň třetinu normálních hodin (placených zaměstnavatelem), aby zbývající část po jedné třetině dorovnával zaměstnavatel a vláda. Oproti někdejší 80procentní kompenzaci mzdy lidí na odstávce až do 2500 liber měsíčně je dnes vládní spoluúčast fakticky zastropována nejen absolutní částkou necelých 700 liber měsíčně, ale také limitem 22 procent předchozího platu.

 

Argument o vysokém náhradovém procentu jako stimulátoru spotřebitelské poptávky navíc mnohem lépe „sedí“ ve velkých uzavřených ekonomikách s nízkým podílem dovozu na konečné spotřebě, což není český případ.

Jsou země, které nechrání pracovní místo, kde není zvykem u normálních pozic vyplácet odstupné, ale chrání příjem propuštěného zaměstnance formou podpory. Ve Spojených státech došlo k časově omezenému, ale obrovskému navýšení podpor v nezaměstnanosti, protože federální vláda zavedla dodatečnou dávku 600 dolarů týdně (CARES Act), takže paradoxně u řady nízko kvalifikovaných pozic čisté příjmy nově nezaměstnaných s vyhazovem dočasně stouply (viz grafika USA: Vyhoďme mě...). Zároveň vláda zavedla půjčky, které se otočí v případě firem, které nevyhazovaly (anebo nově přijaly), do dotací, jsou tedy zčásti nevratné. 

Nic se nemá přehánět

V zemích, kde je nákladné vzhledem k vysokému odstupnému zaměstnance propustit, je zájem zaměstnavatelů na snížení nákladů na zaměstnance, pro něž nemají práci, a zavedení vládní podpory na udržení zaměstnanosti o to vyšší. Kurzarbeit dává dobrý smysl v případě krátkodobých a prudkých výpadků tržeb, a to i tehdy, kdy by odstupné bylo nula, neboť nechcete degradovat pracně získávané know-how často vysoce kvalifikovaných pracovních příležitostí. To si nepochybně musí uvědomovat i osvícenější výběrčí daní. 

Kupříkladu existuje možnost motivace pro lidi, co se nechtějí jen tak flinkat „na překážce“, protože jim může být příjem až do původní výše dorovnáván v případě, že vezmou vedlejšák, třeba méně placenou práci (tzv. pojištění pracovního příjmu, wage insurance). Podněty ovlivňující chování zaměstnanců i zaměstnavatelů v takovém systému fungují úplně jinak.

Středulovi bych to jeho „makro“ odpustil, tentokrát totiž argumentačně přitlačil na pilu zejména Svaz průmyslu a dopravy, sdružující velké a v průměru lépe platící podnikatelské subjekty. Požadovat totiž strop ve výši minimálně 1,5násobku průměrné mzdy s poukazem, že nižší „jde proti konceptu vyšší přidané hodnoty, konci levné ekonomiky, a tedy levné práce“, si jenom koleduje o poznámku, že vysoká přidaná hodnota je prima, ale za své. 

Jan Rafaj, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR, ovšem varuje, že podmiňovat čerpání podpory nevyplácením dividendy příjemcem „může tento nástroj učinit úplně nefunkční“.  Daňový poplatník by měl zbystřit, když někdo simultánně obhajuje dotaci z veřejných financí a výplatu dividendy akcionářům. Neexistuje absolutně žádný ekonomicky inteligentní důvod pro subvencování pracovních míst u subjektu, který si může zároveň dovolit vyplácet dividendu. Naopak, je to chucpe až příliš připomínající korporátní welfare v duchu socializace ztrát a privatizace zisků, což není správná kapitalistická výrobní praxe. Velmi doufám, že legislativci na připomínku tohoto typu zareagují bez odkladu a pošlou s tímhle žadatele ihned do jediného správného, protože na správném konci položeného místa. Nic se nemá přehánět.

Krvavá pravidla kurzarbeitu po Česku
Bude fungovat jako dlouhodobá podpora zaměstnanosti a podnikání, která bude aktivována v případě reálné potřeby formou nařízení vlády v případech závažného ohrožení ekonomiky státu nebo jejího odvětví, například v důsledku ekonomické krize, živelné pohromy, ohrožení zdraví či masivního kybernetického útoku. Kurzarbeit bude zakotven formou novely zákona o zaměstnanosti, podléhá tedy schválení Parlamentem a podepsat jej musí prezident. Prostoru k lobbování tedy bude dost.
• Rozsah překážek v práci bude 20–80 % pracovní doby (tj. 1 až 4 dny v týdnu) u každého podpořeného zaměstnance. 
• Příspěvek státu za dobu nepřidělování práce činí 70 % předchozí čisté mzdy. Po celou dobu podpory je její výše konstantní. (Pozn.: Jsou modely štědřejší, ale i skoupější.)
• Maximální částka je na úrovni průměrné mzdy v národním hospodářství. (Pozn.: I tu však bere jen třetina zaměstnanců; dvě třetiny na ní nedosáhnou a proč by měli subvencovat nadprůměrně vydělávající?)
• Podpůrčí doba činí až 12 měsíců u každého podpořeného zaměstnance.(Pozn.: Velká Británie ale kupříkladu limituje podporu typu kurzarbeitu šesti měsíci počínaje 1. 11. 2020, jde tedy o časově omezený nástroj.)
• Zaměstnavatel hradí za dobu nepřidělování práce pojistné na zdravotní pojištění v plné výši. Pojistné na sociální pojištění platí z částky odpovídající 70 % čisté mzdy. (Pozn.: Tím se sice efektivní míra subvence snižuje, ale opět platí, že existují i nižší podpory – viz Británie.)

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Jak Babiš bohatne na koronaviru
  • Život po Pentě
Objednat nyní