Česko v Kopru. Z daňového balíčku se budeme vyhrabávat dlouho
Velký zásek do strukturálního salda přinesla nikoli samotná pandemie, ale „daňový balíček“ schválený zkraje letošního roku.
Na přemýšlení o tom, co dělat v éře po covidu, není vůbec nic špatného, protože ti, kdo přijdou k válu po říjnových volbách, budou mít práce nad hlavu. Na příštích pár let je přitom priorita docela jasná – začít krotit schodkové hospodaření státního rozpočtu a vrátit veřejné finance na udržitelnou dráhu. V té úplně nejjednodušší formě vypadá zadání takto: pokud by se celý nárůst veřejného dluhu, který v ekonomice po sobě zanechá řešení epidemie v českém provedení (cca jeden bilion korun), měl splatit do deseti let, pak bez úroků, pouze na snížení jistiny dluhu, musíte v kasičce rok co rok najít sto miliard korun.
To je heroický úkol, protože v posledním čtvrtstoletí se podařilo meziročně alespoň o chlup snížit dluh jenom pětkrát a jenom jednou o víc než dvacet miliard ročně.
Méně náročným cílem by bylo snižovat alespoň podíl zadluženosti v poměru k velikosti ekonomiky, což se v případě státního dluhu dařilo sedm let po sobě (2013–2019). Jenže současná situace je výjimečná tím, že hodně vysoké deficity (větší než pět procent HDP) budeme sekat několikrát za sebou, což se předtím stalo jen na začátku milénia a příčinou bylo nabíhání účtenek za úklid po éře „bankovního socialismu“.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
