Česko v Kopru. Z daňového balíčku se budeme vyhrabávat dlouho

Velký zásek do strukturálního salda přinesla nikoli samotná pandemie, ale „daňový balíček“ schválený zkraje letošního roku.

Česko v Kopru. Z daňového balíčku se budeme vyhrabávat dlouho
ČNB, ilustrační foto | Tomáš Novák týdeník HROT

Na přemýšlení o tom, co dělat v éře po covidu, není vůbec nic špatného, protože ti, kdo přijdou k válu po říjnových volbách, budou mít práce nad hlavu. Na příštích pár let je přitom priorita docela jasná – začít krotit schodkové hospodaření státního rozpočtu a vrátit veřejné finance na udržitelnou dráhu. V té úplně nejjednodušší formě vypadá zadání takto: pokud by se celý nárůst veřejného dluhu, který v ekonomice po sobě zanechá řešení epidemie v českém provedení (cca jeden bilion korun), měl splatit do deseti let, pak bez úroků, pouze na snížení jistiny dluhu, musíte v kasičce rok co rok najít sto miliard korun.

To je heroický úkol, protože v posledním čtvrtstoletí se podařilo meziročně alespoň o chlup snížit dluh jenom pětkrát a jenom jednou o víc než dvacet miliard ročně.

Méně náročným cílem by bylo snižovat alespoň podíl zadluženosti v poměru k velikosti ekonomiky, což se v případě státního dluhu dařilo sedm let po sobě (2013–2019). Jenže současná situace je výjimečná tím, že hodně vysoké deficity (větší než pět procent HDP) budeme sekat několikrát za sebou, což se předtím stalo jen na začátku milénia a příčinou bylo nabíhání účtenek za úklid po éře „bankovního socialismu“.

Můžete namítnout, že tehdy šlo o jednorázový výdaj a totéž bude – doufejme – platit i o křeči, do níž ekonomiku uvrhla improvizovaná reakce na epidemii. A ta se nevyhnula mnoha vyspělým zemím; jsou i takové, které nabíraly dluhy ještě mnohem rychlejším tempem.

Už je Kopr

Jedním ze základních dokumentů, z nichž se dá vyčíst, jak nahlížejí na vývoj vládní politiky makroekonomové, je pravidelně zpracovávaný Konvergenční program na rok 2021, v hantýrce přezdívaný podle jeho zkratky Kopr, jehož návrh má týdeník Hrot k dispozici. „MF ČR odhadne pro letošní rok strukturální deficit (tedy tu část schodku, která nesouvisí s ekonomickým cyklem) nejpozději letos v září 2021,“ píše se v Kopru, už teď ale víme, že velký zásek do strukturálního salda (historicky nevídaných 6,1 procenta) přinesla nikoli samotná pandemie, ale „daňový balíček“ schválený zkraje letošního roku.

 

V grafu je zřetelně vidět, že jsme se vinou vládního balíčku ponořili do něčeho, z čeho se budeme vyhrabávat dlouho. Se současnými politickými fiskálními machry, kteří mají dát svým náměstkům zadání, zcela určitě. Přitom vůbec nešlo o to, škrtit ekonomiku, nedat kvůli nižšímu deficitu peníze na transfery postiženým skupinám obyvatel nebo podnikům a živnostem. To je samo o sobě zcela v souladu s potřebou tlumit pád a zachovat schopnost ekonomiky odrazit se ode dna, jakmile covid skončí, národ se proočkuje (a dílem promoří) a nálada se tomu odpovídajícím způsobem zlepší. Prostor pro rychlé oživení existuje – z čerstvé statistiky národních účtů za loňský rok vyplývá, že ještě nikdy v dějinách novodobé České republiky nebyla hrubá míra úspor obyvatelstva vyšší (18,9 procenta), a to s velkou rezervou.

Rostoucí ekonomika nestačí

Vyrůst se dá z cyklického schodku, z negativního strukturálního salda už z definice nikoli, k tomu je zapotřebí něco změnit v nastavení daní a výdajů a vyvinout „fiskální úsilí“. Jenomže to bude slabé, neboť „po roce 2022 by mělo vycházet z meziročního zlepšování strukturálního salda alespoň o 0,5 procentního bodu“, jak píše ministerstvo. To je nejen málo, ale sami autoři Kopru připomínají, že „konkrétní naplnění fiskální restrikce bude záležet na programovém prohlášení vlády, která vzejde z voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v říjnu 2021“. Kam až moje paměť sahá, tedy do září 1990, kdy jsem na tehdejší federální ministerstvo financí nastoupil, ještě žádný makroekonom z Letenské nepoužil tak rezignovaný jazyk, a že ten dům zažil i dosti kalná jitra. Není to jejich chyba, zjevně dostali pokyn, z něhož mají pramalou radost.

Soudnost a fiskální střídmost budou zapotřebí už jenom kvůli tomu, že před Českem stojí velmi nepříjemný demografický „hrb“, na který nejsme kvůli čtvrtstoletí odkládané reformě penzí ani trochu připraveni. Přitom to není o tom, že bychom nevěděli, do čeho jdeme, a dokonce ani o tom, že bychom nevěděli, co je zapotřebí udělat. Nám se nechce, a tak prokrastinujeme.

Další věc, o níž víme dobře, že nás nemine, je technologická změna, která zemi s vysokým podílem průmyslu postihne podstatně víc než ty, které mají v ekonomice mnohem větší váhu služeb. Digitalizace a snižování klimatické stopy jsou procesy, které budou vyžadovat řádově víc peněz, než kolik na ně můžeme kdy dostat z Bruselu, i když ty stovky miliard při rozumném investování mohou hodně pomoci.

S programovou Saharou

Zatím je postoj politických stran, řekněme, dílem zmatený, dílem nedostatečný a dílem dosud nezveřejněný. Nejdřív k té zmatenosti. Česko vytváří hrubé národní úspory v objemu asi jeden a půl bilionu korun ročně a další investice mohou přicházet od zahraničních investorů, ať již v podobě čerstvých peněz, nebo reinvestovaného zisku, pokud budeme nadále dbát o to, aby se v Česku cítili vítáni. Toho ovšem nedosáhneme tím, že jim budeme spílat, když si po úspěšné tuzemské investici následně „odklánějí zisky“ do zahraničí, ale tím, že vytvoříme vhodné prostředí pro podnikání obecně.

Výroční zpráva výkladní skříně českého průmyslu, automobilky Škoda, obsahuje i zprávu auditora, podle níž Škodovka vyplatila za rok 2019 dividendu 31,8 miliardy korun, tedy zhruba třináctinásobek zaplacené daně z příjmů z provozní činnosti, a ještě měla na nerozděleném zisku dalších 71,3 miliardy korun. A co má být? Nebo chce snad někdo Škodu, kterou čeká ne úplně snadné období, zavedením zvýšeného pásma jako velkou korporaci extra zdanit? Anebo obratem ruky udělat přes odpisy a další úlevy ještě větší chaos v daňových předpisech, aby se snížila efektivní sazba daně z příjmů?

Oblíbené jsou sektorové daně, což v případě bankovnictví znamená, že fakticky daníte úvěry obyvatelstvu, tedy ze 77 procent půjčky na bydlení, anebo úvěry nefinančním podnikům (57 procent z nich jsou dlouhodobé úvěry na investice, zbytek je financování pracovního kapitálu), případně držbu státního dluhu (ke konci února se jednalo o nějakých 671 miliard).

 

Danit v Česku působící telekomunikace, když zároveň mluvíte o investicích do 5G sítí a internetu věcí, to chce mít také hlavu „otevřenou“. Ostatní utility jsou rovněž regulovaná odvětví, před kterými stojí tu investice do chytré přenosové sítě, tu elektromobilita, onde zas požadavky na lepší hospodaření s vodou.

Zbývají americké internetové giganty, ale ty lze účinně danit jen v mezinárodní spolupráci, v opačném případě má americká legislativa dost nástrojů, jak iniciativu ratlíka očurávajícího jejich psí dečky „odměnit“.

Danit jenom „cizáky“ a jejich dividendy nějakou přirážkou také dost dobře nejde, tedy rozhodně ne, pokud současně chcete setrvat v EU s jejími čtyřmi svobodami.

A když už jsme u toho: ten odliv kvůli poklesu zisků zahraničně vlastněných podniků nastal, vyčísluje se jako schodek primárních důchodů (součást platební bilance) a loni podle Kopru poklesl z šesti procent HDP na 2,7 procenta HDP.

Zatímco zahraniční i domácí investoři buď mohou hlasovat nohama, anebo si vyjednat lepší podmínky s vládou individuálně, ti drobní na to nemohou reagovat jinak, než že omezí míru investic a buď porostou pomaleji, anebo vůbec. V obou případech přijde berňák do sadu, kde není co česat. A s daněmi velmi, velmi opatrně.

Poslední bitva s levnou prací vzplála

ČSSD je v úzkých, a tak chce ve „spolupráci s odbory vyhlásit finální kolo boje proti levné práci, protože nebudeme a nechceme dál tolerovat oškubávání českých zaměstnanců jen proto, aby nadnárodní korporace v České republice dosahovaly výrazně větších průměrných zisků než v jiných evropských státech, kde jim to už nedovolí“.

Cest k tomu je spousta. Zvýšení minimální mzdy by bylo samo o sobě neškodné – kdyby na něj nebyl navěšený celý systém „zaručených mezd“ a přes ně i odvodové zátěže; to už legrace není. Ještě „chytřejší“ je jít na to přes státní zaměstnance, kterým můžete přidat, aby se nastavil „benchmark“, díky němuž to hezky „vyvzlíná“, a vzhledem k zákonu o státní službě se v ekonomice ta mzdová nepružnost hezky zacementuje. No a pak jsou tady finty v podobě perspektivního zkrácení pracovního týdne, nejlépe o den, při nekrácené mzdě. To zemi, která je i při zohlednění parity kupní síly ještě pořád o 15 procentních bodů pod průměrnou úrovní produktivity práce v Unii, opravdu „pomůže“. Všemi těmito způsoby se mzdová hladina a náklady na práci sice dají zvednout, ale ne bez následků na poptávku po ní, na (ne)zaměstnanost a veřejné finance, úrokové sazby, popřípadě kurz měny, případně kombinaci výše uvedeného.

Abych tady jenom nepeskoval programové výkřiky ČSSD. S opičí lehkostí přijatý, nijak příjmově ani výdajově nekompenzovaný rozpočtový zásek cirka 100 miliard korun není její dědičný hřích (má jiné); o zrušení superhrubé mzdy při sazbě 15 a 23 procent se zasloužil triumvirát ANO, ODS a SPD s podporou lidovců Jurečky a Výborného, komunistky Vostré a čtyř nezařazených.

Dobro došli

Do kyselého jablka fiskální konsolidace je lepší kousnout raději dříve než později, prvním krokem by měla být ta slibovaná dočasnost, tedy že sazba 15 a 23 procent bude platit jen příští dva roky. To ale nebude stačit, stejně tak jako nebude stačit ořezání výdajů o provokativně zbytné položky. Otevření zákona o státní službě a zvednutí její výkonnosti a kvality veřejných institucí jsou úkoly, které čekají na svého Godota. Pokud by přišel, bude trvat na tom, že se kompetentní úřednictvo musí slušně zaplatit, a bude mít pravdu. Na tom žádné desetimiliardy neušetříte ani náhodou.

Můžete si vymýšlet, jaké strategie chcete, ale na bariéru v podobě desítek razítek potřebných pro jakoukoli podstatnější novou investici nelze vyzrát jinak než právě zrušením razítek. Kumulativní efekt lepšího fungování státu a odbourání byrokracie v podnikání by určitě zvedl potenciální růst ekonomiky o pár desetin procentního bodu ročně, ale do pár let vytvoří protiproud demografie. Fiskální noční můrou Česka jsou početné Husákovy děti odcházející do penze, které se nehrnuly do reprodukce. Sobě neutečeme.

Co čert nechtěl, poslední pokusy o reformu penzí i zdravotnictví, jež budou hlavními nositeli rostoucích nákladů daných stárnutím populace, dopadly fatálně špatně. Dílem pro „konstrukční vady“, dílem pro neschopnost dosáhnout konsenzu (ten neexistuje dodnes), a hlavně pro politickou darebnost, s níž se na úkor vzdálenější budoucnosti smetlo i to, co by po úpravě mohlo docela dobře fungovat. Ta osudovost spočívá přesně v tom, před čím byli autoři varováni předem: že debakl není jenom jejich momentální politickou prohrou, ale zároveň odsunutím reforem nejméně o jedno desetiletí… Zjevným věcem jako prodlužování věku odchodu do důchodu nebo zavedení malusu za špatný životní styl do zdravotního pojištění se politici dodnes programově vyhýbají. A taková spoluúčast, ta už zní rovnou jako pomazaná ďáblovým lejnem.

Podle posledních projekcí Národní rozpočtové rady narazí Česko na dluhovou brzdu (55 procent) možná už v roce 2024. Jistěže ji suverénní Parlament může přiměřeně zvýšit, žádný ústavní zákon na to nepotřebuje, a můžeme ještě chvíli hospodařit jako šimpanzi u kartonu banánů. Ale nebude to zadarmo, taková rána pro dlužníkovu reputaci něco na úrocích stojí.

Letos na podzim se bude rozhodovat o tom, jestli to máme alespoň trochu pod kontrolou, anebo dá většinový volič přednost „balkánské reformě“. Tak se nemoudrému probrzďování říkalo v hantýrce mezinárodních finančních institucí. Tak dlouho nepříjemnost odkládáš, až narazíš čelem na zeď. Pak už to jde sice „natotata“, ale hrubě a sekerou. Dobro došli?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Budoucnost robotických šílenců
  • Stát jako hoteliér
Objednat nyní