Konec snění, teď jde o národ. Babiš mění směr

Druhá Babišova kniha odpovídá měnícímu se elektorátu hnutí ANO. S potěšením si v ní jistě počtou i voliči Tomia Okamury.

První předvolební kniha Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím“ si vysloužila mnoho posměchu, hlavně kvůli svému lidovému jazyku, jímž promlouvala ke čtenářům. Smáli se jí ale také kvůli nesplnitelnosti předestřených vizí a nápadů.

Jedno se jí nicméně upřít nedalo: přestože se na ni spolupodílel celý kolektiv přispěvatelů, Babiš jako podepsaný autor se díky ní u důvěřivějších lidí zapsal jako kompetentní státník. Jako člověk, který nechce politikařit, ale jasně ukazuje směr, jímž se má Česko ubírat. A mimochodem, mnoho nápadů ve skutečnosti vůbec nebylo špatných, byť o Babišových záměrech je skutečně také plnit můžeme s úspěchem pochybovat.

Nové dílko „Sdílejte, než to zakážou“ hovoří ještě lidovější mluvou a po obsahové stránce je mnohem chudší, roztříštěnější a méně nápadité. I tak má smysl se směsicí vytahování, pomluv, manipulací, vyložených lží a nových slibů, shrnutých na více než 400 stranách, zabývat. Přestože je to občas vyložené utrpení. 

Kniha ukazuje, že Andrej Babiš definitivně přeřadil na jiný elektorát, než jaký lákal sliby na začátku politické kariéry. Nejprve odradil byznys a důvěřivce, kteří naskočili na slova o boji proti zkorumpované politicko-byznysové hydře. Poté vysál voliče sociálním demokratům a zčásti komunistům díky štědrému rozhazování peněz na všechny strany. A nyní vyrazil lovit také do rybníku Tomia Okamury.

Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ, dalo by se s jistou mírou nadsázky parafrázovat vyznění publikace. Důkazem budiž hned první kapitola, která v dramatickém stylu psychologického thrilleru popisuje Babiše jako nelítostného, chrabrého bojovníka, jenž v několikadenní kruté řeži porazil evropské nepřátele snažící se do Česka nahnat hordy nebezpečných uprchlíků. 

„Zablokováním kvót ve čtyři ráno s mým přítelem Orbánem“ ale brnkání na národní notu zdaleka nekončí. Najdeme tu kapitoly s názvy „Chvála českého národa“ nebo „Pod vlajkou české republiky“. Babiš dokonce navrhuje zavedení státního Svátku českých matek a babiček, protože Den matek a Mezinárodní den žen prý nejsou dost naše, vlastenecké.

Všechno tohle české slibuje Babiš ochránit před Evropskou unií, ale také domácími pirátskými diverzanty. Popisuje, jak ve vládě zachraňuje české národní dědictví, když rekonstruuje památky. Vytahuje se, jak je díky jeho průbojnosti Česko vidět na mezinárodní scéně; vždyť jeho telefon mají státníci všech velmocí, se všemi se potkal…

Sebe popisuje premiér jako moudrého muže, který má starost o budoucnost našich dětí, s radostí se obklopuje ženami a který myslí na záchranu tisíců lidí ohrožených rakovinou. Pravda, covid se úplně nepovedl, ale to nebylo nedostatkem Babišovy zarputilosti a dřiny – desetitisíce mrtvých zavinila opozice a nálady ve společnosti.

Při čtení některých odstavců musí člověk s pamětí delší než půl roku nevěřícně kroutit hlavou. Přesto není třeba pochybovat o tom, že kniha bude opět úspěšná. Čtenářů s mentální kapacitou potřebnou k tomu, aby jí uvěřili, žije v Česku víc než dost. Proto by si ji měl přečíst hlavně Tomio Okamura.

Týdeník hrot

  • Ze státního se nenajíš 
  • Jak si koupit partaj
Objednat nyní