Delorsův pláč na vlastním hrobě

Jacques Delors, duchovní otec eura a celého modelu současného integračního procesu Evropské unie, zveřejnil za mimořádné pozornosti médií prohlášení týkající se smrtelného nebezpečí, jemuž Evropskou unii vystavuje nedostatek solidarity. V 95 letech Delors ale nevidí nic jiného než důsledky jím prosazených utopií, jejichž nevyhnutelná srážka s realitou, k níž dochází od počátku recese v roce 2008, může zničit i vše pozitivní, co společná Evropa evropským národům v uplynulých desetiletích přinesla. A že toho přes všechnu objektivní kritiku nebylo málo. To, co před Evropou stojí, je větší hrozba než nějaký virus.

Kde brát a nezbankrotovat

Nejde vůbec o to, co čteme v Česku, kterak EU zaspala, ani jak se blokují dodávky zdravotnického materiálu, či jak jsou zavřeny ony nedávno slavně zrušené hranice, i když ty s tím mají mnoho společného. Jde o to, co evropské ekonomiky čeká v nejbližších týdnech a měsících při řešení ekonomických dopadů koronavirové krize a o čem se mluví zatím jen potichu a velmi opatrně. Tedy kde na to vzít a nezbankrotovat při tom.

Českou domácí optikou v tom není problém. Bude to drahé. Přijde to na deset, patnáct či dvacet procent HDP. To jsou sice astronomické sumy, ale s naším třicetiprocentním zadlužením nic, pro co bychom se museli věšet. Ale takových je nás v Unii jen pár. A to je ten problém, na jehož počátku stály utopie pana J. D.

Velká recese dopadla na Evropu tak tvrdě, protože musela řešit problémy s udržením funkčnosti společné měny, když se dostalo Řecko, Španělsko a Portugalsko, ale i některé jiné země, jako třeba Irsko, do faktické insolvence a bez vnější pomoci nebyly schopny financovat svůj dluh. Bez jakýchkoli diskusí okamžitě padla všechna smluvní ujednání, podle nichž měla společná měna fungovat a chránit odpovědné členy měnové Unie před neodpovědnými, protože bylo třeba euro zachránit – podle slavného výroku Maria Draghiho, „za každou cenu“. 

Vedle zakázaných přímých půjček přišlo i kvantitativní uvolňování ECB, jak se moderně říká měnovému financování vlád, kdy dodávaná likvidita na trh slouží k nákupu státních dluhopisů s nulovým nebo dokonce záporným úrokem. A kdo by si nepůjčil, když je to prakticky zadarmo a v některých případech mu za to věřitel ještě připlatí? ECB se podařilo přesvědčit trhy, že eurozóna je vlastně totéž co Německo, takže svoje peníze vždycky dostanou zpátky. Tím se úspěšně zablokovaly politicky bolestivé strukturální reformy v prakticky všech zemích, kromě maličkého Řecka, které jediné zůstalo pod věřitelskou kuratelou. Trochu se toho také udělalo třeba ve Španělsku. 

Neufinancovatelné a vyloučené

Podstatné v dnešní situaci je, že celkový státní dluh zemí eurozóny narostl od roku 2008 z necelých 17 procent HDP po řadě let oživení na téměř 90 procent. V případě Itálie je na 135 procentech, v Portugalsku na 122, Španělé mají necelých sto procent, francouzský státní dluh je kousek nad španělským a kolem sta procent má třeba i Belgie. Přidat dalších deset nebo patnáct procent, což bude asi minimum zejména v těch nejvíce postižených zemích, na záchranu ekonomiky, je prakticky neufinancovatelné. Na národním základě pak na jižním křídle EU absolutně vyloučené. Zvláště když to nepočká roky, ale je třeba si napůjčovat v řádech měsíců.

Použití krizového mechanismu ESM je v této situaci asi jako nasazení homeopatik na léčbu rakoviny jater. A federalizace fiskálu, o níž se Jih na čele s Francií stále a opakovaně pokouší ve formě zavedení společných evropských dluhopisů, stále naráží na severní jestřáby v čele s Německem. Oni to ale nejsou ani tak jestřábi, jako v potencionální věřitelé v poslední instanci. A tahle role je logicky a navždy nepřijatelná. Reálně jsme před propuknutím druhé dluhové krize EU v mnohonásobně větším rozsahu, než byla ta na počátku dekády.

Kvóty pro přerozdělení nakažených

Koronavirus zcela jasně ukázal, že politickým suverénem v Evropě jsou stále národní státy, a nikdy to nebude jinak. Velmi přesně to formuloval v rozhovoru pro Seznam Zprávy exguvernér ČNB Miroslav Singer, když konstatoval, že jediné, co může Brusel ke koronaviru vymyslet, jsou kvóty na přerozdělení nakažených. Ochranu svého zdraví a bezpečnosti osobní i svých majetků očekávají lidé všude v Evropě zcela logicky od svých vlád, ne od Bruselu. Tak to vždy fungovalo, funguje a fungovat bude.

Severní vlády musí hájit majetek svých občanů úplně stejně, jako ho asertivně brání ty jižní. Zvláště v současné situaci, kdy kvůli výši celkového dluhu a anemické výkonnosti přeregulovaných evropských ekonomik před sebou nemáme nic menšího než nějakou formu odpuštění dluhů. Ta může být v zásadě dvojí. Podle první a tradiční předlužený stát zbankrotuje a dluhy odmítne platit. V případě Itálie, kde je velká část dluhu v držení italských bank, to znamená, že lidé přijdou o své peníze uložené v bankách nebo přinejmenším o jejich část. Druhým, historií prověřeným způsobem je jakési „proinflování“ se z dluhů, jaké zažily vyspělé státy po válce. Centrální banka pořádně roztočí rotačky a následný růst cen sníží reálnou hodnotu dluhů, ale nevyhnutelně i úspor obyvatelstva. Po druhé světové válce to v postižených zemích šlo, protože obyvatelstvo řešilo osud svůj a svých vlastních dětí a po válečném utrpení jim to jako moc velké příkoří nepřišlo. Těch úspor taky moc nebylo, na rozdíl od optimismu a víry, že odteď už bude fakt líp.

 

Nyní je situace značně odlišná. Především v tom, že ti, již mají fatální problém s dluhy, i ti, kdo se dlouhé roky chovali zodpovědně a jsou na to náležitě hrdí, mají jednu společnou centrální banku. A s jednou společnou bankou může být jen jedna společná oddlužovací inflace, která rozdíly nečiní.

Opravdu někdo věří, že Němci mají tak vyvinutý pocit solidarity, že se rádi rozdělí o své úspory s Italy, jako se v jiném mechanismu dělili s východními Němci? Navíc když je to druhý problém s dluhy během deseti let, takže je více než zřejmé, že se bez zásadní změny bude totéž opakovat i potřetí, počtvrté, popáté...? Takže líp fakt už nikdy nebude.

Jestli se Jacques Delors dožije nějakého racionálního řešení problému, k němuž osobně významně přispěl, nevíme. Každopádně víme, že se i u nás dříve dožijeme nějakého traktátu pana Prouzy či někoho stejně naladěného o tom, jací jsme to zabedněnci, že jsme euro už dávno nepřijali.

Týdeník hrot

  • Muzikanti na mizině
  • Dlouhé čekání krátkou práci
Objednat nyní