Američtí uživatelé TikToku se šikují poté, co zákaz sociální sítě přijala i druhá komora Kongresu. Podle influencerů je zákon diskriminační a ničí jim podnikání. Pravděpodobně na něj zareagují smrští soudních žalob.
Američtí uživatelé TikToku se šikují poté, co zákaz sociální sítě přijala i druhá komora Kongresu. Podle influencerů je zákon diskriminační a ničí jim podnikání. Pravděpodobně na něj zareagují smrští soudních žalob.
Umělá inteligence polyká obrovská množství vzácné energie a ještě vzácnější vody. Úzkým hrdlem výzkumu jsou datová centra.
Umělá inteligence polyká obrovská množství vzácné energie a ještě vzácnější vody. Úzkým hrdlem výzkumu jsou datová centra.
Krátce před začátkem automobilového veletrhu v Pekingu německá automobilka přiznává, že ji v prodejích elektromobilů předhání čínská konkurence.
Krátce před začátkem automobilového veletrhu v Pekingu německá automobilka přiznává, že ji v prodejích elektromobilů předhání čínská konkurence.
Pohled na připravovanou podobu podpory ekonomiky a na to, co neděláme dobře a co neděláme vůbec.
To nevymyslíte: na konci druhé dekády třetího tisíciletí vyvolalo onemocnění, které má u zdravých lidí v ekonomicky aktivním věku velmi nízkou mortalitu, jeden z nejhlubších hospodářských propadů v moderních dějinách. Česko je jednou z mnoha zemí, které se ocitly ve víru událostí, na něž nejsou ani trochu připraveny.
Co by se tedy mělo v Česku odehrát, abychom přežili nejen pandemii, ale hlavně její ekonomické „vedlejší“ dopady? Zdaleka ne vše, co vláda dosud udělala, je dokonalé a už vůbec to není dostačující. Přinášíme deset doporučení, jak by mohlo Česko z krize vyváznout. Co nejrychleji a s co nejmenšími ztrátami.
1. Co nejrychlejší obnova ekonomického života
2. Testovat a chránit
3. Zasypat, ale neukrást
4. Zdroje jsou
5. Hotovosti není nikdy dost
6. Malá pomoc za hodně peněz
7. Půjčky na provoz a garance
8. Moratorium na insolvence
9. Budoucnost je „prepack“
10. Zóna bez žraloků
Unikátnost pandemie Covid-19 a ochromující reakce na ni spočívá v tom, že nepostihuje jenom firmy, které na tom byly špatně, ale i vyloženě kvetoucí byznysy. Takže to první, co potřebujeme udělat, je co nejrychleji obnovit co nejnormálnější život. Lidé, kteří mají velmi vysokou pravděpodobnost, že jim virus příliš neublíží, by se měli urychleně vrátit do práce. Protože je tu riziko, že by se za čas také neměli kam vracet.
Naše ekonomika, a teď mluvíme nejen o české, ale o celé evropské, je tvořena řetězcem vzájemných závislostí. Nejde jen o kapitál. Stačí delší výpadek jednoho článku, a ke dnu jdou všichni. Nejdůležitější je tedy znovu nahodit ekonomické motory, rychle – v řádu týdnů.
Aby mohla společnost jakkoliv (přibližně) normálně fungovat, musí se zbavit strachu. Investicí s nejvyšší návratností je proto masivní testování napříč populací. V současnosti zvládáme kolem šesti tisíc testů denně, potřebujeme minimálně desetkrát tolik.
S tím úzce souvisí ochrana těch nejohroženějších – seniorů a personálu, který o ně pečuje. Ty je zapotřebí nejen otestovat, ale i izolovat od ostatních, potenciálně nakažených. Bude to možná drahé, ale náklady dosáhnou jen zlomku toho, co nás stojí ochromení celé ekonomiky. Ponechme stranou, že to byla pochopitelná a nejspíš jediná možná prvotní reakce za situace, kdy jsme na něco podobného nebyli připraveni. Každopádně nemůžeme nechat celou zemi stát donekonečna.
Zastavením celé země dostala vláda (opět, z pochopitelných důvodů) na kolena obrovské množství firem. Nyní je její povinností pomoci jim postavit se znovu na vlastní nohy. A u těch zdravých pokud možno se stávajícími vlastníky.
Nikdo jiný nemá takovou „palebnou sílu“ k řešení následků toho, že se na týdny a možná měsíce zastaví významná část výrobních podniků a zavře obchodní síť. Vláda a centrální banka musejí v časech krize spolupracovat, vědět, jaké jsou možnosti, a co, kdo, kdy a jak udělá. Nic není důležitější, než mít kompetentního ministra financí, který umí mluvit s kompetentním guvernérem centrální banky. V takovém tandemu se lze dostat i z násobně horší situace, než je ta naše současná. Teď se ukáže, jak na tom po této stránce v Česku jsme.
Z českého práva je Česká národní banka (ČNB) povinna pečovat nejen o stabilitu měny, ale také finančního sektoru, nad kterým vykonává dohled. Pakliže se guvernér ČNB přihlásil k široce pojatému odkladu, zahrnujícímu nejen půjčky obyvatelstvu, ale i podnikům, musí být ČNB nyní připravena dodávat poskytovatelům odkladu likviditu – musí do bank sypat přesně tolik, kolik bude zapotřebí.
Zaplaťpánbůh za to, že to české velké banky dnes nepotřebují a bankovní soustava je jako celek velmi zdravá. Na této povinnosti se tím však nic nemění. Ta kapacita není nevyčerpatelná. Navíc odklady splátek nestačí a zejména firmám bez tržeb je třeba dodat další provozní úvěrování.
Centrální banky jsou velmi kreativní v tom, jak dodat dodatečnou likviditu nejen bankám a dalším firmám ve finančním sektoru, ale i samotným podnikům, zejména těm malým. A to bude nyní opravdu potřeba. Že nám zatím Funding for Lending, zvláštní program na podporu půjčování firmám, spuštěný již v roce 2012 Bank of England, nic neříká? Možná bude, stejně jako program TLTRO III Evropské centrální banky. V Americe to už pochopili, jak ukazuje chystaný Main Street Business Lending Program americké centrální banky. Něco takového bychom v blízké budoucnosti asi také potřebovali.
Druhá věc je, že na stahování kalhot má ČNB brod ještě dost daleko. Tyto operace v podstatě nahrazují fiskální výdaje vlády, a i když mají kouzlo v přenosu peněz přes komerční banky s využitím jejich sítě, neřeší problém obří jednorázové ztráty.
Vláda se dovede financovat levněji než jakýkoli jiný subjekt na trhu a v případě Česka není sporu o tom, že si udrží bezproblémovou solventnost i při zdvojnásobení dluhu. Tím by se mimochodem dostala na úroveň relativní zadluženosti současného Německa (asi 60 procent HDP). Pro představu by to bylo nějakých 1,7 bilionu korun, což je dost i na větší rýmičku.
Nejde však o to kolik, ale jak. Velký problém je, že spousta věcí trvá dlouho a někdy může být prostě příliš pozdě.
Prvním testem, jestli to můžeme zvládnout, respektive jestli naši poslanci pochopili, oč jde, bude hlasování o úpravě mandátu ČNB. Centrální bankéři potřebují mít za této situace možnost poskytovat malým a středním podnikům likviditu proti zástavě portfolia úvěrů poskytnutých bankami.
To je podstatou všech opatření přijímaných americkým Fedem, Bank of England i Evropskou centrální bankou (ECB). Centrální banka vždy poskytne úvěrovou linku zadarmo (ECB -0,5 procenta). V ideálním případě tyto úvěry vláda ČNB zagarantuje.
Když vše projde a podaří se to v rozumně krátké době zadministrovat, mají postižené firmy šanci na přežití.
Když během pár dnů čelíte absolutnímu výpadku tržeb, stává se hotovost králem. A nejjednodušší a v každém případě první způsob, jak může vláda pomoci podnikům a živnostníkům, kteří propalují zůstatky na účtech, je od nich hotovost nepožadovat.
Může jim ulevit odkladem, případně částečným odpuštění všeho, co vybírá – od příjmové daně přes platby sociálního a zdravotního pojištění po zálohy na DPH. Česká vláda se dosud zdráhá to učinit v plném rozsahu. Úlevy na sociálním a zdravotním pojištění přiznala pouze OSVČ, nikoli firmám, i když odklady plateb sociálního a zdravotního pojištění pro zaměstnavatele jsou v řadě zemí běžné. Odkládají se i platby DPH. A ta pomoc je velmi rychlá, bez administrativy, a tudíž účinná.
Třeba ve Švédsku je možné dokonce požádat o vratku již zaplacených daní se zpětnou platností (k 1. lednu 2020), takže fakticky dostanete hotovost od berňáku. Uznejte, že je to rozdíl oproti tomu, když vám dovolí daň neodvést.
Tato opatření česká vláda z nějakých málo pochopitelných důvodů nevyužila, stejně jako řadu dalších možností. Místo toho se pustila do přímých finančních transferů podnikům, což je podstatně obtížnější, a nelze se divit, že se to ne úplně daří.
Posílání 25 tisíc živnostníkům a peněz lidem na ošetřovném není tak jednoduché. Zvlášť když chcete nastavit parametry, které přihlížejí k rozdílným poměrům příjemců. Třeba podmínka meziročního poklesu hrubých tržeb o minimálně deset procent za první čtvrtletí není nijak velkorysá, většina postižených živnostníků se do něj vejde tak tak, mnozí vůbec. Volný pád nastal až v březnu, pro mnohé až v jeho druhé půli. Tudíž nakonec padla a teď mají tuto podporu dostat i ti, kteří ji fakticky nepotřebují. A tak je to nakonec jen malá pomoc za hodně peněz.
Hladce to ovšem nejde ani nejlepším. Poměrně štědrá „okamžitá pomoc“ v Německu (Soforthilfe) není tak „sofort“, jak by člověk čekal. Spolková vláda neměla čtrnáct dní po ohlášení programu hotovou online žádanku a třeba bavorská zemská vláda sice měla svoji Soforthilfe, ale striktně vyžadovala vlastní separátní formulář.
Převzetí značné části mzdových nákladů zaměstnavatelů, tedy faktické subvence na udržení pracovního místa, jsou také administrativně náročnější než odklady plateb státu. A tak největší obavy třeba v případě „Antiviru“, české verze „Kurzarbeitu“, můžeme mít nikoli o to, kolik bude několikaměsíční udržování zaměstnanosti stát, ale o to, jak se s jejich vypořádáním popasují zdejší úřady práce. Přitom pozdní pomoc fakticky žádnou pomocí není a selhání administrativy v tomto případě může přijít nesmírně draho.
V Česku navíc existuje nezanedbatelné procento firem, které nemají nijak zvlášť robustní hotovostní rezervy, v některých odvětvích vystačí s nulovými tržbami tak tři či čtyři týdny, takže bez rychlé dodávky hotovosti i s úlevami na části trvalých plateb a subvencováním mezd státem skončí v platební neschopnosti. A budou do ní navíc zatahovat své dodavatele, kterým nezaplatí.
Když potřebujete rychlost, je cokoli nenárokového, individuálně posuzovaného, kde se musí žádosti dokladovat, vážnou brzdou. Pokud se podaří ještě nabídnout nějaký „produkt“, který je bezúročný, s ročním odkladem splátek, jako byly půjčky ČMZRB, je malý zázrak, když se pod žádostmi státem stoprocentně vlastněná banka s pěti pobočkami a omezenou zpracovací kapacitou nezhroutí. Aby dobře míněné opatření nekončilo blackoutem, je lepší spolupracovat s bankami, které vedou podnikům i obyvatelstvu účty, znají velmi dobře finanční situaci žadatelů a disponují tisíci kamenných poboček a často vyspělými informačními systémy.
Není od věci se poučit jinde. Pěkně udělané úvěrové programy mají Němci přes svou rozvojovou banku KfW (obdoba ČMZRB), která sama nepůjčuje, ale využívá právě bank, s nimiž dělají podnikatelé svůj standardní byznys. Podmínky jsou dosti velkorysé, třeba pokrytí potřeb likvidity malých a středních firem na příštích 18 měsíců, což je o dost praktičtější než úvěr ve výši čtvrtiny loňských tržeb nebo dvojnásobku objemu loni vyplacených mezd.
My jsme si podobnou podporu dopředu pěkně zkomplikovali. Náš dluhový pardon v podobě široce pojatého odkladu splátek ze zákona, který jednostranně zatíží hospodaření finančních institucí, způsobí, že banky nebudou ochotny podstupovat další finanční riziko. Budou na každou novou korunu vůči postiženým podnikům vyžadovat garanci, která přesune riziko z nových půjček fakticky na stát. To bude znamenat, že efekt finanční páky, od něhož si vláda tolik slibovala, se silně sníží a finanční nároky záchranných programů ve fázi znovurozjíždění ekonomiky naopak výrazně stoupnou.
Nic není zadarmo a vybrat si úlevu od bankovního sektoru v jedné fází znamená si připlatit ve fázi druhé. Přístup bank k novým úvěrům se bude odvíjet od toho, jak moc budou odkladem zatíženy. Mnohé určitě nebudou chtít potápět jako hlavní banka svého životaschopného klienta nejen z reputačních, ale i čistě byznysových důvodů. Ale o to více budou chtít garanci.
Pak je tady další věc: hrozící insolvence. Co si budeme povídat, insolvenční zákon je přísný a už touto dobou by statutární orgány spousty firem ve zvláště postižených oborech měly chystat dlužnické insolvenční návrhy, protože když víte, že vám dojdou peníze, máte podle toho konat. Další věc je, že přijímání půjčky, o níž nevíte, že ji budete schopni splatit, je také něco, co se podle práva nesmí, a dá se za to dokonce skončit v kriminále.
Už z hlediska budoucnosti potřebujeme, aby firmy, které neudělaly nic špatně a mají naději, že se po opadnutí krize zase „rozjedou“, neskončily v insolvencích a nestaly se terčem predátorů. Nejde jen o to, nevinit managementy, že návrh za těchto podmínek nepodají, ale také podniky před nájezdy dravců, kteří už mají nabroušené zuby na levné nákupy, ochránit.
Je dobře, že v Česku snad brzy budeme mít jako součást insolvenčního práva „mimořádné moratorium“ s dočasnou působností, které nebude vyžadovat ani předchozí souhlasy věřitelů, ani obsáhlou dokumentaci. Managementy by tak dostaly čas a prostor na to, aby řídily firmy místo odrážení nájezdníků a připravily plány na reorganizaci. Už teď je totiž zapotřebí připravovat se na to, co přijde poté, až bude akutní fáze za námi, a bude zapotřebí zabývat se dluhy, které v mezidobí naděláme.
Jakkoli zvýhodněná pomoc bude poskytnuta, pokud jde o úrokové sazby nebo délky splatnosti, neměla by být bez závazků na straně dlužníka. To mluvíme o větších podnicích, právnických osobách a ne o hostinském U Sumečka. Jak se vyrovnat s dluhy, které narostou, a často přitom půjde o půjčky poskytnuté bankami s částečnou zárukou státních institucí? Ďábel tkví v detailu. Ještě než rozpůjčujeme na záchranných operacích desítky, možná stovky miliard, měli bychom pamatovat na správné podněty chování.
Pro zamezení morálnímu hazardu, aby se nehlásili o podporu dlužníci, kteří ji nepotřebují, lze požadovat podmínky, namátkou:
Nejde o nic neznámého, koneckonců tak byly nastaveny podmínky třeba ve Spojených státech pro banky a automobilky při minulé krizi. Tím vzniká motivace k co nejrychlejšímu splacení takto přijaté podpory, pokud jim to dostatečná tvorba hotovosti ve fázi oživení dovolí (ve finančnické hantýrce „cash sweep“).
A co když si někdo nabere dluhů příliš? Co když konjunktura přijde později a dlužní břemeno i s nataženým splátkovým kalendářem firmě zabrání se pořádně nadechnout, i když je životaschopná? České insolvenční právo zná už od roku 2006 „prepack“, tedy předem připravený reorganizační plán, opatřený potřebnými souhlasy věřitelů, který soud v podstatě přezkoumá co do náležitostí a orazítkuje. Řekl bych, že v příštích pěti letech vstoupí slovo „prepack“ do běžné češtiny stejně jako vietnamská nudlová polévka Pho, byť předmět samotný bude méně chutný a stravitelný.
Možná se vám to zdá příliš přísné, ale zkuste vzít v potaz alternativu, že se všichni daňoví poplatníci budou skládat nikoli na chudé a potřebné, ale na vlastníky kapitálu.
Zároveň nechceme další vlnu rozprodeje „dobrých byznysů za hubičku“ do rukou silných finančních skupin, které už teď mobilizují hotovost pro budoucí nákupy. Udržení českého ekvivalentu Mittelstandu, tedy středostavovských firem (i těch větších), které jsou v domácích rukou, je národním zájmem.
Proč si myslíte, že Němci přijali 22. března Wirtschaftsstabilisierungsfondsgesetz, který má zabránit přesně tomuto? Proč raději do takových podniků vstoupí státem zřízený a kapitálem 100 miliard eur vybavený fond? Oni pamatují na budoucnost. A co my?
