Esej: Máme rádi zvířata, protože jsou nemocná

Ještě v v polovině minulého století lékaři věřili, že infekční choroby budou brzy vyhubeny. Uplynulo pár desítek let a optimismus došel.

Esej: Máme rádi zvířata, protože jsou nemocná
ilustrace Vojtěch Velický / Týdeník HROT

Po druhé světové válce zavládla v medicíně éra optimismu. Hned v roce 1948 se nechal americký ministr zahraničí George C. Marshall na Čtvrtém mezinárodním kongresu tropické medicíny slyšet, že vítězství nad infekčními nemocemi je na dohled. Bohaté sklizně zaručí dostatek jídla pro celý svět a vědecký pokrok eliminuje hrozbu, kterou představují mikrobi.

Optimismus byl nepochybně namístě. Nově vynalezená antibiotika si dokázala hravě poradit nejen s angínou, ale také s dosud nejhorší metlou civilizovaného světa – tuberkulózou. Ve stejném roce dostal švýcarský chemik Paul Hermann Müller Nobelovu cenu za objev insekticidních účinků DDT, a tak mohla Světová zdravotnická organizace (WHO) o sedm let později ohlásit, že spolu s vyhubením moskytů zmizí i malárie. Vítězná vlna vrcholila v 60. letech. Farmaceutické továrny vyráběly 25 tisíc druhů antibiotik a zdálo se, že pokroku – jak dokazovala úspěšná očkovací kampaň proti dětské obrně – neodolají ani viry. Další nobelista – australský virolog Macfarlane Burnet – tak mohl roku 1972 směle prohlásit, že „budoucnost infekčních nemocí je s nejvyšší pravděpodobností velmi pochmurná“.

Ze zpětného pohledu je tuto pýchu jen těžké pochopit. Některé kmeny tuberkulózy jsou vůči antibiotikům prakticky rezistentní, o DDT už víme, že kromě komárů škodí i lidem a epidemiologové se rok co rok bojí, aby se odněkud z Asie nerozšířil virus, který by zabíjel tak účinně jako ebola a šířil se tak snadno jako chřipka.

Špatná zpráva zabalená do bílkoviny

Vážné varování přišlo už v optimistických 60. letech. V srpnu roku 1967 onemocnělo v západoněmeckém Marburgu – a později v nedalekém Frankfurtu a jugoslávském Bělehradu – několik zaměstnanců farmaceutické společnosti Behring neznámou chorobou. Onemocnění se projevovalo krvácivou (hemoragickou) horečkou a sedm nakažených z celkem jedenatřiceti přes veškerou snahu zemřelo. Všichni měli jedno společné: dostali se do blízkého kontaktu s kočkodany obecnými, jejichž ledvinové buňky Behring používal při výrobě již zmíněné vakcíny proti dětské obrně. Původcem onemocnění byl dosud neznámý virus, nazvaný později „marburg“, kterým se lidé nakazili od opic dovezených z Ugandy. Evropa měla tenkrát štěstí. Virus byl skutečně smrtící, ovšem nepřenášel se kapénkovou infekcí, byť z člověka na člověka (třeba krví nebo sexuálním stykem) přeskočit dokázal.

Devět let poté – 27. června 1976 – se v jihosúdánském městečku Nzara udělalo špatně jednomu úředníkovi z místní textilky. Yusia, jak se onen muž jmenoval, trpěl nejdříve bolestí hlavy. Tak silnou, že se mu chtělo zvracet. Poté se přidala bolest v hrdle, kterou svému bratrovi popsal jako „ohnivou kouli“. Nedokázal polknout ani sliny a brzy ho nesnesitelně bolelo celé tělo. Nakonec už jen vyčerpaně ležel. Nepomohl ani převoz do nzarské nemocnice, plechové boudy s několika postelemi. Předzvěstí konce bylo masivní krvácení ze všech tělních otvorů a 6. července přišla pro Yusiu smrt.

Tak se světu poprvé ohlásila ebola, nemoc, která asi nejlépe ze všech dokazuje, že slavný bonmot britského biologa Petera Medawara – „virus je špatná zpráva zabalená do bílkoviny“ – není přehnaný. V Súdánu tehdy zabila 151 lidí a o pár měsíců později v Zairu (dnes Konžská demokratická republika) dalších 280 z 318 nakažených. Zatím nejrozsáhlejší epidemie eboly, která zasáhla v letech 2013 až 2016 Západní Afriku, sprovodila ze světa přes 11 tisíc lidí.

Netopýr má dlouhý knír

Ebola, marburg i jejich indický – podobně smrtící – protějšek „nipah“ mají jedno společné: všechno to jsou zoonózy (nemoci přeskakující na člověka od zvířat) a podle nejnovějších vědeckých studií jsou jejich přirozeným přírodním rezervoárem netopýři. Tedy stejná skupina okřídlených savců, která je zdrojem tří nedávných koronavirových onemocnění – SARSu, MERSu a aktuálně se šířícího Covidu-19.

Proč všechny tyto moderní metly lidstva pocházejí od netopýrů, je otázka, ale s nějakými hypotézami už samozřejmě vědci přišli. Jde (po hlodavcích) o druhý nejpočetnější savčí řád, jeho příslušníci létají, což je pro šíření virů a bakterií ideální okolnost, a navíc mají netopýři poněkud odlišný imunitní systém než my.

Čínský biolog Pcheng Čou z Wu-chanského virologického institutu (ano, z Wu-chanu se po světě šíří Covid-19) právě před dvěma roky publikoval článek, dle kterého za to může jejich létání. Jde totiž o natolik namáhavou činnost, že se při ní často uvolňují kyslíkové radikály, které poškozují netopýří DNA a její fragmenty se pak volně „vznášejí“ v buňkách. U pozemských savců by to vedlo k silné imunitní reakci, ovšem netopýří imunitní systém se podle Čoua naučil reagovat mnohem mírněji, skoro by se chtělo říci líně. A podobně se chová i k virům. Jinak řečeno netopýří imunitní systém proti virům prakticky nebojuje a zvířata s nimi vcelku poklidně koexistují. Trocha lenosti zkrátka není nikdy na škodu. 

Salmonelóza i sviňucha

Zdaleka však nejde jen o tyto nově objevené choroby. Od zvířat ve skutečnosti pochází velká část bakterií a virů, které kdy lidstvo sužovaly. Vědecký časopis Nature například na konci února zveřejnil článek, který se věnuje původu bakterií ze skupiny salmonela (Salmonella enterica subsp. enterica), které u lidí způsobují nejen to, čemu se říká „salmonelóza“, ale také mnohem závažnější břišní tyfus či paratyfus.

Vědcům se podařilo extrahovat DNA salmonelových bakterií ze zubů osmi mrtvých, kteří žili v západní Eurasii před zhruba 6500 až 1700 lety. Všechny dávné bakterie patřily do jedné skupiny, do které dnes náleží vzácný čistě lidský paratyfus C, dva kmeny salmonel napadající prasata i lidi a původci onemocnění, která způsobují potraty ovcí či koní, popřípadě byly nalezeny v plicích mořských kytovců – sviňuch. Na otázku, odkud se lidské salmonely vzaly, studie neodpovídá, a dokonce se slušnou mírou pravděpodobnosti vyloučila jednoho obvyklého podezřelého – prasata. V jejich případě se totiž zdá, že se spíš nakazila od lidí…

Studie ovšem zároveň tvrdí, že se salmonelové bakterie začaly mezi lidmi šířit v době, kdy se z lovců-sběračů stávali pastevci a zemědělci, tedy ve chvíli, kdy se naši předkové dostávali do daleko těsnějšího kontaktu se zvířaty než dřív. A podobný původ mají nejspíš i některé další staré lidské choroby, čemuž mimochodem napovídá starší – poněkud překvapivé – zjištění archeologů, že zdravotní stav prvních zemědělců a pastevců se oproti lovcům-sběračům výrazně zhoršil. 

V lachtanech do Ameriky 

Z těsného soužití lidí s jejich krávami povstaly například spalničky. Nemoc, která jen mezi roky 1855 až 2005 zahubila zhruba 200 milionů lidí a v komunitách, které se s ní nikdy nesetkaly, dokázala být skutečně smrtící, když například na Fidži vyhladila roku 1875 třetinu domorodého obyvatelstva. Na lidi však spalničky přeskočily zřejmě teprve nedávno. Z jedné studie například plyne, že se virus spalniček od sesterského viru dobytčího moru oddělil až někdy v 11. či 12. století, ovšem jejich společný předek mohl mezi oběma živočišnými druhy řádit už o něco dříve.

Za „dobytčí“ nemoc se v minulosti považovala i možná nejhorší metla všech dob – pravé neštovice. Ve skutečnosti je to mnohem složitější. Podle pět let staré studie ruských mikrobiologů Igora a Iriny Babkinových se pravé neštovice poprvé objevily ve východní Africe někdy před 3000 až 4000 tisíci lety, a to společně s blízce příbuznými viry, které způsobují onemocnění velbloudů a jednoho druhu pískomila. Předkem této „svaté“ trojice pak byl virus, který se podobal dnešním kravským neštovicím napadajícím dobytek. Autoři zároveň vyslovili hypotézu, že „přeskok“ nemoci na člověka mohlo zavinit rozšíření domácího jednohrbého velblouda ve východní Africe, ke kterému tenkrát došlo. Mimochodem velbloud coby prostředník stál i za nedávnou epidemií smrtícího netopýřího koronaviru MERS, který po roce 2012 zabil – převážně na Středním východě – 525 lidí.

Také tuberkulóza se tradičně považovala za nemoc, kterou se lidé nakazili někdy v mladší době kamenné od dobytka. Pak se však objevilo několik studií, které tvrdily, že její stáří je daleko vyšší – snad až 70 tisíc let. V létě 2014 ovšem časopis Nature publikoval studii, která kromě současných kmenů tuberkulózy vzala v potaz bakteriální paleo-DNA, jež se podařilo najít ve zhruba 1000 let starých pozůstatcích jihoamerických indiánů. Díky tomu vědci získali daleko přesnější představu o rychlosti mutací bakterie tuberkulózy a stáří nemoci stanovili na méně než 6000 let. Zbývalo dořešit, jak se tuberkulóza – dávno poté, co přestal existovat pevninský most přes Beringovu šíji – dostala do předkolumbovské Ameriky. Autoři studie kvůli tomu prozkoumali všech zhruba 40 kmenů tuberkulózy, které napadají zvířata, a zjistili, že nemoc, kterou trpěli dávní indiáni, připomíná lachtaní tuberkulózu. Jinak řečeno, lachtani se v Africe nakazili lidskou tuberkulózou a zatáhli ji do Jižní Ameriky.

Všechny budoucí epidemie

Jde zatím jen o více či méně ověřené hypotézy, ale dokonale ilustrují, jak složité a vzájemně propletené mohou být vztahy mezi lidskými a zvířecími nemocemi. Ve velké části světa žijí lidé stále v těsném kontaktu se svými domácími zvířaty. Nahrazování – neobyčejně druhově bohatých – tropických deštných lesů plantážemi navíc vystavuje dosud nebývalé množství lidí působení exotických virů a bakterií, které přenášejí pralesní zvířata. Není divu, že se občas někde vynoří epidemie eboly, marburgu či nipahu. Koneckonců i AIDS přeskočil na lidi (údajně minimálně třikrát) od šimpanzů a mangabejů. Stále také existují přirozené zvířecí rezervoáry starých „dobrých“ nemocí, jako jsou mor (asijští, američtí a afričtí hlodavci), anthrax (dobytek), tetanus (především koně) či obyčejná chřipka (drůbež a prasata). 

Odkud na člověka přeskočil virus, který může za aktuální koronavirovou pandemii, není zatím jasné. Přirozeným rezervoárem blízce příbuzného viru je jeden druh asijského netopýra (Rhinolophus affinis), jenže se svým lidským protějškem je shodný jen z 96 procent, což naznačuje, že tu musel být ještě jeden mezihostitel. Chvíli to vypadalo, že by mohlo jít o luskouny – hmyzožravé savce vzdáleně příbuzné šelmám – jenže nakonec se ukázalo, že jejich verze koronaviru je s tím, který dnes putuje po světě, shodná jen z 92 procent.

Celý řetězec tedy neznáme, ovšem už teď je jasné, že se podobné epidemie – pokud bychom tedy nevybetonovali celou planetu – budou opakovat. Nezbývá než se na ně připravit.

Týdeník hrot

  • Chytrá karanténa pro hloupé lidi
  • A teď Česko zezelená
Objednat nyní