Čučche po česku: drahota a nedostatek

Kvóty na české potraviny v obchodech by vyřadily z prodeje některé tradiční české značky. Nesplňují definici „české potraviny“.

ilustrační foto | Tomáš Novák týdeník HROT

Uskutečnění národně-komunistického blouznění poslanců Zdeňka Podala (SPD) a Margity Balaštíkové (ANO) by vrátilo regály v českých supermarketech na konec 80. let. Zbyly by v nich vlastně jen mléčné výrobky, nápoje (především pivo), pečivo a kuřecí maso, ve kterých jsme už nyní soběstační. Všechno ostatní by poslanecký pozměňovací návrh novely zákona o potravinách v podstatě zlikvidoval.

Po zavedení kvót na tzv. české potraviny by paradoxně mohly vypadnout některé produkty, které by nejspíš drtivá většina Čechů označila (mylně) za české potraviny. Třeba Znojemské okurky nebo Olomoucké tvarůžky, které se vyrábějí ze surovin z ciziny. Ze stejného důvodu by musely řetězce vyřadit z prodeje také výrobky dalších tradičních firem. „Například z portfolia Hamé, které čítá na 450 položek v našem sortimentu, není aktuálně ani jeden produkt českou potravinou,“ upozorňuje mluvčí Globusu Lutfia Volfová.

Není české jako české

Novela by nakázala prodejcům nabízet od příštího roku minimálně 55 procent českých potravin. Postupně by jej navíc museli zvyšovat o pět procent ročně až na 85 procent v roce 2024. Jak jsou na tom s nabídkou českého zboží obchodní řetězce dnes?

Například Penny Market dlouhodobě tvrdí, že sedm z deseti výrobků v jeho obchodech je vyrobeno v Česku. Necelých 60 procent zboží od českých dodavatelů hlásí i Lidl. A podle Svazu obchodu a cestovního ruchu se podíl tuzemské produkce na pultech obchodů s potravinami pohybuje mezi 50 až 90 procenty. „Záleží na tom, jakou optikou se na to díváte,“ konstatuje šéf svazu Tomáš Prouza.

Právě v tom je jedno z největších úskalí novely zákona. Nově už by nestačilo, aby výrobky byly pouze od českého dodavatele nebo výrobce. Definice je přísnější.

Žluklé domácí sousto

Česko je země zcela závislá na co nejvolnějším obchodu. Protekcionismus je ten nejhorší zločin proti národním zájmům.

Výrobek by musel splňovat definici české potraviny. To znamená, že „100 procent složek celkové hmotnosti nezpracované potraviny pochází z České republiky a prvovýroba, narození, chov a porážka zvířat i všechny fáze výroby proběhly na území České republiky“. Druhou možností je, že produkty vyrobené kompletně v Česku pocházejí z tuzemských složek, které tvoří tři čtvrtiny celkové hmotnosti. Třetí varianta pak hovoří o potravinách vyrobených v Česku a upravených prováděcím právním předpisem, který zatím neexistuje.

Už samotné vymezení toho, co je skutečně „česká potravina“, je matoucí a značně pružné. To kritizuje i Tomáš Prouza. „Tento chaos v definicích někomu hraje do karet. Zařídíme nejasnou definici, stanovíme přesný poměr toho, kolik má být ,těchto’ potravin na pultech, zajistíme správnou formu kontroly a budeme pokutovat. A regulovat tak, aby se nakupovaly ty správné potraviny od správných dodavatelů,“ tvrdí šéf svazu obchodníků. Podle Prouzy je účel zákona jasný: nahrát největším tuzemským producentům potravin. Mezi ně samozřejmě patří premiérem svěřensky kontrolovaný Agrofert.

V případě, že novela včetně pozměňovacího návrhu projde celým legislativním procesem, bude to v každém případě znamenat úbytek zboží v regálech. „Odhaduji, že minimálně 60 procent aktuálně nabízené sortimentu u nás nesplňuje definici české potraviny,“ tvrdí Lutfia Volfová z Globusu.

Nedostatek a zdražení

Hlavním záměrem autorů sporného pozměňovacího návrhu je údajně podpora potravinové soběstačnosti, jakási česká forma severokorejského programu Čučche, a pomoc českým zemědělcům a potravinářům. Kvóty jim mají zajistit odbyt, který prý producenty přiměje pěstovat a prodávat do obchodů i plodiny, které se dnes v Česku pěstovat nevyplácí. Typicky třeba zeleninu nebo vepřové maso.

Obchodníci ale nevěří, že se výpadky zahraničních dodavatelů podaří bezezbytku nahradit českou produkcí. Ostatně o tuzemské potraviny prý mají zájem i dnes. „Dáváme přednost českým dodavatelům, a pokud nabídnou zboží, které je konkurenceschopné cenou i kvalitou, dostanou přednost,“ říká šéf komunikace obchodů Albert Jiří Mareček.

Emco sází na vegetariány a čekankový sirup

Zakladatel českého výrobce müsli Emco Zdeněk Jahoda prodělal na síti vegetariánských restaurací Vegg-Co. Přesto v rostlinné stravě vidí velký potenciál.

Jinak řečeno, problémem není nezájem obchodů, ale nedostatečná nabídka českých zemědělců a potravinářů. „Zajímalo by mě, zda poslancům někdo řekl, že se dnes v Čechách nevyrábí ani gram sunaru či kojeneckých příkrmů. Že třeba až 80 procent uzenin prodávaných na českém trhu nesplňuje kritéria ,české potraviny’. Nebo že čeští pěstitelé ovoce a zeleniny jsou schopni zásobovat trh pouze ve vybraném ročním období a zbytek se musí dovážet?“ ptá se Tomáš Prouza.

Obchodníci jsou údajně připraveni nové legislativě vyhovět. Důsledky, které nastiňují, ale nepovedou ke spokojenosti zákazníků. „Dodržet vysoký podíl u celého sortimentu na celém trhu by způsobilo kapacitní potíže, v jejich důsledku tlak na snížení kvality a současně zásadní snížení pestrosti nabídky,“ tvrdí mluvčí Lidlu Zuzana Holá. Na pultech by tak sice bylo z 85 procent české zboží – bylo by ho ale málo a stálo by víc než dnes.

Co je a co není české

Nápady protežovat „české“ potraviny se posledních letech objevil nesčetněkrát. A vždy zkrachoval. Nebylo to kvůli zjevnému omezování volného trhu ani kvůli tomu, že by následkem bylo zdražení potravin a omezení výběru pro spotřebitele. Jednoduše se zjistilo, že při striktním vymáhání „českosti“ potravin by z trhu zmizela většina tradičních českých chuťovek, a zůstaly by naopak ty, které jako české většina spotřebitelů nevnímá. Zde je pár příkladů.

Jihlavanka = NE

Překyseleným hipsterům při vyslovení názvu tradiční české kávy se začíná navalovat, pořád je ale ještě mnoho těch, kteří na svého turka z Jihlavy nedají dopustit. Odkudže? Z Jihlavy? Chyba. Jihlavanka toho dnes kromě četných konzumentů (podle Atlasu Čechů 23 procent populace, typicky ve věku 45 až 64 let, žijících na vesnici, s nízkým příjmem, obavou z terorismu a oblibou v české kuchyni) nemá s Českem moc společného. Nemluvíme jen o prvotní surovině, která se v místních zeměpisných šířkách prostě pěstovat nedá. Značka dnes spadá po kávovového maloobchodního obra Tchibo a praží a zpracovává se v Polsku a Německu.

Olomoucké tvarůžky = NE

Pokud jde o mléko, nemá si Česko co do soběstačnosti nač stěžovat. Mléka se u nás vyprodukuje zhruba o pětinu více, než se zkonzumuje. Problém je, že se to týká právě jen nezpracované suroviny, nikoliv mléčných výrobků s vyšší přidanou hodnotou. Zpracovatelské kapacity v Česku chybějí a není se co divit. Jak zjistil Nejvyšší kontrolní úřad, když mlékárny dostaly dotaci 203 milionů na zlepšení kvality mléka, rozpustily je na běžné provozní náklady. Mléko se tak ve velkém vyváží a zpracované vozí zase zpátky. A to i k výrobě těch nejtradičnějších českých pochoutek. Například takové Olomoucké tvarůžky obsahují německý tvaroh. Proto také mají pouze evropskou značku Chráněné zeměpisné označení, nikoliv přísnější Chráněné označení původu, které vyžaduje celý proces výroby místě.

Babišovy dobroty = NE

Ano, slyšeli jsme, premiérovi potravinářský holding Agrofert už přece nepatří. I on musel čelit kritice, že stojí za nesmyslným pozměňovacím návrhem, ale tentokrát je v tom možná nevinně. Nejpozději od loňského objevu 700 kilogramů hovězího se salmonelou, které veterináři zastavili na česko-polské hranici a které patřilo společnosti Animalco z Babišova holdingu, víme, že Agrofert to s tou českostí také úplně nepřehání. Podle mluvčího Karla Hanzelky potravinářské impérium dopady navrhovaného opatření na jednotlivé produkty ještě nezkoumalo. „Ale už teď je jasné, že například u masných výrobků nebude možné takový požadavek splnit. Důvodem je nesoběstačnost. Tolik masa (především vepřového) se zkrátka v Česku nevyprodukuje, aby se pokryla celková spotřeba,“ říká Hanzelka.

Coca-Cola = ANO

Málokterá lokalita je s českým průmyslem spjatá tak silně jako pražské Vysočany. Z někdejších Kolbenek a Pragovek toho do dnešní doby moc nezbylo, jedna výjimka však na východě hlavního města stále vyrábí. Nejde ovšem o tradiční strojírenství, ale závod společnosti Mattoni 1873, dříve Karlovarské minerální vody. Společnost ho koupila od amerického gigantu PepsiCo před dvěma lety včetně tuzemské distribuce a výroby značek některých ikonických nápojů. V Praze se vyrábí i další „americké“ nápoje jako třeba Coca-Cola. Pozměňovací návrh poslanců je v tomto směru poměrně nejasný, vypadá to však, že by nealko mohlo definici české potraviny splňovat. Až tedy budete v budoucnu pobíhat mezi hypermarkety a marně shánět kávu, tvarůžky a vepřové, můžete se aspoň osvěžit kolovým nápojem.