Evropské burzovně obchodovatelné fondy ETF, které se zaměřují na zbrojařské firmy, hlásí zvýšený zájem investorů.
Evropské burzovně obchodovatelné fondy ETF, které se zaměřují na zbrojařské firmy, hlásí zvýšený zájem investorů.
Peking za nic na světě nechce hrát hru, na níž Rusům skočili Němci – dostat se do závislosti na dodavateli, který může vydírat otáčením kohoutů z Východu na Západ a zase naopak.
Peking za nic na světě nechce hrát hru, na níž Rusům skočili Němci – dostat se do závislosti na dodavateli, který může vydírat otáčením kohoutů z Východu na Západ a zase naopak.
V domácích startupech dnes pracuje kolem 150 tisíc lidí, tedy mnohem víc než třeba v zemědělství. Pracovní trh je ale stále nastaven na míru pro korporace nebo dělníky v továrnách, stěžují si mladé a prudce rostoucí firmy.
V domácích startupech dnes pracuje kolem 150 tisíc lidí, tedy mnohem víc než třeba v zemědělství. Pracovní trh je ale stále nastaven na míru pro korporace nebo dělníky v továrnách, stěžují si mladé a prudce rostoucí firmy.
Technicky vzato slib Ukrajině neříká vůbec nic, protože až se na tom spojenci shodnou a podmínky budou splněny, mohou být členy NATO stejně dobře Mickey Mouse nebo Plzeňský Prazdroj.
Představte si, že jste země jednou nohou ve třetím světě a s velkým bezpečnostním trablem. Pak doslova přes noc dostanete spoustu zbraní a dosud nejkonkrétnější příslib vstupu do nejvýznamnějšího bezpečnostního klubu planety. Jste pozváni ke stolu na místo, kde dřív seděly země podstatně větší a silnější, a od nejsilnějších ekonomik světa obdržíte plán dlouhodobé podpory. Vaše mezinárodní pozice je najednou srovnatelná s pozicí Izraele, ačkoli ještě přednedávnem jste vypadali spíš trochu jako Egypt.
Co uděláte v takovou chvíli? Naštvete se a svým čerstvým spojencům vynadáte.
Tak to udělal minulý týden ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Na summit NATO do litevského Vilniusu odjížděl v oficiálně deklarované naději, že jeho země buď dostane rovnou pozvánku k připojení k Alianci, nebo alespoň konkrétní harmonogram jednání, jež k onomu cíli povedou. Ještě dva týdny před summitem prohlašoval, že bez příslibu alespoň jedné z těchto dvou věcí do Vilniusu vůbec nepojede.
Již po prvním dnu schůzky pak napsal ukrajinský prezident na Twitter, že je „absurdní, když nedostanete ani nabídku členství, ani harmonogram jednání“. Jeho zahraniční partneři byli mírně překvapeni, protože Ukrajinci v čele se Zelenským to věděli již s nejméně dvoutýdenním předstihem (a ani tehdy to nebyl zrovna šok).
Namísto toho dostali Zelenskyj a spol. mnoho jiného. Všech jedenatřicet spojenců podepsalo, že „Ukrajina patří do NATO“. To je markantní vylepšení pozice Kyjeva: jednak ve srovnání s bukurešťským summitem v roce 2008, na němž Německo a Francie byly jednoznačně proti (a naopak Američané jednoznačně pro), i ve srovnání s nedávnou minulostí, kdy se politické špičky spojeneckých zemí na něčem takovém neshodly – a není řeč jenom o chronických potížistech z Maďarska a Turecka. Francouzský prezident Emmanuel Macron byl proti ještě na začátku letošního června.
Stejnou roli plní rozhodnutí zrušit jednu ze dvou formálních fází vstupního protokolu (zvanou MAP, Membership Action Plan), což inicioval americký prezident Joe Biden. „Namísto dvoufázového postupu bude pro Ukrajinu vstup do Aliance jednofázovým,“ popisoval to generální tajemník NATO Jens Stoltenberg.
Kromě toho proběhlo ve Vilniusu ustavující zasedání Rady NATO–Ukrajina, což lze vnímat jako další diplomatické poklepání na rameno. Takovou radu měli dosud k dispozici pouze Rusové v devadesátých letech, kdy byl globální optimismus v plné ráži. Praktický dopad vytvoření rady je omezený; má fungovat především jako spolehlivá komunikační platforma, ale komunikace je oblast, již Kyjev pod Zelenským nijak nezanedbává ani dnes.
Ukrajinci však také dostali plán dlouhodobé vojenské, ekonomické a zpravodajské podpory od klubu nejbohatších zemí světa G7. To je ze všech výstupů z Vilniusu nejméně diskutovaný bod, ale zároveň potenciálně nejdůležitější: v případě, že by se jednání v Alianci zadrhla, budou mít nejbohatší země světa k dispozici již etablovaný kanál, jímž může jejich pomoc Ukrajině proudit stejně dobře.
A protože země G7 nejsou vázány nutností konsenzu, funguje to zároveň jako zdvižený ukazovák směrem do Budapešti a Ankary (pro případ, že by opačným směrem byl k vidění vztyčený prostředník): nejste nezbytní.
Je to málo? Ukrajinská velvyslankyně ve Spojených státech Oksana Markarová si myslí, že ano. „Toto je okamžik, kdy je namístě vám poděkovat,“ řekla ve Washingtonu krátce po prohlášení G7. „Ale potřebujeme víc.“
Ono „víc“ znamená samozřejmě plné členství v Alianci, jež by kromě fyzických záruk mělo Moskvu odradit od myšlenek na napadení Ukrajiny v budoucnosti. Namísto toho dostal Kyjev formulaci, že cesta k členství bude volná, „až se na tom spojenci shodnou a podmínky budou splněny“.
Technicky vzato to tedy neříká vůbec nic, protože až se na tom spojenci shodnou a podmínky budou splněny, mohou být členy NATO stejně dobře Mickey Mouse nebo Plzeňský Prazdroj. Zde existují různé školy myšlení. Zkušený diplomat John Kornblum, bývalý americký velvyslanec v Německu, považuje výstup ze summitu za zmatený a slabý. „Z každého slova křičí strach a nejistota,“ řekl Kornblum. „Budoucnost Ukrajiny je v NATO, v pořádku. Ale neptejte se, prosím, kdy a jak ke vstupu do NATO dojde. Prostě udělejte nějaké – blíže neurčené – reformy a pak uvidíme.“
Podle zastánců znění deklarace má ovšem vágnost podmínek svůj smysl. Kdyby je Aliance stanovila specificky, v podstatě by tím poskytla Moskvě snadný terč – ať už v ryze vojenském smyslu na bojišti, nebo ve smyslu přeneseném na poli války hybridní.
Summit lze tedy shrnout tak, že všichni zúčastnění jsou si vědomi vývoje na frontě: Ukrajina postupuje, ale pomalu a času jí nezbývá mnoho. Volodymyr Zelenskyj proto musí chtít více, než je realistické, aby do případného jednání s Rusy šel v co nejsilnější pozici. O totéž jde však i v Alianci: jak řekl těsně po summitu Macron, je „legitimní, že ukrajinský prezident má vůči nám požadavky, protože je to on, kdo bojuje v terénu“. Dodal však: „Udělali jsme, co jsme museli, a dokázali jsme to tím, že jsme spojence udrželi v jednotě.“
Soukromě přitom stále častěji ze západních úst zaznívá jistá dávka vyčerpání z ukrajinských požadavků. Například britský ministr obrany Ben Wallace během summitu řekl, že „ať se nám to líbí, nebo ne, lidé chtějí vidět trochu vděčnosti“ za pomoc při obraně Ukrajiny. „Když jsem tam loni jel jedenáct hodin, jen abych si převzal seznam objednávek, řekl jsem (v Kyjevu), že nejsem Amazon,“ citoval jej deník The Guardian.
Podobně mluví i Jeremy Shapiro, ředitel výzkumu v Evropské radě pro zahraniční vztahy. Zelenskyj podle něho „přijal přístup k diplomacii založený na pocitu viny“. Přirovnal to ke své židovské babičce, která tuto strategii ovládala mistrně. „Nikdy nenapíšeš, nikdy nezavoláš, nikdy nepošleš F-16,“ cituje Shapira deník The Washington Post. To už podle něho dlouho shrnuje Zelenského přístup k Západu a USA.
Ruská sázka na to, že se spojencům začne bezedná jáma na peníze jménem Ukrajina zajídat, je stále naživu. Joe Biden se nechal ve Vilniusu slyšet, že „je to špatná sázka“, protože „vytrváme tak dlouho, jak bude třeba“. Ukrajincům nezbývá než věřit, že je to pravda. Například i proto, že američtí republikáni v Kongresu chtějí podmínit souhlas s nejdůležitějšími zákony „drastickým omezením pomoci Ukrajině“, jak píší newyorské Timesy. A to je pořád řeč o slovu prezidenta, jenž za rok a půl prezidentem vůbec být nemusí. Ukrajinský spěch je stejně pochopitelný jako nerealistický.
