Začátek konce Borise Johnsona

Britský premiér dostal seriózní ťafku od vlastní partaje. Dosud nikdo něco takového nepřežil bez kruté újmy na politické kondici.

Americký prezident Lyndon Johnson říkával, že první podmínkou politikovy úspěšnosti je schopnost počítat. O více než půlstoletí později dokázal jeho britský jmenovec Boris, že v počítání dvakrát nevyniká.

Minulý týden zažil britský parlament ve Westminsteru nebývalé divadlo. Šlo o jmenování nového šéfa výzvědného a bezpečnostního výboru parlamentu (Intelligence and Security Committee, ISC). To je instituce, která má na starost koordinaci tajných služeb MI5 a MI6 s GCHQ (Government Communications Headquarters, odkud jdou výstupy tajných služeb politikům). 

V britském systému funguje výbor ISC jako jakás takás záruka demokratické kontroly nad prací tajných služeb, a to v obou směrech. Za normálního běhu věcí zajišťuje, že si Bodie a Doyle nedělají, co je napadne; v dobách pohnutějších – jako dnes – zase má chránit Cowleyho před příliš nestydatou politickou objednávkou.

Síla nastoupila...

Ještě důležitější moudré opatření mluví o tom, že výbor si volí svého šéfa sám. Obvykle mívá deset členů, přičemž vláda a opozice jich dodávají po pěti. Letos má vláda výhodu, protože je členů jen devět, takže lidé ministerského předsedy Johnsona obsadili nadpoloviční většinu křesel.

Ačkoli zákon zakazuje exekutivě do volby šéfa ISC zasahovat, dal Johnson jasně najevo, že chce, aby šéfem výboru byl někdejší loajální brexitér Chris Grayling, dříve ministr dopravy. Jeho hlavní devizou je právě loajalita; jinak si získal pověst jako muž, jenž není zrovna nejostřejším nožem v šuplíku.

Johnsonovi šlo mimo jiné o to, aby se moc nevětrala zpráva tajných služeb o ruském vlivu na britskou politiku. Konkrétně dosud nevíme proč (zpráva má být zveřejněna tento týden), ale lze si představit, že například důkazy (i nepřímé) o ruském ovlivňování referenda o brexitu či loňských parlamentních voleb by dvojnásobného vítěze Johnsona nijak netěšily.

Ve středu v pět hodin odpoledne měl být Grayling ve funkci potvrzen. Jak sám později řekl, vůbec nečekal, že by mu něco stálo v cestě. Velmi se podivil, že má protikandidáta v osobě stranického kolegy Juliana Lewise, který je shodou okolností bezpečnostním expertem. Ještě více se divil, když proti Lewisovi sice hlasovali všichni konzervativci, ale hlas mu naopak dali všichni čtyři opoziční politici.

...a selhala

Johnson supěl vzteky. Ještě týž den nechal Lewise vyloučit z konzervativního poslaneckého klubu (pročež ztratil de iure většinu v ISC a z nezávisle smýšlejícího vlivného poslance si vyrobil úhlavního nepřítele). Kromě toho řekl, že požádá Dolní sněmovnu o hlasování, jímž by Lewise z čela výboru odstranil. To je podle zákona „košer“.

Johnson si zvykl, že jeho silové vládnutí vlastní partaji funguje dobře. Loni neváhal vyhodit ze strany - přesně řečeno z parlamentního klubu, což je v praxi totéž - jedenadvacet prominentů, kteří se jeho vůli v klíčovém hlasování o brexitu zprotivili. Zjevně si myslel, že to tentokrát dopadne stejně.

Jenže narazil. Šéf Výboru 1922, jenž sdružuje konzervativní poslance bez vládních funkcí, se nechal do novin slyšet, že doufá, že na hlasování nedojde. To se prakticky rovná vyhlášení války mezi vedením strany a jejími řadovými poslanci. To není hrozba, kterou by si ministerský předseda mohl dovolit jen tak ignorovat. V parlamentu má převahu 80 křesel, což znamená, že jen 40 nespokojených poslanců ze 364 může kabinet zablokovat a ministerského předsedu znemožnit, zahlušit či odepsat. 

Corleone a Trump

Taková možnost je reálnější, než to na první pohled může vypadat. Když mocný partajní boss vyhraje volby s pohodlnou většinou osmdesáti poslanců, obvykle mu to doma zjedná pořádek. Jenže Johnson vykazuje v obou klíčových úkolech své vlády (řešení brexitu a koronaviru) tolik nestydatosti, nekompetentnosti a cynismu, že nespokojených v jeho vlastních řadách přibývá.

Varování však pochopil a od hlasování o Lewisovi upustil. A tak jsme možná byli svědky počátku jeho konce; protože, jak pro londýnské Timesy trefně napsal komentátor-veterán Matthew Parris, není nic ubožejšího než mafián, kterého se lidé nebojí. Johnson se veřejně pustil do souboje, v němž doufal zvítězit prostou silou exekutivy, jako to dělají Vito Corleone, Donald Trump a další vůdcové této školy. Prohrál; a když své podřízené ovládáte pouze strachem z hrubé síly, prohrát nesmíte.

Pro Británii je to dobrá zpráva hned dvakrát. Zaprvé, ISC povede člověk nezávisle smýšlející, což je první předpoklad k tomu, aby jej vedl dobře. (Koneckonců, jak by asi se špičkovými šéfšpiony jednal Grayling, který si ani nevšiml, že je obětí svého druhu palácového převratu?) A zadruhé je vidět, že ani Donaldovi Corleonemu de Pfeffel ne všechno projde, což je úlevné zjištění.

Týdeník hrot

  • Chytrá karanténa pro hloupé lidi
  • A teď Česko zezelená
Objednat nyní