Všichni jsme rizikoví. Do Silvestra, dá-li bůh

V dobách, kdy na statistiku kvůli zpoždění není radno spoléhat, je spotřeba elektřiny stále ještě jedním z nejlepších indikátorů ekonomické aktivity.

Pokud vezmeme jako bernou minci to, co zažívá sever Itálie, jedno z nejvýznamnějších průmyslových center Evropy, bude mít uzavření celých odvětví i mnoha továren, na něž se technicky vzato „lockdown“ nevztahuje, dramatické důsledky. Odběr elektřiny na italském severu, včetně aglomerací jako Milán, Turín, Boloňa a Florencie, poklesl o třicet procent. To jsou čísla, jaká pamatujeme naposledy při rozpadu sovětského impéria zkraje 90. let.

V bohatých zemích – založených na domácí spotřebě – mají velkou vypovídací hodnotu ukazatele pohybu, tedy návštěvnosti míst, jako jsou nádraží, letiště, obchodní centra, obchody s potravinami a dálničními restauracemi, a ty poklesly na zlomek původního běžného provozu, ještě mnohem víc než odběry elektřiny.

V zemích, které nenasadily pro záchranu pracovních míst opatření typu kurzarbeitu, raketově stoupla nezaměstnanost. Ukázkovým případem jsou Spojené státy, kdy počet žádostí o podporu v nezaměstnanosti naskakuje tempem, jaké nesnese srovnání ani s vrcholnou fází světové finanční krize. Vlastně s ničím od konce druhé. světové války. Přehled opatření, která přijímají jednotlivé země, má Mezinárodní měnový fond na svém speciálním sledovacím „Trackeru“.

Oživení průmyslu a dopravy po prudkém propadu ekonomické aktivity lze také měřit alternativně bez oficiálních statistik na satelitních snímcích z Číny, kde v březnu oproti únoru znečištění oxidy dusíku v atmosféře stouplo, což je v tomto případě vnímáno jako dobrá zpráva. Hezky zpracované to má na svých webových stránkách opět MMF.

Vraťme se k tomu, co nás v Evropě zachrání, až se dostaneme z akutní fáze. Tedy až skončí období, kdy můžeme leda tak rozdávat peníze lidem, chránit je před propouštěním z práce, platit fixní náklady živnostníků a firem v naději, že se byznys zase vrátí.

Jednou z nejosvícenějších myšlenek Marshallova plánu poválečné obnovy v Evropě byla svého času podpora financování vzájemného obchodu zemí, které podporu v rámci plánu čerpaly. V zásadě dnes nejde o nic jiného než udělat úplně to samé, o co šlo tehdy, pro znovunastartování dodavatelských řetězců napříč Evropou. Velmi srozumitelně je to vysvětleno tady.

Ani začátek, ani konec, vždy součást

Česko je zemí, kde nenajdete v sofistikovanější části zpracovatelského průmyslu obvykle ani začátek, ani konec řetězce – vždy jsme ale jeho součástí. Teď přitom nejde o to, kdo je z hlediska dělení přidané hodnoty nahoře a kdo má pocit, že by si zasloužil víc. Teď to není o dělení výnosů z kapitálu (jakkoli i na tuto debatu dojde), ale o tom, aby se vůbec rozhýbala výroba a země si navzájem pomohly. Američané tehdy po válce nemuseli financovat vnitroevropský obchod a dodat dolarové linky, ale udělali to, protože to bylo i byznysově správné. Teď nastala chvíle, kdy musí totéž udělat Evropa a rozhýbat svůj vnitřní obchod.

Každá země má vlastní vládní exportní pojišťovnu. Ty však neměly za úkol pojišťovat vývoz do evropských zemí („marketable risk countries“), to bylo vyhrazeno soukromým subjektům. Jenomže který komerční subjekt dnes pojistí vývoz odběrateli, nějaké malé firmě v severní Itálii nebo v Česku, když oba jsou na odstávce, jejich kapitálová pozice je nejistá, hotovostní rezervy na nule? Přitom jsou součástí téhož řetězce. Je to stejné jako s rouškami: „Já chráním tebe, ty chraň mě.“

Nastal čas začít pojišťovat vnitroevropský obchod vládními agenturami. Nic víc, nic míň. Podívejte se, jak upravilo seznam zemí třeba takové Norsko. Všichni jsou na seznamu, nejen Česko, ale i Švýcarsko nebo Spojené státy. 

Všichni jsme rizikoví, seznala i Evropská komise.

Bylo načase a je to správný krok.

Týdeník hrot

  • Testování ve školách je vládní trapas
  • Čím se liší konzervativec od liberála?
Objednat nyní