Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Americká banka tvrdí, že vyšší úrokové sazby, inflace a globální konflikty zhoršily vyhlídky na přechod k obnovitelným energiím.
Americká banka tvrdí, že vyšší úrokové sazby, inflace a globální konflikty zhoršily vyhlídky na přechod k obnovitelným energiím.
Rusové napadli Ukrajinu a následky – hlavně ty negativní – nese celý svět. Existují však i nečekaní vítězové
První říjnovou sobotu začaly nad ránem létat nad Izraelem rakety a po celém světě zprávy o vraždících arabských ozbrojencích. Šok z lidského utrpení – během prvního dne konfliktu zemřelo na sedm set izraelských civilistů – vystřídaly obavy z bezprostředních politických dopadů. Jakou roli sehrál při přípravě útoku Írán? Jak to ovlivní izraelská jednání se Saúdskou Arábií? Co to udělá s širšími ambicemi na dosažení snesitelnějšího soužití Arabů a Židů v prokleté Svaté zemi – a ještě obecněji, muslimů se zbytkem světa?
Mezitím zůstalo trochu stranou pozornosti, jak moc ten tragický vývoj hraje do karet agresorovi v jiném konfliktu zhruba o dva tisíce kilometrů severněji. Moskva okamžitě zareagovala, že „útok byl očekávaný“ a že by „obě strany měly volit mírové řešení“. Ruský proválečný bloger Sergej Mardan si bez obalu pochvaloval, že „svět na chvíli odvrátí pozornost od Ukrajiny“ (míněno zvěrstev, jež tam Rusové páchají).
Kromě toho oživený konflikt Izrael–Hamás v Rusku rozdělil stále slabý, ale sílící protiputinovský odboj. Ruský Telegram se hned začal hemžit ostře protiizraelskými prohlášeními muslimských aktivistů usilujících o samostatnost svých republik či oblastí od severu Kavkazu po východ Sibiře. Vznikající spojenectví mezi těmito aktivisty a ukrajinskou vládou se tak dostalo z nečekané strany pod tlak.
Není divu, že útok Hamásu vzbuzuje podezření na účast Moskvy. Například Sergej Sumlenny, ruskoněmecký odborník na východní Evropu, jenž mimo jiné na Ukrajině vedl Nadaci Heinricha Bölla, o ruské roli nepochybuje. „Žádný spojenec Hamásu kromě Ruska nemá zkušenosti s použitím bombardovacích dronů proti moderním bitevním tankům,“ napsal na Twitteru (dnes X).
Jak to dopadne s Hamásem, je jiná věc. Ale Izrael lze rozhodně od 7. října počítat k dlouhé řadě zemí, jež rusko-ukrajinská válka jednoznačně poškozuje nad obecný rámec růstu mezinárodního napětí. Je jich věru nemálo; ale kromě nich také existují státy, jimž v Putinově vražedné ruletě padá kulička na ta správná čísla. Ony státy na tom obvykle nemají mnoho vlastního vlivu. V některých případech dokonce figurují na seznamu vítězů i poražených: Evropskou unii válka ekonomicky vážně poškodila, ale politicky si polepšila navenek i uvnitř.
Země, které z války mají svého druhu užitek, netvoří žádný kompaktní celek. Čína, Evropská unie, Tchaj-wan, Írán, Kazachstán, Spojené státy a Filipíny spolu navzájem nemají mnoho společného. Stejně tak třeba Srbsko, Egypt, Arménie a Izrael na straně států poškozených. Následující příběhy dokládají, že válka si v propojeném světě nevybírá oblíbence ani oběti nijak systematicky.
Na konci září přišli při střetech mezi kosovskou policií a ozbrojenou skupinou tamních Srbů o život jeden policista a tři etničtí Srbové. Vlády v Bělehradě a Prištině okamžitě reagovaly vzájemným obviněním z organizace incidentu – než věci dostaly nečekaný obrat. Kosovský Srb Milan Radoičić, veřejně známý jako „car severu“, přiznal, že incident zorganizoval; a že prý jednal, aniž by o tom Bělehrad uvědomil.
Dost možná nelhal: srbský prezident Alexandar Vučić vypadal skutečně překvapeně, když se o průšvihu dozvěděl, píše dobře informovaný časopis Business New Europe. Radoičićovo přiznání potvrzuje obvinění Prištiny z oficiální srbské účasti (což Bělehradu a mezinárodnímu společenství ztěžuje úkol donutit Prištinu k lepšímu jednání se zbývající srbskou populací na území Kosova).
Případ však provází mnoho nestandardních okolností, například kosovští policisté o akci podle všeho věděli s předstihem. Jediné vysvětlení, které se nabízí, je účast aktéra zvenčí, který dokázal srbského nacionalistu Radiočiće k neuváženému tahu přesvědčit. Ze všech možných aktérů se to hodí jedině Moskvě: střílí-li se v Kosovu, je ukrajinská válka „normálnější“. Těsný souběh událostí na Balkáně a v Izraeli navíc nasvědčuje koordinaci za takovým účelem. Nejhůře z toho vychází Bělehrad (což je ovšem jeho drahým spojencům v Moskvě srdečně jedno).
I další ilustrativní příběh pochází z konfliktu na pomezí muslimského světa, z oblasti na jih od Kavkazu. Arménie a Ázerbájdžán se přes třicet let tahaly o různá území a nejpodstatnějším z nich je Náhorní Karabach. Letos v září Azeři Armény bez většího odporu přejeli. Jak to? Baku je prodlouženou rukou Turecka, kdežto Jerevan má podporu Moskvy. Právě kvůli ukrajinské válce však dnes potřebuje Vladimir Putin tureckou přízeň a otevřený střet s Ankarou si nemůže dovolit. Výsledek je jednoduchý: arménští ani ruští vojáci, kteří ve sporných oblastech „dohlíželi na mír“, proti azerskému vpádu ani necekli.
Dopady rusko-ukrajinské války lze nejjednodušeji rozdělit na změny v lidském, ekonomickém a geopolitickém kapitálu (jakkoli je to měření hrubé a jeho oblasti se místy vzájemně překrývají). Ohledně první kategorie jsou na tom pochopitelně nejhůře Ukrajinci, jichž na začátku letošního roku byla v zahraničí zhruba pětina – osm milionů lidí, z toho pět milionů v zemích EU.
Podle Mezinárodního měnového fondu vynaložila Evropská unie na podporu uprchlíků z Ukrajiny 37 miliard eur (do konce loňského roku), tedy přibližně 0,2 procenta evropského HDP. Podle ukrajinské centrální banky však činily výdaje Ukrajinců v zahraničí dvě miliardy dolarů měsíčně. Dopad na maloobchod se nejvíce projevil v ekonomikách Polska, České republiky a Estonska. Studie MMF předpokládá, že do roku 2026 bude příspěvek Ukrajinců k ekonomikám Estonska, Polska a České republiky činit 2,2 až 2,3 procenta, v Německu 0,6 až 0,65 procenta.
Ukrajinci se také v nových zemích integrují do pracovního trhu. Například v Polsku si z přibližně 1,2 milionu uprchlíků, kteří obdrželi čísla sociálního zabezpečení, našla práci zhruba polovina. Na daních zaplatili okolo 2,4 miliardy dolarů. Ta částka převyšuje finanční pomoc, již Ukrajině Varšava poskytla (bez započtení nákladů na školství a zdravotnictví).
Paradoxně, ale vzhledem ke konkrétní situaci v zemi pochopitelně vyvolala válka také masovou emigraci z agresorského státu. Ve třech vlnách opustil Rusko téměř milion obyvatel, obvykle mužů v produktivním věku. Nejoblíbenějšími destinacemi byly Gruzie, Turecko, Arménie, Srbsko a středoasijské země, především Kazachstán.
Na hostitelské státy to má příznivý ekonomický dopad: například gruzínské nemovitosti jsou dnes na 210 procentech předválečných cen a do tamních bank Rusové převedli 1,4 miliardy dolarů (před válkou to bylo asi 300 milionů ročně). „Zaznamenali jsme dvouciferný růst, který nikdo neočekával,“ řekl americké televizi CNBC Mikheil Kukava z gruzínského think-tanku Institute for Development of Freedom of Information (IDFI).
Rozdíl je v tom, že zhruba 37 procent Ukrajinců se hodlá do vlasti vrátit, kdežto u Rusů takový předpoklad není (oficiální data pochopitelně k dispozici nejsou, když neexistuje ani válka sama). Rusko to navíc zasahuje na citlivém místě: demografické předpovědi mluví o úbytku obyvatel až na 120 milionů (ze současných 145) během následujících padesáti let. Odchod vzdělaných mladých mužů naději na vylepšení nijak nezvyšuje.
Zatímco migrace zasáhla především země ukrajinskému bojišti geograficky blízké, ekonomické dopady jsou daleko širší. Vzhledem k tomu, že aktéři války jsou či byli významnými exportéry energie (Rusko), hnojiv, obilí a třeba oceli (Rusko i Ukrajina), se válečný efekt zprvu rozšířil lineárně do států na jejich dovozu nejvíce závislých.
Nejvýznamnější událostí toho druhu bylo odpojení Evropy od ruských fosilních paliv, byť ne úplné. Ve druhém čtvrtletí roku 2022 bylo Rusko hlavním evropským dodavatelem ropy s podílem 15,9 procenta na celkovém dovozu. O rok později mu patřila až dvanáctá příčka s podílem 2,7 procenta, uvádí Evropská komise. Dovoz ruského plynu do EU meziročně poklesl v druhém letošním čtvrtletí na 2,5 z 5,1 milionu tun. (Dovoz LNG z Ruska, na nějž se sankce nevztahují, naopak stoupl, ale v něm jde o podstatně nižší objemy.)
Evropa za to platí spojitými nádobami energetické drahoty a všeobecné inflace, zatímco Rusko přišlo o šedesát procent svého exportního trhu. Moskva sice našla odběratele v Číně a Indii, ale za podstatně nižší ceny a v situaci, kdy si nemůže diktovat podmínky. Právě tyto dvě země se mohou počítat k ekonomickým vítězům, spolu s ropnými producenty. Mezi nimi stojí za zmínku Írán: ve chvíli, kdy Rusko a Saúdská Arábie přiškrtily kohouty, aby vyhnaly cenu vzhůru, se Írán stal třetím největším světovým producentem. Na zemi stíhanou sankcemi to je mimořádně příznivý vývoj.
Jiný pozitivní dopad zaznamenal například africký Mosambik. Země nemá žádnou ropu, ale vydatná naleziště plynu. Evropská unie tam postavila LNG terminál, odkud už loni v listopadu odešla první zásilka kapalného plynu. Zároveň s tím EU pomáhá tamním úřadům se zajištěním bezpečnosti; to jsou investice, na které by z tamních zdrojů v dohledné době jistě nezbylo.
Zbytek Afriky si naopak často zoufá. V roce 2021 dovážela například Keňa téměř třicet procent své pšenice z Ruska a Ukrajiny. Kamerun dovážel 44 procent svých hnojiv z Ruska. Na šedesát procent ghanského dovozu železné rudy a oceli pochází z Ukrajiny. To všechno buď letos zcela chybí, nebo zoufale podražilo – celková inflace v Tanzanii čítala za rok 2022 34 procent, v Kamerunu jen ceny potravin stouply o polovinu. „Nejhorší je importovaná inflace,“ řekla na to téma ve zprávě pro Valné shromáždění OSN asistentka jejího generálního tajemníka Ahunna Eziakonwaová. Nezůstalo u ní. Z údajů OSN vyplývá, že „válka stála šest afrických zemí třináct miliard dolarů na úrocích“ nad původně stanovený rámec – to když se ony země dostaly vlivem nedostatku pod fiskální tlak a ratingové agentury jim začaly snižovat hodnocení.
Že nejzásadnější změny přinesla válka na poli geopolitickém, není překvapení. Vyvolala – či přinejmenším rázně posunula vpřed – proces vytváření nového rozložení světových politických sil. Bariéra mezi jedním a druhým táborem, zhruba Západem a Východem, se prohloubila (či se právě prohlubuje, o čemž svědčí například série vojenských pučů v Africe, u nichž je budoucí geopolitické zařazení jedním z želízek v ohni).
Pro Západ to není dobrá zpráva. Samo označení „Západ“ dnes jednoznačně popisuje pouze Evropu, anglosaské země a Koreu s Japonskem. Vlády většiny ostatních asijských, jihoamerických a afrických zemí jsou Západu buď vyloženě nepřátelské, nebo koketují s oběma tábory.
Základním dosavadním výsledkem války je kompletní přesun Ruska do tábora východního – a zároveň potvrzení jeho bezvýhradně podřízené pozice vůči Číně. Pokud Moskva jednala podle motivace „lepší první housle v Prachaticích nežli druhé housle ve filharmonii“, pak invazí zaznamenala úspěchu minimum. Jediný geopolitický klad může Kreml vidět v tom, že některé země třetího světa se staly volky nevolky jeho spojenci. Spojenectví Středoafrické republiky však ve srovnání se ztracenou šancí balancovat vztahem s Němci a Francouzi vlastní pozici vůči Pekingu nevypadá jako velká výhra.
Jestliže geopoliticky je Rusko jasným poraženým, stejně jasným vítězem je Ukrajina – či přinejmenším má výbornou šanci se jím stát. Cena za to je strašlivá. Země je válkou zpustošená, přišla téměř o půl milionu lidských životů (podle odhadu Pentagonu) a obnova její ekonomiky měla už letos v březnu podle Světové banky stát 411 miliard dolarů; než válka skončí, může to číslo ještě takřka libovolně vzrůst.
Na druhé straně mají Ukrajinci stále silnou podporu politiků i veřejnosti tam, kde ji potřebují nejvíce, v USA a Evropě. Urychlení vstupu do obou důležitých euroatlantických struktur, NATO a EU, sice není tak razantní, jak by si Kyjev přál, ale je patrné. Nebýt války, nikdo by se s Volodymyrem Zelenským na to téma ani nebavil.
Zelenskyj však je podle všeho odhodlán nejen stále něco požadovat, ale i splnit vlastní domácí úkol. Hlavní trabl, korupci, nelze vymýtit ze dne na den. Zkouškou onoho odhodlání byl osud prezidentova politického kmotra Ihora Kolomojského, jenž rozkradl banku a pak si to chtěl nechat zaplatit. Dlouho to vypadalo, že mu to projde; na začátku září jej však ukrajinské úřady zatkly.
K vítězům patří také Severoatlantická aliance. Rozšíření o Finsko a (doufejme rychle) i Švédsko a (předpokládejme) v dohledné době i o Ukrajinu není zdaleka jen symbolická záležitost. Zaprvé, Ukrajina postupně ničí vojenský potenciál Ruska. Tím se „dramaticky snižuje hrozba, kterou představuje pro východní křídlo NATO“, říká zpráva Atlantic Council na dané téma. Časem by to podle ní mělo západnímu světu umožnit zaměřit pozornost na Čínu.
Kromě toho Ukrajinci získávají z první ruky podrobné zpravodajské informace o tom, jak ruská armáda funguje, a sdílejí je se členy Aliance. Celkem vzato se tak podpora Ukrajiny stala „cestou, jak se v budoucnu vyhnout konfrontaci s Ruskem – zatlačit útočníka zpět již nyní“, říká americký exministr obrany Robert Gates.
Mimo válečné protagonisty se vítězové na první pohled rýsují dva: Turecko a Indie (viz grafika). Kromě nich jsou tu i další; o dílčích výhodách pro Kazachstán a Filipíny již byla řeč, ale ze zvýšeného napětí profituje třeba i Vietnam, kam se z Číny valem stěhují evropské i americké firmy.
Radost mají i generálové v Myanmaru, kteří si mohou dělat, co chtějí, protože to nikoho nezajímá. Podobně Bašáru al-Asadovi v Sýrii se ve chvíli, kdy zůstává ve Středomoří jediným spolehlivým spojencem Moskvy, dnes od Ruska dostává patřičně uctivého zacházení. A konečně Vladimir Putin pozval na rande i nejošklivější holku ve třídě, severokorejského vůdce Kim Čong-una, aby dostal jeho zbraně (a podle zvýšené železniční aktivity mezi oběma zeměmi to minulý týden vypadalo, že Kim Putinovu svodu neodolal).
Čínská role v konfliktu je komplikovaná (viz grafika). Svědčí o tom následující zdánlivě nesouvisející zprávy. V září Číňané odložili na neurčito výstavbu železniční trati do Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. Trasa o délce 454 kilometrů měla propojit železnice Číny a Uzbekistánu přes území Kyrgyzstánu a následně je spojit s evropskou železniční sítí přes Turkmenistán, Írán a Turecko jako součást dopravního systému Nové hedvábné stezky. Měla být alternativou pro dodávky čínského zboží do Ruska (případně do Evropy). Kazachstán by připravila o poplatky za celní odbavení a Astaně i Moskvě by ubrala na vlivu.
Peking sice Rusy drží v hrsti (jeho podpora, byť nepřímá, je pro Kreml klíčová), avšak zároveň se chce vyhnout zhoršení vztahů nejen s Moskvou, ale i s Astanou. Potřebuje spojence tam, kde mu na tom skutečně záleží, a to je otázka Tchaj-wanu. Vláda, která se podle všeho připravuje na násilné (ať již ekonomickými, či vojenskými prostředky) sjednocení politických systémů v obou čínských zemích, bude v té věci potřebovat každého spojence. Kazaši ruskou agresi nepodpořili a Peking nebude chtít ochlazení vztahů s Astanou riskovat.
Čínská opatrnost byla v září vidět i na průběhu separátního námořního incidentu. Filipínské vojenské námořnictvo v něm nechalo prostě přestřihnout Číňany vytvořenou plovákovou bariéru u Scarboroughské mělčiny, kterou si nárokují Číňané, ačkoli podle mezinárodního práva patří Filipínám. Peking v reakci na to vydal nesouhlasné zvuky, ale nic dalšího.
Komplementárně tomu se může (ač jen mírně a jen na chvíli) ulevit právě Tchaj-wanu. Zprávy CIA mluvily o tom, že se prezident Si Ťin-pching pokusí Tchaj-wan napadnout nejpozději do roku 2027. Dosavadní průběh rusko-ukrajinské války však naznačuje, že se napadení zdánlivě nepoměrně slabšího protivníka nemusí obejít bez ničivých důsledků pro agresora. To může prezidentovu bojechtivost ochladit.
Vyžadovalo by to však, aby Západ ukázal, že udržení jakés takés vlády práva je pro něj mezinárodní prioritou i ve chvíli, kdy je to nepohodlné. Alternativou je rozšíření kolonky poražených o mnoho zemí, které si to dnes ještě ani nepřipouštějí.
Komu ku prospěchu
