Soudný rok. Jak covid změnil českou justici

Čínská chřipka změnila justici. Pronikla do stovek rozsudků i každodenního života soudců. Práce z domova a videokonference tu už nejspíš zůstanou navždy.

Soudný rok. Jak covid změnil českou justici
ilustrační foto | Profimedia.cz

Možná se vám to během uplynulého roku také přihodilo. Periferním viděním spíš vnímáte, než sledujete nějaký starší film a najednou máte pocit, že je něco špatně: Tolik lidí bez roušek by přece v tramvaji, na koncertě (nebo v indiánském týpí) být nemělo. Člověk se pak většinou trochu zastydí, řekne si, že je už úplný trotl, a uvědomí si, nakolik pevnou součástí našich životů se za tu dobu virus SARS-CoV-2 stal. Týká se samozřejmě i soudů. Právo je sice systém (pro někoho spíš změť) objektivně daných pravidel, ovšem teorii do praxe převádějí lidé.

V souvislosti se soudy nejspíš každého napadnou roušky na tvářích soudců, advokátů i obžalovaných, kvůli nemocným svědkům dokola odročovaná jednání (opakovaně se posouvala třeba kauza sportovních dotací okolo zlého muže českého fotbalu Miroslava Pelty) a drakonické tresty ukládané v době nouzového stavu (zrovna minulý týden dostal jistý recidivista z Frenštátu pod Radhoštěm dva roky vězení za krádež vibrátoru v ceně 499 korun).

To všechno jsou věci viditelné na první pohled. Ve skutečnosti se loni soudům spíš dařilo a nenabraly do dalších let žádné zpoždění. Například ještě nikdy neměly české soudy méně nevyřízených trestních kauz než nyní.

Velké procesy s desítkami svědků se skutečně táhly, ovšem ty běžné koronavirová opatření tolik nezasáhla, a navíc -jak říká prezident Soudcovské unie a dlouholetý předseda pražského městského soudu Libor Vávra - „zpomalení dané tím, že lidé nechodili k soudu, vyvážil úbytek trestné činnosti“.

Stejné je to i s těmi drakonickými tresty. Hodně se o nich mluví, ale covidem se soudci ve svých rozhodnutích zabývali z mnoha jiných - většinou docela nenápadných - důvodů.

Uprchlíci a lhůty

Pokud jste minulý týden hledali v databázi rozhodnutí správních soudů slovo „covid“, vypadlo vám celkem 218 různých rozhodnutí. Zdaleka nejvíc z nich se celkem nepřekvapivě týkalo uprchlíků, udílení azylu či dlouhodobých víz (tato oblast tvoří podstatnou část agendy Nejvyššího správního soudu už řadu let).

Například jakási ukrajinská vdova se třemi dětmi žádala o azyl a svoji žádost podpírala tvrzením, že její neutěšenou situaci ještě zhoršil covid-19. Jistý Afghánec, kterého před třemi měsíci chytila policie na nádraží v Petrovicích u Karviné, pro změnu nechtěl, aby byl zajištěn a vydán do Řecka, což mimo jiné zdůvodňoval tím, že „v Řecku v přeplněných azylových zařízeních mu hrozí nebezpečí nákazy tímto virem“. Zpravidla šlo - tedy alespoň z hlediska práva -o docela banální případy, ale soudci se s těmito koronavirovými námitkami stejně nějak vypořádat museli.

Hlavně na jaře byly velmi populární prošvihnuté lhůty. Důvodem byl v dubnu přijatý zákon, který reagoval na první vlnu covidu-19 a soudům umožnil mimořádně prominout zmeškané lhůty „z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii“. Hodně lidem, kteří kvůli epidemii objektivně nemohli stihnout nějaké odvolání či stížnost, to pomohlo, ale občas šlo -jak říká soudce Nejvyššího správního soudu (a jeho bývalý předseda) Josef Baxa - o úsměvné případy, třeba když o prodloužení lhůty „žádal advokát, který má sídlo přímo naproti Nejvyššímu správnímu soudu“.

Už loni v létě publikoval týdeník Hrot článek o tom, jak se dobrodiní dotyčného zákona dovolával největší tuzemský internetový prodejce Alza kvůli tomu, že o den nestihl podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (týkala se zákazu prodeje o svátcích). Alza argumentovala, že jí covid odčerpal „všechny její kapacity lidské i časové“ a nestihla se poradit s právníkem, ovšem soud její stížnost zamítl s tím, že epidemie mohla sotva „umrtvit“ administrativní činnost firmy s více než dvěma tisíci zaměstnanci.

V rozsudcích se dá také poměrně často setkat s argumentací firem, jejichž podnikání zničila či postihla epidemie. O odkladný účinek kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu požádala například stavební firma Pozemstav Prostějov, které předtím Úřad pro ochranu hospodářské soutěže uložil skoro sedmimilionovou pokutu. Firma tvrdila, že její ekonomická situace „je velmi ztížena“ šířením koronaviru a okamžité zaplacení pokuty by pro ni mohlo mít „likvidační účinky“. Nejvyšší správní soud jí vyhověl.

Rozpusťte ANO

Covid-19 se kromě toho stal u soudů univerzální omluvou (nedovolíme si říci, že výmluvou) pro řadu různých opomenutí a přehmatů. To je případ ostravské státní zástupkyně Petry Tittkové, kterou na jaře v práci potkala ta nehoda, že si přivodila opilost o „síle“ 3,39 promile, a před kárným senátem pak vysvětlovala, že „k požití alkoholu došlo v důsledku kumulace jednak dlouhodobé obavy z nákazy jejího nemocného otce nemocí covid-19 ve spojení s jeho akutním zhoršením zdravotního stavu“.

Lidé také opakovaně požadovali, aby jejich případy řešil - kvůli dojíždění a možné nákaze - soud ležící co nejblíže jejich bydliště, a v jednom případě dokonce covid posloužil jako argument pro tvrzení, že jistá ostravská soudkyně je podjatá (aktérovi sporu prý na upozornění, že se setkal s nakaženou osobou, arogantně odsekla „že ji to nezajímá, protože to nemá od hygieny“).

Slušnou část - určitě několik procent - agendy soudů tvoří naprosto zbytečné žaloby a stížnosti, které od začátku nemají šanci na úspěch, popřípadě je podávají profesionální kverulanti. Pandemie samozřejmě pronikla i do této komnaty. Poslední den minulého roku podal jakýsi T. J. (rozsudky jsou anonymizované) návrh na rozpuštění Babišova ANO, protože „jako vládní strana toto hnutí neiniciovalo žádná včasná opatření proti epidemii covidu-19 a svou nečinností ohrozilo životy a zdraví občanů České republiky“. Vzhledem k událostem minulého roku je nutno připustit, že to není úplně nerozumný požadavek, ovšem vznést ho může jen prezident či vláda, což dotyčný T. J. při vší úctě jaksi nesplňoval.

Trvalé změny

Vraťme se ale fyzicky zpět do soudních budov. Když loni v březnu vypukla první vlna čínské chřipky, doporučilo ministerstvo spravedlnosti, aby soudy odložily zbytná veřejná jednání, tedy de facto všechna kromě rozhodování o vazbě a jiných zcela neodkladných věcech. Na konci dubna se poměry začaly normalizovat a soudy za pomoci roušek a infrateploměrů obnovily provoz.

Na podzim ale přišla druhá vlna a věci dodnes nefungují - a nejspíš ještě dlouho nebudou fungovat - jako dřív. Řada soudců tráví velkou část pracovní doby na home officu a do soudních databází přistupuje po internetu, místo klasické přítomnosti v soudní síni se daleko častěji než dřív používají videokonference a velká část soudů omezuje nějakým způsobem přítomnost veřejnosti u jednání - pražské soudy pouštěly dovnitř aspoň novináře, ovšem například Okresní soud v Nymburce jen předvolané účastníky řízení a svědky, což už je skutečně na pováženou.

Zatímco omezování přístupu veřejnosti těžce zavání kabinetní justicí a musí skončit hned první den, kdy to covid-19 dovolí, v případě všeobecného rozšíření videokonferencí a vzdáleného přístupu do soudních databází jde nejspíš o trvalou změnu.

Čínská chřipka nakonec možná přispěje k modernizaci justice, což není úplně špatný výsledek. „Soudy by se měly zamyslet a říci si - aha, některé procedury, které děláme sto let stejně, by se mohly dělat jinak, a když by mohly, tak to znamená, že by se měly dělat jinak,“ říká Baxa.

Jestli to tak opravdu bude, ukážou až příští roky. A teprve budoucnost také ukáže, jestli soudy pandemii covidu-19 skutečně zvládly. Brzy se totiž na ně začnou valit stovky žalob o odškodnění kvůli koronavirovým opatřením, ve kterých půjde o miliardy korun, a soudy si v nich podle Baxy nemohou dovolit zklamat: „Budou to nové spory. Nemáme na ně v šuplících recepty, neexistuje k nim žádná prejudikatura a všechno budeme muset vymyslet na místě. A v nich bychom opravdu měli obstát.“

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Políček bezradné vládě
  • Čistá energie z pracovních lágrů
Objednat nyní