Vraždy & lži aneb Politické procesy v Rusku

Kreml odmítá, že by Navalného otrávili agenti FSB. Poslouchá se to hezky, ovšem snad žádný jiný stát nemá tak bohatou tradici politických vražd a zatloukání jako Rusko.

Vraždy & lži aneb Politické procesy v Rusku
Viktor Kravčenko | Profimedia.cz

Investigativní server Bellingcat přišel s informací, že za – málem fatální – otravou Putinova kritika Alexeje Navalného stáli agenti ruské tajné služby FSB. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov okamžitě přispěchal s prohlášením, že je to celé nesmysl, „zábavné čtení“ a komplot Západu, kterému prý „chybí jakékoli etické normy a jakékoli návyky normální diplomatické práce“. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov označil informace serveru rovnou za „bullshit“.

Samozřejmě netušíme, jak se to ve skutečnosti seběhlo, a je docela možné, že jistotu nebudeme mít nikdy. Jenže jsou tu dvě okolnosti, které naznačují, že informace zveřejněné serverem Bellingcat nemusí být daleko od pravdy.

Zaprvé obrovská sovětská/ruská tradice vraždění politických oponentů – od bílého generála Alexandra Kutěpova ve 30. letech (zemřel při únosu) a Lva Trockého ve 40. letech (zabit úderem cepínu) přes ukrajinského nacionalistu Stepana Banderu v 50. letech (otráven kyanidem) a zběhlého námořního důstojníka Nikolaje Artamonova v letech 70. letech (zemřel při únosu) až po Litviněnka (otráven poloniem) a Skripala (přežil pokus o vraždu novičokem) v nedávné minulosti. A zadruhé stejně tak dlouhá a obrovská tradice zatloukání.

Proces Viktora Kravčenka

Ukázkovým byl v tomto ohledu případ někdejšího šéfa sovětské nákupní komise ve Washingtonu Viktora Kravčenka (v češtině o něm psal třeba historik Vladimír Nálevka), který v březnu 1944 požádal ve Spojených státech o politický azyl. O dva roky později Kravčenko publikoval paměti nazvané „Vybral jsem si svobodu“, ve kterých jako jeden z prvních popsal krutost gulagu, zrod sovětské „věrchušky“, vylhanost stachanovského hnutí či příšerný ukrajinský „holodomor“ z počátku 30. let.

Kniha se v době počínající studené války stala bestsellerem a byla rychle přeložena do více než 20 jazyků. Sovětský politický marketing samozřejmě nemohl připustit, aby se ukázalo, že stalinské metody se příliš neliší od těch hitlerovských, a tak Kravčenko čelil bezpočtu útoků a svými bývalými soudruhy byl „odhalen“ jako lhář.

Obzvláště divoké to bylo ve Francii, kde akce proti Kravčenkovi řídil sovětský rezident Ivan Ivanovič Agajanc-Avalov. Jejich součástí byl i článek zveřejněný v listopadu 1947 levicově orientovaným literárním časopisem Les Lettres françaises, který citoval nejmenovaného agenta CIA, podle jehož svědectví byli skutečnými autory knihy menševičtí emigranti žijící ve Spojených státech. Kravčenko časopis zažaloval o omluvu a tři miliony franků. Následný proces se stal senzací nejen ve Francii, ale v celém demokratickém světě.

První jednání nařídil soud na červenec 1948, ovšem údajný autor článku Sim Thomas – pokud tedy někdo takový vůbec existoval – se ho odmítl zúčastnit. Kravčenko proto podal novou žalobu na literárního kritika Andrého Wurmsera, v jehož rubrice výše zmíněný pamflet vyšel.

Tentokrát už proces proběhl, a to za účasti předních francouzských levicových intelektuálů a Stalinových „užitečných idiotů“ – spisovatele Louise Aragona či nositele Nobelovy ceny za chemii Frédérica Joliot-Curieho. Nehledě na jejich svědectví, ve kterých líčili sovětský režim v těch nejkrásnějších barvách, Kravčenko před soudem uspěl. Soud sice shledal v Kravčenkově rukopisu různé redakční úpravy, rozhodl však, že většina byla napsána jeho rukou.

Mnohem důležitější však byl – pokud jsou tedy takto patetická slova namístě – soud dějin. Všechno to, co Kravčenko napsal, dosvědčily během následujících desetiletí knihy lidí, kteří gulag zažili na vlastní kůži – Alexadra Solženicyna, Jevgenije Ginzburgové či Varlama Šalamova. Později se přidali historikové a nakonec i sovětské archivy.

Kravčenko sice vyhrál, ale nakonec to s ním stejně dopadlo špatně. V únoru 1966 byl nalezen ve svém newyorském bytě s prostřelenou hlavou. FBI případ uzavřela s tím, že spáchal sebevraždu v návalu deprese, podle jeho syna však šlo o další vraždu v režii KGB.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní