Bravo, soudruhu Lysenko, bravo!

Před 80 lety zatkla NKVD proslulého genetika Nikolaje Vavilova a „maršálem“ sovětské biologie se stal lamarckista, šarlatán a Stalinův oblíbenec Trofim Lysenko.

Bravo, soudruhu Lysenko, bravo!
ilustrace Vojtěch Velický

Prořezávání stromů a keřů bylo Stalinovou soukromou vášní. Coby Gruzínec žijící ve vymrzlé Moskvě měl obzvláštní slabost pro subtropické dřeviny a v roce 1946 se nadchl pro citrony. „Teď si nechal zasadit citroník. Velký citroník, museli pro něj vyhradit celý jeden skleník,“ vzpomínal později sovětský ministr zahraničí Molotov. A dodával: „Proboha, k čemu to potřebuje? Citroník v Moskvě! Já prostě nechápu, jaký je z toho užitek a co je na tom zajímavého. Jako by chtěl dělat nějaké pokusy.“ O nové Stalinově zálibě se dozvěděl od gruzínského stranického předáka Akakije Mgeladzeho, kterého Stalin krátce předtím ve své „dače“ obšťastnil plátkem vlastnoručně ukrojeného citronu. „Je to dobrý citron?“ ptal se prý diktátor. A Mgeladze odvětil: „Dobrý, soudruhu Staline!“ Diktátor se pochlubil, že ho vypěstoval sám, ukrojil další kolečko a nabídl hostu: „Na, ochutnej ještě.“ Mgeladze obracel v ústech kyselý citron, chválil jeho chuť (co jiného mu také zbývalo) a Stalin se tetelil blahem: „No vidíš, dokonce i v Moskvě něco takového vyroste.“

Stalinova záliba v sadaření pronikla i do dobové literatury. V románu „Štěstí“ stalinského spisovatele Petra Pavlenka – jehož diktátor rád hostil během svých dovolených na Krymu – lze například najít pasáž, ve které sovětský vůdce vybízí svého starého zahradníka, aby se nebál nových metod a jakousi teplomilnou rostlinu vystavil mrazu. „Tak ji na drsné podmínky navykněte, nebojte se!“ vysvětluje knižní Stalin. A dodává: „Před nějakými 15 lety jsme začali pěstovat rajčata v Murmansku. Prostě jsme chtěli a ono to šlo. Víno, citrony a rozinky taky musíme postrčit co nejdál na sever.“

To poslední, co vyslovil, je pro Stalinovo chápání přírody a světa typické. Svým založením byl zapálený lamarckista a věřil v dědičnost získaných vlastností neboli v to, že když se bude obilí „otužovat“, předá tuto svou nově nabytou schopnost potomstvu a vyroste pak klidně i na Sibiři, přičemž citrony a víno budou brzy následovat. Tato teorie se samozřejmě dala aplikovat i na lidi – stačí „převychovat“ jednu generaci a výsledkem bude dokonalá komunistická společnost. Dodejme, že zřejmě právě kvůli této dráždivé představě byl lamarckismus tak neodolatelně přitažlivý nejen pro Stalina, ale také pro řadu jiných revolucionářů Engelsem počínaje. Šlo samozřejmě o úplný nesmysl. Jeho důsledky však byly obrovské: sovětskou biologii na dlouhá léta ovládli pavědci typu Trofima Lysenka či Olgy Lepešinské a jejich zběsilé teorie, mezi které – kromě obligátního pěstování pšenice na Sibiři – patřily takové perly jako samovolný vznik buněk z tzv. „živé hmoty“ či transmutace druhů (pšenice se občas mění v žito a to zase v oves). Vlastně by to celé bylo k smíchu, kdyby kvůli tomu v gulagu a na popravištích neskončilo tolik skutečných genetiků, šlechtitelů a biologů. Právě před 80 lety NKVD zatkla toho nejvěhlasnějšího z nich – Nikolaje Vavilova.

Lysenkova pšenice

Poprvé dal o sobě dálkový absolvent Kyjevského zemědělského institutu Lysenko slyšet v roce 1929, když celostátní noviny informovaly o jeho „objevu“ – jarovizaci ozimé pšenice. Spočíval v tom, že se ozimá pšenice nezasela na podzim, ovšem zrna se nechala naklíčit, kontrolovaně se vystavila mrazu a do země šla až na jaře. Mělo to – jak alespoň Lysenko tvrdil – samé výhody: pšenici nehrozilo v zemi vymrznutí ani plísně, přesto si prý zachovala vyšší výnos ozimé pšenice. Nejdřív tvrdil, že se tak úrodu podaří zvýšit o třetinu, pak – jak v knize Rudá biologie napsal rusko-americký genetik Valery Soyfer – slevil na desetinu, a když nevyšlo ani to, začal prosazovat báječnou absurditu, „jarovizaci jarní pšenice“. 

A tak to bylo se vším. Lysenkova pole sice scházela na úbytě, ale on se statistikami nezatěžoval a neúspěchy vždy dokázal svést na to, že mu reakcionáři házejí klacky pod nohy.

V roce 1931 – to už vypukla kolektivizace a na Ukrajině začínal příšerný „holodomor“ – nařídila vláda a strana biologům, že do dvou let musí být všechny nízkovýnosové plodiny nahrazeny vysokovýnosovými, a do čtyř až pěti let chtěla vyšlechtit zbrusu nové odrůdy odolné vůči suchu a mrazu. Všichni včetně Vavilova to samozřejmě prohlásili za nemožné, jen Lysenko a jeho stoupenci tvrdili, že to zvládnou.

Stalinovým oblíbencem se Lysenko definitivně stal o další čtyři roky později, když v Kremlu na konferenci kolchozníků-úderníků hřímal, že se „záškodnickými kulaky“ se nesetkáváme jen v kolchozech, ale jiní, „neméně zatvrzelí jsou i ve vědě“. Samozřejmě u toho hojně citoval Stalina a ten nakonec vstal a do plného sálu vykřikl: „Bravo, soudruhu Lysenko, bravo!“

Nastal čas změn. V roce 1935 musel Vavilov kvůli anonymním udáním odejít z čela jím založené Všesvazové leninské akademie zemědělských věd, v následujícím roce akademii „vymetla“ čistka a napřesrok další. Vedení zemědělské akademie a řada předních ruských biologů zmizely v gulagu, ovšem se světoznámým Vavilovem to tak snadno nešlo. Tajná policie ho zatkla až v srpnu 1940 a ve válčící Evropě jeho zmizení nikdo nezaznamenal. Když se po něm začali západní kolegové konečně shánět, byl už dávno mrtvý – v roce 1943 zemřel v saratovské věznici na celkové vyčerpání a zápal plic. 

„Maršál“ biologie

Zato Lysenko se měl dobře. Hned v roce 1938 obsadil Vavilovovo bývalé místo v čele zemědělské akademie, přibral si k tomu vedení dalších dvou vědeckých pracovišť – Ústavu genetiky a Šlechtitelsko-genetického ústavu, stal se poslancem, nositelem všech možných vyznamenání (Leninovu cenu dostal osmkrát, Stalinovu třikrát) a s neztenčeným apetitem se věnoval vymýšlení dalších ptákovin. 

Tvrdil třeba, že když se bude pšenice vysévat přímo do strniště, poroste i na Sibiři, chtěl získávat kaučuk ze středoasijských pampelišek, plánoval „převýchovu“ nebezpečných bakterií a navrhl nový způsob likvidace ploštic kněžic (vypustit na pole slepice). Jen v letech 1946 a 1947 přišly katastrofální neúrody, hladomor opět zahubil statisíce lidí a mocný šéfideolog strany Andrej Ždanov se rozhodl s Lysenkem zúčtovat. V únoru 1948 se v Moskvě konala otevřeně protilysenkovská konference a v dubnu Ždanovův syn Jurij (tajemník strany pro vědu a manžel Stalinovy dcery Světlany) obvinil Lysenka z podvedení národa a potlačování oponentů. Lysenko napsal dopis Stalinovi, a když do měsíce nedostal odpověď, vyděračsky oznámil, že odchází z čela zemědělské akademie. Krátce nato ho Stalin přijal a Lysenko ho opět – pokolikáté už? – dokázal přesvědčit. Tentokrát za to kromě Stalinova rigidního lamarckismu mohlo pár klásků „kachetinské naduřelé pšenice“.

Stalin ji dostal v roce 1946 z Gruzie s tím, že jde o takřka zázračnou plodinu. Opět to byl samozřejmě nesmysl. Pšenice naduřelá (Triticum turgidum) byla známá už v době faraonů a pozoruhodná je tím, že na jednom stéble může vyrůst více klasů. Děje se tak ovšem jen tehdy, když se seje velmi řídce, a dosahuje proto mnohem menších výnosů než pšenice obyčejná. Lysenko to pochopitelně dobře věděl, když mu ale Stalin oněch pár klásků nabídl, okamžitě se chopil šance. Na Sibiři sice onen zázrak zmrzl, v Oděse měl oproti normální pšenici jen třetinový výnos, ovšem v Moskvě – jak Lysenko napsal Stalinovi na podzim 1947 – vzešlo z 200 gramů sadby 327 kilogramů pšenice. To Lysenkovi stačilo, aby slíbil výnosy okolo 100 metráků na hektar (sovětský průměr nebyl vyšší než osm metráků) a dodal, že v roce 1951 naduřelou pšenicí nakrmí Moskvu. 

O pšenici naduřelé se mluvilo i na výše zmíněné schůzce Stalina s Lysenkem a kromě toho o Lamarckovi, slavném ruském šlechtiteli Mičurinovi a „falešných“ prorocích genetiky – Mendelovi, Weismannovi a Morganovi –, které Stalin ne úplně přesně, zato s hlubokým pohrdáním označil za „Němce“. Brzy poté přešel Lysenko do protiútoku. Na zasedání zemědělské akademie, které proběhlo na přelomu července a srpna 1948, měla Lysenkova kariéra potupně skončit, ovšem Stalin rozhodl, že hlavním řečníkem bude – Lysenko. Ten mu svůj elaborát poslal dopředu ke schválení a my díky tomu víme, že do něj masivně zasahoval. Po stranách ho vyzdobil spoustou poznámek, přidal či škrtl řadu slov a připsal celý jeden odstavec, ve kterém se vášnivě zastával dědičnosti získaných vlastností: „Ve sporu, který se rozhořel počátkem 20. století mezi weismannisty a lamarckisty, byli posledně jmenovaní pravdě blíž, protože hájili zájmy vědy, zatímco weismannisté s vědou skoncovali a propadli mysticismu.“

Lysenkův projev byl naprostým triumfem. Kritikové mlčeli a ti nejopatrnější z nich přispěchali s okamžitou sebekritikou. O místo tenkrát stejně přišlo na tři tisíce biologů a tajná policie opět začala zatýkat. Genetika – zavrženíhodná buržoazní pavěda – tím v Sovětském svazu definitivně skončila a Lysenko se pasoval na nefalšovaného diktátora biologie.

Lysenkovy pěnice

Lysenko se ocitl na vrcholu. Na polích to sice pořád nešlo, vynahradil si to ale skutečně světoborným „objevem“. Nazval ho „zákon biologického druhu“ a nešlo v něm o nic menšího než o tvrzení, že rostlinné a živočišné druhy se občas mohou měnit v druhy jiné. Hned poté přispěchaly desítky Lysenkových nohsledů s pozorováními, která prokazovala učení velkého mistra. Kdesi v podhůří Kavkazu se jako z udělání objevila zrna žita rostoucí v klasech pšenice, jinde na habru vyrašila sama od sebe větev lístky, a jedna jedle se dokonce rozhodla spáchat sebevraždu tím, že se začala měnit v borovici. Největší perlu si ale pro sebe nechal Lysenko, který veřejně hlásal – již zmíněný genetik Soyfer to slyšel na vlastní uši –, že pěnice se může za jistých okolností změnit v kukačku.

Do nebývalých výšin se tehdy povznesli i někteří Lysenkovi souputníci. Mimořádného uznání se dostalo skoro osmdesátileté Lepešinské a její teorii o vzniku buněk z mrtvé organické hmoty, kterou však ona sama nazývala „živou hmotou“. Dospěla k tomu kuchyňským pokusem (kromě ošetřovatelského kurzu jiné vzdělání neměla), při kterém v hmoždíři roztírala vaječný žloutek nebo několik primitivních živočichů nezmarů. Poté nechala vzniklou kaši ustát a údajně pozorovala, jak se v ní opět formují ptačí či nezmaří buňky. Přišla také s vlastní neotřelou teorií stárnutí, které podle ní způsobovalo (nikým jiným nepozorované) kornatění živočišných buněk, a sama vymyslela geniálně jednoduchou život prodlužující kúru – každodenní „rochnění“ v jednoprocentním roztoku jedlé sody.

Kdo byl kdo

Nic naštěstí netrvá věčně, a tak když v březnu 1953 zemřel Stalin, začalo se hroutit i Lysenkovo impérium. Lepešinská byla všem brzy k smíchu, Gevorga Bošjana (tvrdil, že bakterie se mění v krystaly, které se rozpadají na viry a ty zas přecházejí v bakterie) odhalili jako podvodníka a došlo i na Lysenka, když se ukázalo, že lískové větve na habr kdosi narouboval. Lysenko si nicméně podržel značnou část vlivu i za Stalinova nástupce Chruščova, kterého ruský biolog, spisovatel (a někdejší Lysenkův obdivovatel) Žores Medveděv charakterizoval jako „živelného lamarckistu“.

Ještě ve 30. letech patřila sovětská genetika k nejlepším na světě. Lysenko její úroveň vrátil o desítky let do minulosti a sovětské zemědělství se z vlivu jeho šílených teorií nevzpamatovalo nikdy: stačí vzpomenout na katastrofu, která provázela Chruščovovu kukuřičnou kampaň a rozorávání kazašských celin. 

Na celém tom příběhu jsou ale zdaleka nejpozoruhodnější dva postřehy. Jak může chybná – zato fanaticky prosazovaná – vědecká teorie ovlivnit osud celého národa. A pak otázka: Byl Lysenko užitečným idiotem Stalina, nebo Stalin Lysenka?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní