Rudá záře nad Československem. Před 100 lety proběhl „boj o Lidový dům“

Právě před 100 lety zažila první republika pokus o bolševickou revoluci. V Kladně, v Hodoníně a na Oslavansku bylo tenkrát horko.

Rudá záře nad Československem. Před 100 lety proběhl „boj o Lidový dům“
Lidový dům | Archiv

Pokus o bolševický puč z prosince 1920 se dnes eufemisticky nazývá „boj o Lidový dům“. Naštěstí přišel ve špatně zvolenou chvíli, byl mizerně koordinovaný, nesmělý a – snad si můžeme dovolit říci – operetní. Během pouhých několika dní proto skončil kompletní porážkou. Všechno to 9. prosince odpoledne odstartoval vpád zhruba 300 policistů a 80 četníků do Lidového domu, který byl už od září obsazený marxistickým křídlem sociálnědemokratické strany.  

Ivan Olbracht – spisovatel, komunista a nejspíš i očitý svědek – popsal v románu Anna proletářka události následovně. Nejdřív četníci „disciplinovanou ranou 50 pažeb udeřili do oken a rozbivše je a tenké dřevěné příčky mezi nimi skákali do místnosti“. Současně vrazila dveřmi dovnitř policie a „první rány jejich obušků dopadly na hlavy nejbližších“. Brzy poté se před budovou začali srocovat radikálové z pražských a předměstských továren, kterým zrovna skončila směna. Večer se davu podařilo prolomit policejní kordon, a dokonce se dal do stavění barikády. Následovala krátká a brutální šarvátka, během které radikálové metali na policisty kameny a podle Národní politiky se „v rukou komunistů objevily prý i nože“. Chvíli poté byl Lidový dům od komunistů definitivně osvobozen; šest radikálů a čtyři četníci to ale odnesli vážným zraněním.

Obsazením lidového domu, ke kterému neoficiálně vydal rozkaz sám prezident Masaryk, ale nic neskončilo. Hned druhého dne ráno se v ulicích rozdával „leták Rudého práva“, ve kterém stálo, že včera „tekla dělnická krev“ a vyhlašuje se „jenerální stávka“.  Marxistická levice naštěstí propásla o několik měsíců tu pravou chvíli, a v jejím čele navíc stál váhavý Bohumír Šmeral, a tak dělníky nevyzýval přímo k revoluci, ale jen k „mohutným protestům“. Obsazení Lidového domu leták označil za bezpráví a sugestivně se ptal, jestli by nyní dělníci nemohli „zabavit továrny a velkostatky daleko lepším právem, než se stalo v tomto případě“.

Hned toho samého dne se před parlamentem (tenkrát sídlil v Rudolfinu) sešla asi třítisícová demonstrace. Chvíli se řečnilo a pořvávalo, ovšem nakonec opět došlo k řeži. Dělníci podle Národní politiky házeli kamení a těžké železné šrouby, načež „nastala ze strany strážníků střelba z revolverů, která měla děsný účinek, lidé se káceli k zemi, mezi demonstranty nastala strašná panika, která je hnala ve zběsilý útěk na všechny strany“. Zraněno bylo 21 lidí.

Tím ale protesty v Praze de facto skončily a 14. prosince v ní podle úředních statistik stávkovalo pouhých 7359 dělníků. „V Praze neudálo se více než demonstrace, jakých toto město zažilo dost předtím i potom,“ shrnul dění lakonicky Ferdinand Peroutka, novinář a autor knihy Budování státu. Podobně to vypadalo i v dalších velkých městech – Brně či Plzni. Daleko hůře však bylo na Kladensku, Oslavansku a na Hodonínsku. Tam skutečně vypukla revoluce.

Bolševici vs. socani

Nejdřív se ale vraťme časem o několik měsíců nazpět. Na jaře a v létě roku 1920 vypadala situace hrozivě. Na konci května začala sovětská Rudá armáda hnát Poláky na západ a v srpnu stála pouhých 20 kilometrů od Varšavy. Na Staroměstském náměstí se tehdy sešlo 50 tisíc bolševiků a vojenští zpravodajci podle knihy Antonína Klimka Boj o Hrad zjistili, že někteří armádní důstojníci (třeba zástupce pražského posádkového velitele plukovník Mlčoch) jsou tajní komunisté, udržují kontakty s levicí, a dokonce se sovětským rezidentem Solomonem Gillersonem.

Přízračně pak působilo hlášení Moravské zemské správy politické, které z nálad obyvatelstva předpovídalo příchod revoluce: „V dělnických i občanských vrstvách zakotvilo přesvědčení, že ku převratu v nejbližší době dojít musí (...) že sjezd strany soc. dem. vysloví se pro levici, která převrat (...) provede.“

A k rozkolu v sociálnědemokratické straně se opravdu schylovalo. Komunistický proud (právě z něj vznikla v květnu 1921 komunistická strana) v ní měl značnou převahu. Zástupci pravicového křídla strany se proto sešli na začátku září s Masarykem, dohodli se, že vláda sociálnědemokratického premiéra Vlastimila Tusara podá demisi a zdivočelé marxistické levici bude čelit úřednický kabinet Jana Černého.

Pravice poté o dva měsíce odložila plánovaný sjezd strany, na což levičáci zareagovali 15. září obsazením Lidového domu – tradičního sídla sociální demokracie, tiskárny a redakce Práva lidu. V té době se už ale podařilo Polákům bolševiky pod Varšavou porazit a stín revoluce, který se několik předchozích měsíců vznášel nad střední Evropou, se začal rozplývat. Šance na uskutečnění úspěšného bolševického puče poklesla rázem k nule, o to víc, že otěže moci svíral v rukou – prostřednictvím Černého vlády – pevně Masaryk. 

Na konci října soud rozhodl, že bolševická levice musí Lidový dům opustit a vydat ho právoplatným majitelům (za první republiky nemohly politické strany vlastnit majetek, a tak byl formálně psán na jejich předáky – v tomto případě představitele pravicového křídla). Od tohoto dne se již jen čekalo na okamžik, kdy Černý s Masarykem zavelí na zteč, a tato chvíle přišla – jak už víme – 9. prosince.

Rudá záře nad Kladnem

Lidový dům i Prahu bolševici trapně projeli. Zato v Kladně bylo horko. Do čela povstání se postavil revoluční výbor, v němž zasedal například pozdější prezident Antonín Zápotocký či Leninův emisar a někdejší předseda Českoslovanské komunistické strany na Rusi Alois Muna. Pod výbor spadaly desítky bolševických buněk v širokém okolí Kladna a ty se s chutí a s vervou pustily do revoluční činnosti. Mezi jejich metody patřilo odzbrojování vojáků (Pchery), vyvlastňování továren a statků (vlastně všude včetně pozdějšího prezidentského sídla v Lánech), zabavování zbraní sedlákům (Svinařov, Rozdělov, Újezd pod Kladnem či Dolany, kde místní agitátor Celestýn Vokurka nutil rolníka Hůju odezdat zbraň s revolverem přiloženým k hlavě), nebo dokonce vypisování odvodů do „Rudé armády“ (Brandýsek). 

Důležitá byla rovněž ideologická očista, a tak revolucionáři zplundrovali kladenskou redakci sociálnědemokratických Dělnických listů a na nádraží konfiskovali „jménem revolučního výboru“ veškeré nekomunistické noviny. Úřadům proto nezbylo než se uchýlit k vyslání dvou „aeroplanů, které rozhazovaly vládní orgán Československou republiku“. Dodejme, že mezi bolševiky způsobily letouny naprostou paniku, protože se obávali bombardování.

Revoluce v Hodoníně

Skutečná malá revoluce vypukla v Hodoníně. Radikálové tady pod vedením místní bolševické buňky – poslance Tomáše Koutného, redaktora Slovácka Františka Richtra, Karla Gajdoše a Jakuba Hřebačky – ovládli 13. prosince město. Postupovali systematicky. Hned ráno obsadili poštu, vyzbrojili se v puškařské dílně a uspořádali „tábor lidu“, na kterém se řečnilo o diktatuře proletariátu a svržení vlády. „Rudé gardy“ poté začaly obsazovat veřejné budovy, dělnické rady (sověty) vyvlastňovat podniky a „bytové komise“ zabírat nadbytečné místnosti v bytech zbohatlíků a buržoustů. 

Dvacítku vojáků místní posádky vzbouřenci odzbrojili a kapitán Douda, který při tom vystřelil ze své zbraně, byl podle Lidových novin „zástupem ztýrán a odveden do Dělnického domu, aby zde byl souzen“. Špatně dopadl i okresní hejtman Richard Svoboda, kterého povstalci za pokřiku – „Pověste ho! Hoďte ho do Moravy!“ – zbili a okradli. Když večer do města dorazilo od Mikulova vojsko, ozbrojený dav se mu postavil a zraněním to odnesli dva vojáci. Revoluci se podařilo potlačit až pozdě v noci po příjezdu posil.

Oslavanská „Rudá armáda“

Snad ještě nebezpečněji se věci vyvinuly v hornických Oslavanech. Revoluci sem – po návratu z nedalekého Brna – zanesli 12. prosince dva místní radikálové: Alfons Remunda a Tomáš Krásný. Dělo se to podle nám již známého vzorce. Moc převzaly dělnické rady (sověty), povstalci vyvlastňovali továrny, odzbrojili okolní četnické stanice, zlikvidovali „buržoazní“ tisk, obsadili železniční trať a elektrárnu zásobující Brno. V noci sice do Oslavan napochodovaly dvě stovky vojáků, osvobodily elektrárnu a zavřely vůdce povstalců do chládku, jenže ráno z Brna přijel redaktor ultralevičácké Rovnosti Vladislav Burian a město znovu vzbouřil. Tábor lidu zakončil dělník František Sobotka – jak později vypověděl před soudem – plamennou výzvou, „aby se šlo požádat vojsko o zbraně“.

Oslavanská „Rudá armáda“ (tak si skutečně říkali) nejdřív odzbrojila asi 100 vojáků, kteří do města zrovna přijeli vlakem, a poté bez boje znovuobsadila elektrárnu a vysvobodila pochytané „soudruhy“. Celkem se tak revolucionářům podařilo získat zhruba 300 pušek a čtyři kulomety, ale skutečně hrozivě působila skutečnost, že se k nim část vojáků přidala dobrovolně. Druhý den naštěstí do Oslavan dorazilo 1500 vojáků vedených podplukovníkem Hynkem Sponnerem a nastolilo pořádek.

Premiér Černý možná ani tolik nepřeháněl, když později prohlásil, že „pokud by se otálelo jen pár hodin, padla by celá jižní Morava do rukou bolševiků“. 

Odpuštění a konec

Československo mělo velké štěstí, že v jeho čele stál Masaryk; na konci roku 1920 ještě v plné síle. Prostřednictvím úřednické vlády sebevědomě orchestroval porážku revoluce, když proti vzbouřencům neváhal nasadit vojsko a v postižených okresech vyhlásit stanné právo. Už 12. prosince chtěla levice tušící brzkou porážku vyjednávat s Černým, ale ten ji odmítl.

O dva dny později – v té době stávkovalo pouhých 160 tisíc dělníků – se Šmeral setkal s Masarykem a pokoušel se ho přimět k dohodě. Chtěl, aby stát legalizoval revoluční zábory, požadoval amnestii, třicetiprocentní zvýšení dělnických platů a socialistickou vládu. Masaryk odmítl a pouze se sobě vlastní jízlivostí podotkl, že by takové požadavky chápal, pokud by „připravili pořádnou revoluci, ale takhle se mu to zdá diletantské“.

Masaryk ovšem zároveň od počátku dbal na to, aby společnost nerozdělil zbytečným masakrem – zoufalých a poválečnou bídou vyhladovělých – dělníků. Mrtvých proto nebylo víc než 13, zatčených sice zhruba tři tisíce, ovšem soudy byly mimořádně milostivé a svorně odmítly hledět na bolševická alotria jako na velezradu. Zápotocký tak dostal jen 18 měsíců vězení a Muna ještě o půl roku méně.

Nejdelší uložený trest za revoluci v Hodoníně byl pětiletý a vůbec nejhůře dopadl redaktor Burian (deset let vězení), který v Oslavanech vzbouřil lid a v jeho čele obsadil elektrárnu a odzbrojil dvě vojenské jednotky. V únoru 1922 navíc Masaryk vyhlásil amnestii, a tak nikdo neseděl o mnoho déle než rok. 

Nedělat z komunistů mučedníky bylo rozumné gesto. V květnu 1921 sice z bolševické sociálnědemokratické levice oficiálně vznikla komunistická strana, ovšem ve volbách to nikdy nedotáhla na víc než 13 procent hlasů a pro první republiku nepředstavovala zásadní nebezpečí.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní