Šavle, penze a šlofíček

Úředník byl „za starého Rakouska“ privilegovanou, prestižní a záviděníhodnou profesí, ovšem lidé si z kožených byrokratů dělali úplně stejnou legraci jako dnes.

Šavle, penze a šlofíček
Počet rakouských státních zaměstnanců se v letech 1846 až 1900 zvýšil ze 140 na 336 tisíc. | Profimedia.cz

Stížností na příliš rychle se množící úředníky bylo plné už Rakousko-Uhersko. Roku 1911 na to poukazoval například rakouský dramatik Hermann Bahr: „Dokázáno statisticky, že v Rakousku roste počet úředníků třikráte rychleji než počet obyvatelstva. Tedy vždy teprve, když se narodili tři úředníci, smí se pak naroditi zase též jednou člověk.“ 

Pravdu měl v tom, že se byrokracie – jak ve své disertační práci „Moravský státní úředník a vrcholné Rakousko-Uhersko“ uvádí Aleš Vyskočil – v době panování Františka Josefa I. nebývale rozplemenila a počet státních zaměstnanců se v Předlitavsku (rakouské části monarchie) zvýšil v letech 1846 až 1900 ze 140 na 336 tisíc. Na druhé straně, z dnešního pohledu to nebylo nic dramatického. Desetimilionové Česko má dnes státních zaměstnanců 475 tisíc, tedy v přepočtu na obyvatele asi třiapůlkrát víc než Předlitavsko na počátku 20. století.

Privilegia

„Černo-žlutý“ rakouský úředník je dodnes pojem a záleží na každém, jestli si ho spojuje spíš se starosvětskou solidností a přiměřenou výkonností, nebo s těžkopádnou tupostí. Tento dvojí pohled byl běžný už „za Rakouska“. Už tenkrát se o úřednících vyprávěly jízlivé vtipy, ale na druhou stranu se těšili nesporné autoritě, po dosažení určité pozice patřili mezi společenskou honoraci a jejich povolání bylo všeobecně považováno za prestižní a záviděníhodné.

Vlastně nebylo divu. Být státním úředníkem znamenalo mít až do smrti zajištěnou existenci a plat vyšší než v soukromém sektoru. Neplatilo to jen pro mladé úředníky praktikanty, kteří na konci 19. století dostávali ročně 500 až 600 zlatých, což zhruba odpovídalo mzdě kvalifikovaného dělníka. Hned po povýšení na koncipistu (desátá, tedy druhá nejnižší hodnostní třída) se ovšem jejich příjmy zdvojnásobily, a pokud to dotáhli alespoň na místodržitelského tajemníka či vrchního okresního komisaře (osmá hodnostní třída), brali krásné dva tisíce zlatých ročně. Úředníci kromě toho měli nárok na řadu dalších požitků – aktivní příplatek (minimálně 120 zlatých ročně), penzi (pokud vydrželi sloužit 40 let, byla stejně vysoká jako jejich předchozí plat), řády, vyznamenání a medaile (prakticky každý nějaké obdržel), vysokou šanci na nobilitaci (v letech 1804 až 1918 bylo pošlechtěno 2157 úředníků, tedy asi čtvrtina všech nobilitovaných), obvykle osmihodinovou pracovní dobu (dlouhá polední přestávka se využívala k rodinnému obědu a „šlofíčku“) a právo nosit uniformu (dvouřadý tmavozelený kabát, stříbrné „pecky“ na náramenících, šavle…).

Stereotypy

A teď k těm vtipům a odsudkům. Pozoruhodné je, že už tehdy se úředníkům vyčítalo zhruba totéž co dnes. Tak třeba Karel Havlíček Borovský považoval byrokracii za „nepřirozený způsob vlády“, ve kterém se úřady míchají lidem do života tak, že „ani vrabec nemůže spadnout ze střechy, aby se o tom k ministerstvu nepodala zpráva“. A Jaroslav Hašek si rovnou z úředníka udělal prototyp univerzálního blba: „Okresní hejtmani byli v Čechách i na Moravě stejní s malými odchylkami jako koňský bobek. Jeden má větší bříško, druhý menší.“

Stejně kritičtí byli – a to konstantně po dlouhá desetiletí – i autoři vtipů v tehdy oblíbených Humoristických listech. V roce 1866 publikovaly Humoristické listy ne zrovna povedenou báseň s veršem „Autonomie je ouzká, byrokrat je rak Rakouska“. Kromě zpátečnictví přisuzovaly úředníkům nezřízené šplhounství, což se v roce 1900 zhmotnilo v přirovnání: „Skřivánek je jako rakouský byrokrat: čím výše se dostane, tím je veselejší.“ Klasickým stereotypem bylo vyobrazení rakouského úředníka coby pedantického tyrana šikanujícího podřízené, což byl případ přednosty kanceláře, který roku 1907 nechal na stránkách Humoristických listů srovnat podřízeného dopisy podle abecedy, aby mu pak pověděl: „Ukažte… přehlédneme to. Tak… dobře… a teď je hoďte do koše!“ No a nakonec byl samozřejmě úředník obludný lenoch, jak se lze dočíst ve vtipu z roku 1932, kdy jakýsi úředník na otázku, jaké má povolání, odpověděl slovy: „Úředník bez zaměstnání.“

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Tchaj-wan: nejnebezpečnější místo na světě
  • Je drahá paprika drahá?
Objednat nyní