Prokletý Trianon. Proč maďarskou politiku dodnes definuje sto let stará událost

Po první světové válce ztratilo Maďarsko 71 procent území a 64 procent obyvatel. Trianonské trauma ho poté provázelo celá desetiletí

Prokletý Trianon. Proč maďarskou politiku dodnes definuje sto let stará událost
Trianon je dodnes pro Maďary trauma. A také téma, na které s jistotou brnká každý „vlastenec“. | foto Profimedia.cz

Když Maďaři podepsali v červnu 1920 Trianonskou smlouvu, tvářili se u toho jako boží umučení. „Podvolujíce se tlaku, podepisujeme tuto takzvanou mírovou smlouvu, avšak k nemožnostem nelze nikoho nutit,“ podotkl k tomu v maďarském parlamentu jeho předseda István Rakovszky.

A dodal: „Od této chvíle budou všechny naše myšlenky, každý záchvěv našich srdcí dnem i nocí soustředěny k tomu, abychom se opět spojili ke staré slávě a velikosti.“

Maďaři tehdy jediným škrtem pera přišli o 71 procent území a 64 procent obyvatel starých Uher. Vzhledem k tomu, že etnické hranice v jejich případě nikdo nectil, zůstaly navíc za hranicemi onoho zbrusu nového – a najednou podezřele malého – státu tři miliony etnických Maďarů.

Hranice stanovily dohodové mocnosti už rok předtím, pro maďarskou veřejnost to ale stejně znamenalo hluboký šok: „Neexistovala taková společenská vrstva či skupina, nezávisle na majetkovém postavení, zaměstnání, politickém názoru či náboženství, která by se s mírovým uspořádáním smířila,“ charakterizovala ve sborníku Zrod nové Evropy tehdejší pocity Maďarů hungaristka Eva Irmanová.

Nejnešťastnější národ

Základem maďarského veřejného života se na příští dvě desetiletí staly pocit křivdy a iredentismus. Oficiální hesla zněla „Ne! Ne! Nikdy! Vše zpátky!“ či „Tak bylo, tak bude!“, popřípadě „Zmrzačené Maďarsko není země, celé Maďarsko je nebe!“. V lednu 1921 byly podle slovenského historika Miroslava Michely v Budapešti odhaleny čtyři alegorické sochy – Sever, Jih, Západ a Východ, které symbolizovaly odtrhnuté části státního území. Touha po obnově slávy „velkých Uher“ ale prosakovala i do každodenního života běžných lidí.

Projevovalo se to všelijak. Třeba prodejem společenských her s iredentistickou tematikou, tiskem map starých Uher či kolekcí oblečení, které se podobalo tradiční husarské uniformě. Připomínaly se staré historické události (obzvlášť populární byl svatý Štěpán či výjevy z boje proti Turkům a Tatarům), trnová koruna se pro změnu stala symbolem „nejnešťastnějšího národa“ Evropy.

„Ani jeden národ nebyl tak zkoušený jako maďarský – Tataři, Moháč, Trianon. Dokdy ještě?“ ptaly se roku 1931 jedny maďarské noviny a chtěly slyšet, kdy „Západ podá pomocnou ruku“ národu, který za něj tolik let bojoval.

Potřebujeme nové hranice

Jednostranně zaměřená byla i maďarská zahraniční politika. Jestliže ale Maďaři volali „Vše zpátky!“, okolní státy – Československo, Jugoslávie a Rumunsko – jim se stejnou rozhodností odpovídaly: „Nic nebude!“ Když se v průběhu roku 1920 pokoušeli Maďaři domluvit s Francouzi na korekci hranic, vedlo to k uzavření československo-jugoslávské dohody – jádra protimaďarsky zaměřené Malé dohody.

Podobné pobouření vyvolaly o rok později dva pokusy posledního rakousko-uherského císaře Karla I. ujmout se maďarského trůnu. Budapešťskou vládu ani hlavu státu, regenta Miklóse Horthyho, sice Karel o svých plánech neinformoval, jeho březnový příjezd do Szombathely přesto vyvolal mezinárodní krizi a vedl k tomu, že k Malé dohodě přistoupilo Rumunsko.

Když totéž zopakoval o půl roku později, následovala další krize, Maďarsko se muselo vzdát všech snah o intronizaci jakéhokoli habsburského panovníka a v Bratislavě došlo ke stržení sochy císařovny Marie Terezie.

Maďaři zkoušeli leccos. Třeba uzavřít dohodu se Sovětským svazem, ale konzervativci v čele s Horthym (považoval Rusko za „nebezpečný hnisavý vřed“) to odmítli. Prorazit z mezinárodní izolace se jim tak podařilo až v roce 1927, kdy Maďarsko uzavřelo smlouvu o přátelství s Mussoliniho Itálií.

V květnu onoho roku demonstroval maďarský premiér István Bethlen nově narostlé maďarské sebevědomí projevem, v němž bez okolků prohlásil, že „se nemůžeme na věčné časy zříct jedné třetiny své rasy“, poznamenal, že na trianonských „hranicích není možno vybudovat definitivní mír“, a dodal: „My potřebujeme nové hranice.“

O šest let později ovládl Hitler Německo a Maďaři rázem získali stejně smýšlejícího spojence. Když v listopadu 1938 muselo Československo po první vídeňské arbitráži postoupit Budapešti část svého území, Maďaři jásali. O to hlubší bylo nové národní trauma, které Maďarům přinesla porážka ve druhé světové válce.

Pokud nyní Viktor Orbán nosí na fotbal šálu s mapou velkých Uher a blokuje pomoc pro Ukrajinu, vědomě opět Maďarsko situuje do role „nejnešťastnějšího národa“.