České země ve víru krizí

Přichází další krize. Jak ty předešlé ovlivnily českou společnost a politiku?

České země ve víru krizí
8. května 1873 zkrachovala vídeňská burza. Krach byl následován propadem na mnoha dalších významných světových burzách a pak přišla série bankrotů bank. | Profimedia.cz

Svět vyhlíží (post)koronavirovou hospodářskou krizi. Ta je a bude specifická jednak postupným šířením pandemie, jednak rozdílnými reakcemi různých zemí a kontinentů. V mnoha částech světa není jasné, zda pandemie kulminovala, nebo na svou kulminaci teprve čeká. Nikdo neví, kdy přesně uhodí krize, jak bude silná a jaký bude mít rytmus. Předpovědi se různí, vyvíjejí, upřesňují a často i navzájem popírají.

Není na škodu si v této souvislosti připomenout několik ekonomických krizí minulosti, které zásadně – a někdy přímo fatálně – ovlivnily českou společnost a politiku. 

Součást kapitalistického světa

České země měly to štěstí, že od vzniku kapitalismu byly součástí vyspělého západu. Fázově byly sice poněkud opožděné za kolébkami liberálního kapitalismu, ale ne natolik, aby zůstaly ušetřeny střídajících se hospodářských cyklů. Odolnost domácí ekonomiky podkopávalo právě jisté zpoždění, ale i opakování strukturálních problémů jiných zemí, měnící se velikost trhu, jehož byly české země součástí, i různé geopolitické či vnitropolitické souvislosti. 

Hospodářské krize tu byly od počátku éry kapitalismu a nedojde-li k jeho totální demontáži, o což se neustále mnozí snaží, budeme jejich svědky i do budoucna. Odjakživa ovlivňují životy lidí ze všech sociálních skupin, mnohdy otřásají celou společností. Bohatí – až na výjimky – chudnou a chudí se propadají do bídy, často opravdu až na dno. Společnost ztrácí víru v budoucnost, hledá viníky, snadno podléhá lákadlům jednoduchých či přímo konečných řešení. I střední vrstvy, jindy daleko odolnější, se v dobách krizí radikalizují. Není divu, neboť právě střední vrstvy často krizová období odnášejí nejvíce. Proto jsou právě období ekonomických krizí a jejich dozvuků tak bohatá na důležité dějinné zvraty. 

Pramáti globálních depresí

Za první opravdu globální hospodářskou krizi, dokonce někde můžeme číst o pramáti krizí, je považována ta, která na svět uhodila v roce 1873. Podobně jako v jiných případech i této krizi předcházel velký optimismus a víra v nekonečný a nekončící růst. Byla to logická reakce na esprit doby industrializace, doprovázené nebývalým pohybem lidí i kapitálu, jež obrazně i doslova měnily svět k nepoznání. Globalizace startovala a nabírala na obrátkách. Rostl význam mezinárodního obchodu, umožněný technologickým pokrokem v oblasti železniční a námořní dopravy, ale i vládní politikou volného obchodu, kterou po britském vzoru přebíraly jednotlivé kontinentální mocnosti.

Zásadně se měnila i politická mapa Evropy. Na ní se po mnoha staletích konečně sjednotili dva velcí hráči – Itálie a především Německo. Prusko v rámci německého sjednocování porazilo ve válce svého odvěkého francouzského rivala, a tak sjednocené Německé císařství profitovalo z francouzských válečných reparací, které dosahovaly astronomické částky pět miliard franků. Prostředky přitékající z reparací na německý finanční trh umožnily měnové uvolnění a poskytování levných úvěrů. Neboli vytváření finančních bublin, které důvěrně známe i z pozdějších krizí, včetně té doposud poslední.

Krach na vídeňské burze

Když hrálo ve vytváření podhoubí pro globální krizi důležitou roli Německo, nemohlo ji nehrát sousední Rakousko. Podnikový sektor v habsburské monarchii byl předlužen, bankovní bilance se neustále nafukovaly, úvěry byly ve velkém poskytovány na spekulace s cennými papíry a pozemky. Hlavní město monarchie navíc v roce 1873 hostilo světovou výstavu průmyslu a kultury, předchůdkyni pozdějšího Expa. Snaha se předvést v nejlepším světle zatemňovala zdravé úsudky mnoha rakouských politiků, národohospodářů a bankéřů. Samotná výstava skončila katastrofálním neúspěchem, když namísto odhadovaných 20 milionů návštěvníků dorazila jen asi třetina. Rakouskému státu po výstavě zůstal veliký dluh. Zejména se však již po osmi dnech od otevření odehrála událost, která symbolicky i fakticky odstartovala dlouhou ekonomickou depresi. 8. května 1873 zkrachovala vídeňská burza. 

Krach byl následován propadem na mnoha dalších významných světových burzách. Následovala série bankovních bankrotů. Finanční krize, zásluhou prasklé investiční bubliny amerických železničních společností, zakrátko přerostla do krize celé ekonomiky. V českých zemích kromě většiny bank zkrachovalo přibližně sto akciových společností. Výroba surového železa i litiny klesla o téměř dvě třetiny. Ruku v ruce s tím dramaticky vzrostla nezaměstnanost v nejvíce postižených regionech. 

Mladočeši a sociální demokraté na scéně

Vnitropoliticky ve většině Evropy posílily konzervativní síly prosazující omezení volného mezinárodního obchodu, větší dohled nad finančním sektorem, ale i první masivnější sociální programy. Stát začal expandovat do odvětví, která dosud byla doménou privátních investic a soukromého vlastnictví. Liberálové se ocitli v defenzivě. 

Právě v Rakousku se tyto politické změny prosazovaly pomaleji. Shodou okolností v říjnu 1873 se konaly vůbec první přímé volby do předlitavského celostátního parlamentu, říšské rady, a v nich ještě zvítězili německojazyční liberálové. O pár měsíců později vznikla historicky druhá česká politická strana. Národní strana svobodomyslná (tzv. mladočeši) se odštěpila od dosud jediné Národní strany (tzv. staročechů). Byla liberálnější v hodnotových otázkách, na straně druhé vynikala větším nacionalismem. A ovšem také daleko více než konzervativnější staročeši koketovala s programem sociálních reforem.

Zásah rakouských husarů proti vzbouřeným stávkujícím ve Vídni v dubnu 1890.
Profimedia.cz

Klíčové však byly posuny nalevo. Po roce 1848 nastala díky zrušení poddanství i v Rakousku éra průmyslové revoluce. Lidé se začali ve velkém stěhovat do měst a vznikala nová společenská vrstva – dělnictvo. Právě pro dělníky přicházející za prací vyrostly i celé čtvrti velkých měst (pražský Žižkov, liberecké Liebiegovo městečko, kolonie Karlov v Plzni). Stále početnější dělnictvo postrádalo politické zastoupení, které by hájilo jeho zájmy. Zájmy, které byly více sociální než národní. Internacionální charakter dělnického hnutí, vyznačujícího se v počátcích vytvářením různých zájmových spolků, byl inspirací pro dělnictvo rakouské, potažmo české. Stále lépe organizované dělnické spolky se právě v době této recese začaly transformovat do dělnických stran. A tak již v roce 1874 vznikla rakouská sociální demokracie. O necelé čtyři roky později povstala z jejího lůna na slavném shromáždění v břevnovském hostinci U Kaštanu i její česká odnož. 

Recese po roce 1873 spolu s politikou volebních reforem tedy otevřely cestu k rozštěpení dosud jednotného českého politického hnutí. Šlo o předzvěst masové politiky, která se stala skutečností zhruba o dvě dekády později a která na více než půlstoletí zásadně změnila vnitropolitické poměry v českých zemích. 

Drahotní krizí ke komunismu

Celá druhá polovina 19. století se v habsburské monarchii ekonomicky vyznačovala nejen očividným růstem, ale i celkovou nestabilitou. Dá se říci, že drobné i vleklejší krize byly téměř pravidelnou záležitostí. Pro vnitropolitický vývoj byly zásadní drahotní bouře, které české země zasáhly opakovaně v letech 1907–1913. Bylo to období, kdy na jedné straně vcelku obstojně rostly výdělky, na straně druhé se ovšem celá země stále více zadlužovala. Důsledkem byla velká inflace. 

Drahotní výkyvy aktivizovaly masy. První větší násilná vystoupení vznikla v Brně, následovaly Nový Bydžov, Šumperk, pražské Nusle, Kladno, Prostějov a mnohá další větší i menší průmyslová centra. Jak upozorňují historici, iniciátory násilí proti trhovcům, obchodníkům, symbolům bohatství i policii přitom byly často dělnické ženy nebo mládež. Právě ženy a mládež byly totiž nejméně bezprostředně ovlivnitelné propagandou sociální demokracie. Ba co více, účastníci hladových bouří svůj hněv stále více obraceli právě vůči sociální demokracii, již obviňovali z toho, že se coby parlamentní strana není schopna dostatečně postavit za zájmy chudých. V jejich očích se tak stávala součástí establishmentu a ztrácela protestní potenciál. Ten naopak získávali levičáčtí radikálové z řad novinářů, agitátorů a anarchistických kruhů.

Tyto události vedly k tomu, že evolucionisty ve vedení sociálnědemokratického hnutí postupně střídali revolucionáři přesvědčení o tom, že proletariát si své zájmy musí vybojovat, a to nikoli parlamentní cestou, nýbrž se zbraní v ruce. Právě z těchto kruhů se v období další ekonomické a sociální krize, kterou způsobila první světová válka, rekrutovali příznivci revoluční levice. Povzbuzena úspěchem bolševické revoluce pak levicová křídla sociálních demokracií iniciovala vznik komunistických stran. Ta československá, neboli KSČ, vzniklá v roce 1921, se stala jednou z nejúspěšnějších z nich. Po celé meziválečné období se střídavými úspěchy soupeřila právě se sociální demokracií (resp. i národními socialisty) o místo nejsilnější levicové partaje.

Historik Lukáš Fasora hodnotí drahotní krizi jako „podstatnou z hlediska jejího dopadu na postoj značné části obyvatelstva k hodnotě a společenské užitečnosti a udržitelnosti tržního kapitalismu a také zastupitelské demokracie; jde o zkušenost, která ve společnosti podnítila vlnu hledání alternativ ke dvěma zmíněným systémům“.

Československo ve víru velké krize

Důvody krachu na newyorské burze a dalších událostí jsou vcelku známy. Nebudeme proto ztrácet čas a hned se přesuneme k důsledkům pro české země, respektive Československo. Ty sice přišly později, ale o to byly fatálnější. 

Meziválečné Československo zdědilo nejen velký ekonomický potenciál, nýbrž i rizika vyplývající z charakteru národního hospodářství. Ekonomika země byla až extrémně exportně orientovaná, přičemž převažovala těžba uhlí a spotřební průmysl, textilní, sklářský, dále cukrovarnictví a pivovarnictví a ovšem též produkce dopravních prostředků a strojů. Prakticky všechna tato odvětví byla zároveň závislá na dovozu surovin.

Krach na newyorské burze 24. října 1929 byl největší burzovní krach v dějinách. Dopady na Československo sice přišly později, ale o to byly fatálnější.
Profimedia.cz

Zde byla Achillova pata. Okolní státy totiž na krizi reagovaly prudkým zvýšením dovozních cel i restrikcemi svého vlastního exportu. Spolu s nižší produktivitou práce se všechny tyto okolnosti podepsaly na ztrátě konkurenceschopnosti vůči západoevropskému a americkému zboží. Výsledky byly tragické. Nestavěly se byty, poklesla přeprava lidí a zboží, výroba oceli a železa klesla na pětinu. Exekuce na továrny, pole, domy, auta a další majetek šly do milionů. Nezaměstnaná byla v jednu chvíli takřka celá jedna třetina práceschopného obyvatelstva. Přibývalo sebevražd i osob, které musely vyhledat péči psychiatrů. 

Československé vlády na recesi reagovaly regulací hospodářství. Koruna dvakrát devalvovala, byl zaveden obilní monopol, stát se snažil podpořit export a více kontrolovat dovoz. Za tím účelem podporoval oborové syndikáty, které ovládaly největší firmy, jež však rozhodně neměly zájem na konkurenci ze strany menších a středních podniků. Specificky propojený s politikou byl i bankovní svět, o čemž svědčí neochvějná pozice Živnobanky nebo jejího protipólu Pražské úvěrní banky. Státní zásahy do ekonomiky byly jedním z důvodů, proč v Československu nedostaly příležitost samoočistné mechanismy trhu a proč bylo zotavování národního hospodářství z krize tak dlouhé a v některých odvětvích i neúspěšné. Dalším důvodem byla orientace na zbrojení, kterým československé vlády reagovaly na rostoucí mezinárodní napětí a tlak ze strany hitlerovského Německa. 

S Hitlerem za humny

Tím se dostáváme k nejzásadnějším politickým změnám. První se odehrávala mimo naše hranice. Změna politického klimatu v Evropě, korunovaná Hitlerovým nástupem v Německu, zásadně oslabila pozici mladé republiky. Německý revanšismus nacházel ohlas v řadách německé menšiny v Československu. Významně tomu napomáhal fakt, že krize se daleko bolestněji a dlouhodoběji odrážela právě v pohraničních oblastech, pro něž byla typická orientace na spotřební průmysl. Spolu s přezíravostí vlád i národnostní politikou to byla voda na mlýn Hitlerovým spojencům z řad sudetských Němců. Zatímco ve volbách v roce 1929 byl poměr hlasů získaných německými stranami, jež byly pro a proti spolupráci s českými, čtyři ku jedné, v roce 1935 získala otevřeně protičeskoslovenská Sudetoněmecká strana (SdP) dvakrát více hlasů než německé strany aktivistické. SdP dokonce parlamentní volby v roce 1935 vyhrála. Druzí agrárníci ji přeskočili jen díky způsobu přepočtu hlasů na mandáty. 

Mnohé se však změnilo i v české a slovenské politice. Vedle separatismu sudetoněmeckého rostl i ten slovenský, maďarský, polský a podkarpatský. Změnily se i poměry v síle jednotlivých českých formací. Do parlamentu se dostali čeští fašisté vedení Radolou Gajdou, Gottwaldovi komunisté získali o 200 tisíc hlasů více než v roce 1929. Atmosféra na pravici zhoustla a uvnitř agrární, národně demokratické i lidové strany významně posílili zastánci tvrdé ruky, kteří hledali inspiraci v autoritářských režimech. 

Hledání viníků

Stejně jako za jiných krizí i teď liberální demokracie, tržní kapitalismus a osobní svobody ztrácely na přitažlivosti, rostl kult národa, vůdce a síly. Volání po okleštění demokracie a svobod přicházelo z různých koutů politického spektra a od nejrůznějších sociálních a stavovských skupin. Zkrachovalí živnostníci a obchodníci či zchudlí sedláci se v kritice kapitalismu stavěli do šiku s proletariátem. Přidávali se i mnozí právníci, lékaři, umělci a příslušníci společenské elity. Všichni hledali viníka. V jejich očích se jím stal kapitalismus. Lišili se jen v tom, zda na kapitalismu byli nejhorší imperialističtí žraloci z Wall Street, jak to viděla ultralevice, nebo židovská plutokracie, což hlásali (nejen) nacisté. 

Za všech tří zmíněných hospodářských krizí se významně kalila ocel antikapitalistických, antiliberálních a antidemokratických nálad. Vytvářely se tak předpoklady pro dlouhých 70 let společenského, politického a ekonomického úpadku, který následoval po poslední ze zmíněných krizí. Protože se lidstvo příliš nemění, je to docela varovné memento pro těžkou dobu, která nás teď nevyhnutelně čeká.

Autor je politolog a prorektor vysoké školy CEVRO Institut.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Kdo se bojí Bujnocha
  • Dáme jídlo. A pak snad i vyděláme
Objednat nyní