Pojišťovák, lesa pán

Po uhlí začíná pojišťovnám docházet trpělivost i s nezodpovědnou správou krajiny a lesů. Nová iniciativa se zasazuje o opatření ke zmírnění škod způsobených klimatickou změnou

Pojišťovák, lesa pán
ilustrační foto | Tomáš Novák

Výskyt tornáda, jaké začátkem letošního léta zpustošilo jižní Moravu a vyžádalo si šest obětí, je jen velmi obtížné předpovědět. Tak aspoň zněl obecný tón po neštěstí. Přesná prognóza výskytu je nejspíš opravdu složitá, předvídat pravděpodobnost však lze. Na narůstající riziko extrémních povětrnostních jevů v pásu táhnoucím se od severní Itálie přes Rakousko a Česko do Polska a dále na severovýchod upozornil už v létě 2019 tým autorů v časopise npj Climate and Atmospheric Science.

Šance na výskyt silných poryvů větru v oblasti podle článku vzroste v následujících desetiletích oproti minulosti o čtyřicet až osmdesát procent. Možnost výskytu krupobití s kroupami o velikosti až pět centimetrů pak dokonce až o 320 procent. Právě takové na jižní Moravě v červnu opravdu padaly. Časopis dokonce varoval, že obyvatelstvo i majetek je třeba na katastrofu připravit. Při stavbách je nutné využívat pevnější konstrukce a v domech, stejně jako třeba na solárních elektrárnách, instalovat tvrzené sklo. I fotovoltaiky pohroma silně poškodila.

Obyvatelům Hodonínska jistě nelze vyčítat, že nepatří mezi čtenáře vysoce odborného anglickojazyčného klimatologického časopisu a že se během krátké doby na tornádo nepřipravili. Podobná varování klimatologů, ekologů či expertů na krajinu však stále bedlivěji sledují zástupci pojišťovacího sektoru. A ti chtějí dohlédnout na to, aby v budoucnu už nezapadla. „Pojišťovny to totiž nakonec všechno zaplatí,“ říká Petr Koblížek z České asociace pojišťoven (ČAP). Jen moravské tornádo způsobilo škodu ve výši 3,6 miliardy korun. Německá poradenská společnost Meyerthole Siems Kohlruss odhadla škody způsobené podobnými jevy v celé Evropě během letošního léta dokonce na 2,5 miliardy eur.

Petr Koblížek s kolegou, pojistným matematikem z poradenské společnosti Deloitte Adamem Voldánem, stojí nyní za projektem pracovně nazvaným Mojžíš II. Jméno má evokovat starozákonního proroka, jenž nechal rozestoupit vody Rudého moře – podobně teď chtějí pojišťovny pohnout živly. V prvé řadě půjde o diskusní think-tank, který by změnil postupy pojišťoven s ohledem na klimatickou změnu, sucho, erozi a podobně a navrhl nejvhodnější opatření ke zmírnění škod. Zároveň chtějí jeho zástupci ovlivnit podobu vznikajících zákonů a vyhlášek dříve, než je oseká lesnická, zemědělská, stavební či jiná lobby, která má v krajině své ekonomické zájmy, jež mohou kolidovat s její zodpovědnou správou.

Dvacetiletá voda a stoletá škoda

V některých případech se jim to už podařilo. Podle Koblížka se iniciativa zapojila do jednání o konečné podobě dvousetmiliardového Národního plánu obnovy. Podle evropských pravidel má jít 37 procent balíku na omezení emisí CO2 a adaptaci na klimatickou změnu. Česko přitom mělo s naplněním tohoto cíle dlouho problém. Asociace pro mezinárodní otázky, Hnutí Duha, ale i další expertní skupiny upozorňovaly, že opatření prosazovaná ministerstvem zemědělství k naplnění sedmatřicetiprocentní podmínky nepovedou. Na poslední chvíli se ale podařilo protlačit téměř třímiliardovou kapitolu na opatření pro boj se suchem, povodněmi a pro zachování biodiverzity a adaptaci krajiny. Plán tak nakonec s odřenýma ušima přes Evropskou komisi prošel.

Iniciativě pojišťoven se podařilo dostat své připomínky do protierozní vyhlášky, jinde však její zástupci už tak úspěšní nebyli. Bezvýsledně připomínkovali vyhlášku o lesním hospodářském plánování. Prosazovali, aby výsadbové plány k zalesnění holin po kůrovcové kalamitě zohledňovaly očekávanou změnu klimatu a aby se vysazovaly takové stromy, které budou vůči vrtochům počasí odolnější. „Lesy se sázejí podle vegetačních pásem. Předpokládáme, že v důsledku klimatické změny dojde k jejich posunu a třeba smrk se už nebude moci sázet tam, kde nyní. To ministerstvo neakceptovalo,“ říká Voldán.

Pojišťovnám nejde jen o škody na samotném lese, ale především na lidských obydlích a majetku, ke kterým může špatně obhospodařovaný les při extrémním počasí přispět. V tomto ohledu mají poměrně čerstvou neblahou zkušenost s bleskovými povodněmi v Šumvaldu na Uničovsku v průběhu předloňského léta. Prudké deště tehdy způsobily škody za 600 milionů korun a připravily o život dva lidi. Podle Koblížka přitom míra škod zdaleka neodpovídala intenzitě srážek. „Srážky představovaly dvacetiletý extrém, ale škody byly stoletý extrém,“ říká.

ilustrační foto
Profimedia.cz

Za viníka katastrofy v Šumvaldu byl označen kůrovec, respektive sucho a nevhodná skladba smrkových monokultur ve svazích nad obcí, které při úbytku vláhy nedokázaly lýkožravému broukovi čelit a byly škůdcem těžce zasaženy. Koruny zdecimovaných stromů nedokázaly prudký slejvák zmírnit a masy vody dopadaly přímo na půdu. Ta nebyla schopna příval vstřebat mimo jiné i proto, že ji udusala lesnická technika těžící a odvážející napadené dříví. Voda se tak valila přímo do obce.

Rozhoduje nejen druh, ale i věk stromů

Těžko nyní trestat minulé generace lesníků za jednodruhovou skladbu smrkových lesů zaměřenou na ekonomický profit. Pojišťovny se však chtějí vyhnout tomu, aby se podobné chyby opakovaly, což se podle nich stále děje. Ministerstvo zemědělství se přitom letos pochlubilo, že v loňském roce bylo obnoveno více než čtyřicet tisíc hektarů lesů zničených kůrovcem. Více než polovinu nových sazenic tvoří listnaté druhy. Celkově je zastoupení smrku v tuzemských lesích už od roku 2019 pod padesáti procenty, podíl jehličnatých stromů klesá a dnes tvoří 70,4 procenta lesních porostů. Přibývá dubů či buků, byť jen v řádu desetin procenta ročně. Smíšený les by si přitom měl aspoň podle obecného povědomí poradit s klimatickými změnami lépe než smrkové monokultury.

Jenže pestřejší druhová skladba není jedinou zárukou odolnějšího lesa. Podle expertů je třeba brát ohled i na rozdílnou věkovou strukturu, podstatnou část pak ponechat přirozené obnově. Podle odborníka na ochranu lesů z Hnutí Duha Jaromíra Bláhy jsou stromy vzešlé přirozenou cestou ze semen mnohem odolnější než z uměle pěstovaných sazenic. Ze čtyřiceti tisíc obnovených hektarů v loňském roce se přirozená obnova týkala zhruba šesti tisíc, což je podle Bláhy stále málo. Otázkou je také hustota zalesnění.

Taková obnova potřebuje čas. České úřady však tváří v tvář tisícům hektarů holin na znovuzalesnění tlačí. „Problém je tlak na umělou výsadbu a rychlé zalesnění holin. Tím se obnovují jednověkové unifikované porosty. Pokud chceme dosáhnout diverzifikovaných lesů druhově i věkově, tak je potřeba obnovu paradoxně zpomalit a použít přípravné dřeviny, břízu, osiku a jeřáb, které zastíní půdu a až po deseti až čtyřiceti letech je lesníci nahradí cílovými stínomilnými dřevinami, jako jsou buky nebo jedle. Stromy pak budou různě staré a v prostoru bude diverzifikace,“ míní Bláha.

Je také zřejmé, že takový postup vyžaduje kompletní ideovou změnu v přístupu k hospodaření. Těžba má probíhat dlouhodobě a postupně, nikoli masově a jednorázově jako u monokultur. Také nasazení těžké techniky je značně omezené. I takový les může ekonomicky fungovat, zisky však přicházejí plynule, a nikoli najednou. „Monokulturní les přináší zisk vždy ob generaci, jedna generace musí čekat. Věkově i druhově rozmanité lesy vynášejí dlouhodobě, trvale s nižším rizikem znehodnocení lesa, protože jsou odolnější a stabilnější,“ říká lesní správce Aleš Erber, který dohlíží na dva tisíce hektarů lesů na Pardubicku či Plzeňsku. A pokud ne, stát zrovna připravuje vznik takzvaných plateb za ekosystémové služby. V zásadě by mělo jít o formu kompenzace majitelům za to, že jejich les plní i jinou než ekonomickou funkci.

Uvolnit pravidla

Problémem lesního hospodářství je, že jde o komplexní a dlouhodobý proces, pro který neexistuje jasný návod a jen obtížně ho lze svázat nějakými obecně platnými pravidly. Podle Erbera by třeba mohlo dávat smysl pěstovat smrky v nížinném Polabí, kam se zdánlivě absolutně nehodí.

Na rozdíl od vyšších poloh, kde je stále většinu sezon dostatek vláhy, si totiž jehličnany v suché oblasti v honbě za vodou vybudují masivní kořenový systém. Když pak extrémně suchý rok zasáhne celé území republiky, přestojí ho zocelené stromy mnohem lépe než ty, které léta žily relativně pohodlně, a neměly tak důvod si masivní kořeny budovat. „Musely by pocházet z přirozené obnovy, vznikal by však vertikálně i horizontálně rozrůzněný porost a smrky by se těžily dřív, než tomu je teď, tedy okolo padesáti až sedmdesáti let věku stromů,“ říká Erber.

Bláha, ale také třeba Sdružení vlastníků obecních lesů (SVOL) proto volají po uvolnění pravidel. To s sebou ovšem zase přináší riziko, že někteří nezodpovědní hospodáři by mohli lesy zanedbávat, nebo se naopak hnát jen za krátkodobým ziskem. Řešením by mohla být taxonomie Evropské unie, která má přesměrovat investice do odvětví, která klimatu neškodí, nebo dokonce pomáhají světu k adaptaci na novou realitu se všemi klimatickými extrémy.

Jak přesně takové odvětví vypadá, definují takzvaná technická screeningová kritéria. Ta pro řadu sektorů zatím chybí, pro lesnictví je ovšem Evropská komise vytvořila (zjevně ne náhodou) mezi prvními.

Zatímco kritéria pro chemický průmysl poměrně jasně říkají, kolik emisí může při výrobě jednotlivých látek vznikat, v lesnictví jsou podmínky udržitelného hospodaření definované mnohem obecněji. Zjednodušeně jde o to, že lesnické podniky obhospodařující více než třináct hektarů musejí sestavovat plány a cíle udržitelného hospodaření a pak jejich plnění pravidelně monitorovat a auditovat. Evropa tedy nechává lesníkům volnou ruku, zároveň na ně však bedlivě dohlíží. Odměnou jim má být status udržitelného hospodáře a přístup k výhodnému financování. Odtud už pak není daleko k pojišťovnám.

Udržitelnost zatím není podmínkou

Zástupcům iniciativy Mojžíš II. nejde v tuto chvíli o to, aby se zodpovědným hospodařením s lesy či krajinou podmiňovalo vyplacení pojistné náhrady nebo vůbec samotné uzavření pojistky. Udržitelné hospodaření nemá v podmínkách žádná z oslovených pojišťoven ani Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond (PGRLF), který zemědělcům či lesníkům na pojištění přispívá. Za posledních pět let šlo o více než 2,5 miliardy korun.

„Naše podmínky poskytnutí podpory se opírají o aktuální předpisy EU. S ohledem na proces související s přijímáním nové společné zemědělské politiky EU, respektive předpisů upravujících státní podpory, je možné, že pro příští programové období dojde k úpravě předmětných pravidel pro poskytování podpor, avšak tyto předpisy nejsou dosud na úrovni Evropské komise přijaty,“ říká k tomu mluvčí fondu Barbora Šenfeldová.

Pojišťovny mají významný podíl už na tom, že se z pálení uhlí stal mimořádně neatraktivní byznys. Vždyť i šéf ČEZ Daniel Beneš při představování strategie útlumu uhelné energetiky argumentoval mimo jiné čím dál komplikovanějším pojištěním uhelných aktiv. Je možné, že v nepříliš vzdálené budoucnosti budou podobně argumentovat lesníci a vysvětlovat, proč sázejí duby, buky a proč část holin nechávají přirozenému vývoji. A proč možná bude lesní hospodářství přinejmenším nějakou dobu méně výnosné. 

Historie lesní udržitelnosti
Módní a v dnešní době mnohokrát omílaný pojem „udržitelnost“ má prapůvod právě v lesním hospodaření. Už v roce 1713 s ním přišel saský vrchní báňský správce Hans Carl von Carlowitz, mezi jehož úkoly patřilo i zajištění dostatečných dodávek dřeva pro hutě a doly. Enormní spotřeba suroviny tehdy vedla k nadměrné těžbě a nedostatku dřeva, což von Carlowitze přimělo k sepsání díla Sylvicultura oeconomica. V něm se zabývá tím, jak zajistit dostatečné dlouhodobé dodávky suroviny pro průmysl i obyvatelstvo a lesy při tom úplně nezplundrovat. Slovo „udržitelnost“ (Nachhaltigkeit) sice zmiňuje v celé knize jen jednou, přesto je vnímán jako zakladatel udržitelného lesního hospodaření. Význam pojmu se od té doby rozšířil a dnes nejde jen o zajištění dodávek dřeva příštím generacím, ale i dalších funkcí lesa s jeho přínosem pro krajinu, klima či biodiverzitu. Zároveň se nároky na udržitelné hospodaření rozšířily do mnoha dalších oblastí ekonomiky.