Komentář: Stavební zákon je mi úplně jedno

Proč hnusná zakyslá splácanice praktik, mechanismů a zvyklostí dusí stále více.

Komentář: Stavební zákon je mi úplně jedno
ilustrační foto | Tomáš Novák týdeník HROT

V době, kdy jsme se v délce stavebního řízení propadli někam za Ugandu na zhruba stopadesátou pozici, se připravuje nový stavební zákon. Má všechno zjednodušit, tak bych se měl těšit. Ale z perspektivy desítek let praxe architekta je mi to jedno. Přinejlepším.

K připravovanému zákonu jsme v ateliéru svolali poradu, text proběhl připomínkovým řízením a po zapracování požadavků vydáváme toto závazné stanovisko:

Výroková část

Klima je špatné. V ovzduší, otráveném strachem, kontaminovaném malostí a promořeném nepřejícností ani z dobrého stavebního zákona nevyroste pěkný dům. Úředníci se bojí, samospráva hlídá malou domů a soused sousedovi přeje, ať mu jeho kráva chcípne – rozuměj ať nic nepostaví.

Zákon není jediný papír. Jsou prováděcí vyhlášky, odvolává se na normy, regulativy a hlavně na územní plán. Dokud budou nesmyslné (třeba způsob aplikace hlukových limitů) nebo zastaralé (pražský územní plán), sebelepší stavební zákon situaci nezachrání.

Stavební zákon je jedno. Starý, nový... Zásadní je, kdo ho vykládá a jakými pudy je přitom ovládán.

Odůvodnění

Jednotlivý zákon, třeba stavební, je jen jedno z koleček stroje na spravedlivé uspokojení i protichůdných práv. V tomto případě třeba práva stavebníka zhodnotit pozemek výstavbou. Sousedova práva na to, aby mu stavba neznehodnotila jeho pozemek. Kromě toho ještě práva nás všech na to, aby se nekazila naše země. Stroj, co to všechno dokáže, nebude jednoduchý. Kromě zmiňovaného zákona se v něm točí kolečka jednotlivých norem a předpisů, protékají jím vlastníci pozemků a další účastníci řízení. Jeho součástí je i celý byrokratický aparát.

Všichni úředníci nejsou špatní. Jedna referentka se snažila pomoci. Chtěla stavební povolení napsat. Nešlo to. Protichůdná nařízení, strach z odvolání, každá rozepsaná věta končí ve slepé uličce, pokaždé na něco narazí. Jednou, když jsem naléhal, že už to trvá dlouho a rozhodnutí opravdu potřebujeme, jí z bezvýchodnosti té situace vytryskly slzy. Jindy jsem přišel na konzultaci a viděl, že má zafačované ucho. Prý jí ho natrhla soupeřka při zápase MMA. Stavební zákon je opravdu jedno. Slzy u někoho, kdo se nebojí takhle poprat, nemohly být jen stavebním zákonem.

Někteří úředníci špatní jsou. Referent, co mu žádost ležela na stole už přes rok, si asi uvědomil, že už vyčerpal všechny prostředky, jak řízení zdržovat, a tak se prostě schoval za skříň. Stavební zákon je opravdu jedno. Takoví lidé nic kloudného neudělají ani s nejlepším zákonem.

S nemovitostmi nikdo nehne. Proto je asi jejich vlastnictví zatíženo těmi nejatavističtějšími pudy. Každý ví, že skládka je třeba, za svým plotem ji ale nechce nikdo. Mít auto a jezdit s ním je standard. I pod cizími okny, jinak to přece nejde. Ale připustit nárůst provozu v ulici, kde bydlím, to zase ne.

Podobné je to s byty. Že jich je málo, uzná každý. Ale nechat vyrůst bytový dům někde v sousedství si zase nepřeje nikdo. Ještě by na tom developer vydělal. To se raději obrátit na nějaké občanské sdružení nebo rovnou založit vlastní. A samozřejmě si najmout právníka. Ten pak bude na stavebním povolení hledat i tu nejmenší chybu, klidně i jen procesní maličkost. Odvolání zdrží projekt třeba o rok. Malá domů. Napadat jinak správné rozhodnutí kvůli procesním chybám se v anglosaských zemích považuje za neslušnost, kterou si pořádný právník nechce zkazit reputaci. U nás je to norma. Už chápete ty slzy slečny referentky lépe? Stavební zákon je opravdu jedno. Institut odvolání v sobě bude muset mít i ten nový.

Maximální přípustný limit hluku je dnes zakotven vyhláškou. Jiná vyhláška předepisuje, kolik aut se musí počítat na jeden nový byt. Auta hlučí. Odborníci dnes díky počítačům umějí namodelovat, kolik decibelů navíc vyvolá nárůst dopravy v objemu iks aut denně v nějaké klidné ulici. Třeba na Vinohradech. To je jedna z žádaných lokalit, které by dnes vzniknout nemohly. Podle platných hlukových limitů a vzduchotechnické normy by se nemělo větrat otevřeným oknem. Do pokoje by šlo hluku moc. Nechápu, jak je možné, že lidé na Vinohradech chtějí bydlet a zjevně okna otevírají.

Každý odborník (praktik, ne teoretik) vám poví, že limity jsou nastavené špatně. I jemu to vadí. Zhruba tak v ročním intervalu proběhne projektanty a specialisty vlna naděje, že se limity a metodika výpočtu změní. Zatím se tak nestalo, vlna pokaždé nenormově nahlas šplouchla zpátky. Zůstává projektant spolu s odborníkem, po kotníky v bahně, pořád dokola řeší, jak splnit metodiku odtrženou od reality. Vykazují nesmyslná čísla místo toho, aby vytvářeli něco, co by smysl mělo. Stavební zákon je opravdu jedno. Na špatné normy a limity se bude odvolávat i ten nový.

Osobní poznámky na závěr

V závazném stanovisku to nemá co dělat, ale nemohu si pomoci. Ta hnusná zakyslá splácanice praktik, mechanismů a zvyklostí, popsaných výše, dusí víc a víc. Po hranici nechuti dál navrhovat. Protože už to dávno není navrhování, ale jen a jen boj se systémem. Kde před dvaceti lety stačilo 15 papírů, jich je dnes třeba 60. Stavební zákon je opravdu jedno. Úředníky nikdo propouštět nebude. Byrokracie tedy neubude. Strach nezmizí. Nechuť rozhodnout, převzít zodpovědnost zůstane. Nízké pudy se také nikam neztratí. Odvolání proto budou pořád.

Nový stavební zákon jen přelajnuje hřiště. Ale starý mančaft, který neumí hrát týmově a někteří hráči vůbec, zůstane i na tom novém. Vlastně bych byl nejraději, kdyby se neměnilo nic. Stávající zlo je už alespoň poznané. Nechci znovu zažít období přechodných ustanovení, kdy mne úředníci nutí, abych navrhoval v souladu jak se starými, tak s novými pravidly zároveň. Je to obrovské množství promarněné energie, kterou by šlo napřít smysluplným směrem.

Přemýšlel jsem, jestli nepsat spíš o konkrétních aspektech připravovaného zákona. Třeba přestrukturování úřadů, kdy mají zaniknout památkáři nebo hygiena jako samostatné úřady a výkon se má centralizovat, je zrovna zajímavé téma. Koncentrace může mít pozitivní i negativní dopady. Jde o tom vést inteligentní a odbornou diskusi. Ale to nemá smysl. 

Změnu struktury úřadů jsem zažil několikrát. Výsledek nikdy nebyl lepší, sestupný trend je setrvalý. Stavební zákon je opravdu, ale opravdu jedno. Jeho změna nevyřeší nic. Nezbývá než dospět, naučit se líp prioritizovat. Rozvážněji volit. Každodenní rozumné volby se, věřím, promítnou i u těch voleb, co činíme každé čtyři roky. Oč rozumněji se budeme chovat v každodenním životě, o to lepší si zvolíme zastupitele. A o to lepší pak bude naše státní správa. Tvrdit, že je na samosprávě nezávislá, je samozřejmě pošetilost.

Časem pak třeba budeme mít rozumnější předpisy a normové limity. Ten čas ale ještě nenastal a proto bych zatím nechal stavební zákon být. Stavební zákon je opravdu jedno. Malé kolečko stroje, který jsme my všichni.

Autor je architekt.

Týdeník hrot

  • Let č. 666
  • Česku chybí řepka
  • Krizové letopisy
Objednat nyní