Komentář: Nepřítelem není oxid uhličitý, ale Putinův režim

Iracionální, zelenou ideologií motivovaná rozhodnutí zbytečně komplikují zvládání energetické krize.

Komentář: Nepřítelem není oxid uhličitý, ale Putinův režim
ilustrační foto | Shutterstock.com

Po napadení Ukrajiny zaujali politici, jak ti evropští, tak ti čeští, jasnou pozici. V této válce jsme na straně Ukrajiny. Je to i naše válka, říkali, a měli podporu veřejnosti. Od té doby děláme maximum možného – dodáváme zbraně, peníze, informace zásadní pro úspěšné vedení bojů, uvalili jsme na Rusko sankce.

Vybrali jsme si stranu a chceme vyhrát, protože vítěz určuje pravidla. A pokud je Putinovou největší zbraní vyvolávání strachu a chaosu omezováním dodávek energií a vyšroubováním jejich ceny, musíme udělat cokoli rozumného, abychom ji eliminovali.

Na evropské i české úrovni jsou přijímána opatření, která by ještě nedávno byla nemyslitelná. Ale stále to nestačí, musíme jít ještě dál. Musíme se při rozhodování oprostit od všech ideologií, které hrají Rusku do karet. 

Habeckovo nesmyslné ne

Na mysli mám především ideologii zelenou, která stále ovlivňuje přístup evropských, a hlavně některých německých politiků k řešení problému vysokých cen a nedostatku plynu a bohužel i elektřiny (aktuálně ve Francii).

Vidíme to v neochotě srazit cenu emisních povolenek na minimum nebo na nedávném rozhodnutí německého ministra hospodářství Roberta Habecka (za stranu Zelených) neprodloužit provoz zbylých tří jaderných elektráren po 31. prosinci tohoto roku, přestože mu všichni provozovatelé elektroenergetické sítě v Německu kvůli predikcím možného nedostatku elektřiny důrazně doporučili jádro prodloužit (nejhorší scénář počítá s nutností vypínat dodávku elektřiny některým skupinám odběratelů).

Habeckovo ideologické rozhodnutí je ještě nepochopitelnější, když si uvědomíme, že se ve stejný den (v pondělí 5. září) německý kancléř Olaf Scholz dohodl s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, že v případě potřeby dodá tuto zimu Francie Německu zemní plyn a Německo na oplátku Francii elektřinu.

Habeck pouze souhlasil, že dvě ze tří stále ještě provozovaných jaderných elektráren zůstanou v režimu pohotovosti a budou opět připojeny do sítě v případě nouze. To je ale z technického a ekonomického hlediska úplný nesmysl, protože provoz jaderných elektráren je velmi neflexibilní, a proto by měly být provozovány v základním zatížení, tedy nepřetržitě a na stejném (nejlépe maximálním) výkonu. 

Až nebudou demonstrace

Dalším projevem zelené ideologie v praxi je nedávné zbrklé rozhodnutí Evropského parlamentu. Europoslanci dost nepochopitelně odhlasovali, že v reakci na současnou situaci se má podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny do roku 2030 zvýšit ne na 40 procent, jak se plánovalo dosud, ale rovnou na 45 procent.

V podstatě veškerou kapacitu solárních a větrných elektráren přitom musí zálohovat klasické elektrárny na uhlí, a především ty na plyn, tedy elektrárny, které jsou schopny za pár sekund, maximálně minut významně zvýšit svůj výkon, aby při bezvětří a omezeném slunečním svitu chybějící elektřinu vyrobily. 

Zjednodušeně řečeno tedy platí, čím více solárních a větrných parků, tím více elektráren na plyn a uhlí čekajících v záloze. Takže energetické firmy a operátoři elektrických sítí se mají nyní zabývat výpočty, kolik nových elektráren na plyn do roku 2030 postavit? Nebo o kolik uhelných méně vypnout?

Nepřítelem číslo jedna je Putinův režim, ne oxid uhličitý. Pojďme vyhrát válku a k seriózní diskusi o zvládnutí globálního oteplování se vrátíme, až na Václavském náměstí, Alexanderplatzu nebo na Champs Élysées nebudou demonstrace.

Autor je členem Hospodářského výboru Sněmovny za ODS a starostou Uherského Hradiště