Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Úroky na spořicích účtech klesají. Ještě více tak pravděpodobně poroste zájem Čechů o investice. Je to logický krok pro ty, kteří chtějí dosáhnout na lepší výnos pro své úspory. Už loni investice v Česku zaznamenaly mimořádný rok.
Úroky na spořicích účtech klesají. Ještě více tak pravděpodobně poroste zájem Čechů o investice. Je to logický krok pro ty, kteří chtějí dosáhnout na lepší výnos pro své úspory. Už loni investice v Česku zaznamenaly mimořádný rok.
Největším aktuálním světovým přispěvatelem k negativním změnám klimatu je Čína. Bez jejího zapojení efektivní řešení dekarbonizace neexistuje
Jestliže chcete spolehlivě rozpálit evropského klimatického aktivistu doběla, stačí k tomu maličkost: ukázat mu aktuální graf zemí, které svými emisemi skleníkových plynů nejvíce přispívají k negativním změnám klimatu. Jde sice o suchou statistiku a jasné prvenství Číny je nezpochybnitelný fakt, reakce zapálených ekologů ale přesto budou téměř jistě zuřivé.
Evropský boj za nulové emise se pro mnoho lidí stal bez nadsázky náboženstvím, kde argumenty tváří v tvář zarputilé víře neobstojí. Lidé lepící se vteřinovým lepidlem k silnici jako by nechtěli slyšet na nic jiného než sebemrskačství. I když sami musí vědět, že to k záchraně klimatu nepovede, jedinou cestou je podle nich pokání provázené askezí a utrpením, jímž musí rozežraní Evropané vykoupit své historické hříchy. Jakékoli námitky, že hlavní problém s emisemi dnes už neleží v Evropě, berou jako čiré kacířství.
Diskuse se spravedlivě rozhořčeným aktivistou, trpícím klimatickým žalem, případně panickými atakami kvůli obavám z trudné budoucnosti na hořící planetě, většinou nemá moc šancí dobrat se racionálního jádra. Zaseklý argumentační kafemlejnek nepřipouští pochybnosti.
Nikdo soudný přitom netvrdí, že my, Evropané žijící v blahobytu draze zaplaceném devastací rodné planety, máme jen čekat na prozření Číny a sami pro potlačení negativního působení lidstva na Zemi nic nedělat. Skeptici jen upozorňují, že je třeba hledat jiné cesty než unáhlenou devastaci energetiky a průmyslu v západním světě a následný pád do ekonomické mizerie. A že bez většího zapojení Pekingu nemáme sami šanci vyhrát.
Když zarytí zastánci co nejrychlejšího odchodu Evropy od fosilních paliv vysvětlují, proč máme vypínat uhelné nebo plynové elektrárny bez ohledu na ekonomické následky, často vycházejí z historických dat. Evropa a Spojené státy procházely procesem industrializace a prudkého hospodářského rozmachu už od 18. století. Zbohatly i díky masivnímu vypouštění emisí CO2 v dobách, kdy Čína, Indie a další asijské země hluboce zaostávaly a jejich znečišťování tvořilo jen nepatrný zlomek škodlivin.
Jednou vypuštěný oxid uhličitý však v atmosféře zůstává až stovky let, a pokud sečteme jeho kumulativní emise za posledních 200 let, vina Západu za klimatický problém se hned jeví jinak.
Podle aktuálních statistických dat se na znečišťování atmosféry zdaleka nejvíc podílí Čína – má na svědomí zhruba třetinu produkovaných emisí skleníkových plynů. S velkým odstupem následují Spojené státy se čtrnácti procenty. Pokud ale sečteme veškerý vypuštěný CO2 od poloviny 18. století do dneška, vedou žebříček naopak Američané se zhruba čtvrtinovým podílem, následuje Evropa s 22 procenty a podíl Číny je pouze dvanáctiprocentní.
Jaké z toho plynou závěry? Evropa a Spojené státy podle zastánců kumulativního měření emisí nemají vůbec žádné právo kritizovat tristní stav v Asii. Naopak – my sami bychom měli emise snižovat co nejvýrazněji a dát šanci Číně, Indii a dalším zemím „proznečišťovat“ se k naší úrovni bohatství.
Pokud bychom boj proti změnám klimatu posuzovali z tohoto morálního hlediska, jistě na argumentaci něco bude. Opravdu působí pokrytecky, když bohaté země, které v minulosti vypouštěly do ovzduší ohromující objemy škodlivých látek, nyní kritizují jiné za totéž.
Jedna věc je ale morální hledisko a druhá věc je snaha o skutečně zásadní snížení emisí. Vyjdeme-li z aktuálních čísel, při tomto přístupu se Evropa a USA mohou snažit, jak chtějí, ovšem každou jejich „ušetřenou“ tunu emisí do ovzduší bohatě vrátí Čína a další rozvíjející se země. Zatímco Evropa objem produkovaných skleníkových plynů snižuje, v Číně pořád poměrně strmě roste.
Podle odhadů čínského politbyra má země k dosažení vrcholu objemu vypouštěných emisí ještě daleko. Peking by jej chtěl dosáhnout kolem roku 2030. Teprve pak začne produkce CO2 a dalších skleníkových plynů klesat. Jinými slovy, ještě nejméně sedm let bude stoupat také podíl říše středu na kumulovaných historických emisích. A samozřejmě také na aktuálním objemu vypouštěného oxidu uhličitého. Historická vina se tak dříve či později srovná.
Podobně je tomu s dalším oblíbeným argumentem dávajícím hlavní díl viny Západu, a sice emisemi přepočítanými na jednoho občana. Ty byly donedávna v Evropě (a v průmyslových zemích jako Německo nebo Česko obzvlášť) také vyšší než v Číně.
Neklesající tempo budování nových fosilních zdrojů Pekingu ale v tomto případě už dokonce situaci obrátilo naruby. Na jednoho Číňana dnes připadá více emitovaných skleníkových plynů než na Evropana: konkrétně jde o osm tun vypuštěného CO2 ročně v případě Číny versus sedm tun v Evropské unii. Opět je nutné zdůraznit také trend: ukazatel emisí per capita v říši středu bude nejméně do roku 2030 růst, zatímco v Evropě křivka míří poměrně prudce dolů.
Je zjevné, že argumentace morálkou, podle níž má Evropa světu co splácet, buď neplatí vůbec, nebo platit brzy přestane. I kdyby tomu tak ale nebylo, její nesmyslnost lze ukázat na případě Česka. To sice stále emituje více CO2 ročně na osobu než Čína, i kdybychom ale nakrásně ze dne na den všechny provozy poháněné fosilními palivy zavřeli, na globálním klimatu se to neprojeví nijak. Můžeme snad mít dobrý pocit, že jsme odčinili hříchy svých předků, Peking ale českou uhlíkovou stopu nahradí během několika týdnů.
Velmi pádně se na první pohled jeví také další z trumfů, které vytahují z rukávu klimaalarmisté, když od Evropanů žádají rychlou a radikální dekarbonizační akci. Kritika Číny za prudce rostoucí emise v posledních padesáti letech je podle nich pokrytecká, neboť ve skutečnosti podstatná část z nich jde na naše konto, a to kvůli přesouvání špinavé výroby ze Západu do Asie, ke kterému dochází v posledních desetiletích.
Jednoduše řečeno, Evropané si k nižším emisím pomohli tím, že je za ně vypouští někdo jiný o pár tisíc kilometrů na východ dál. O této skutečnosti opravdu není pochyb. Důkazem budiž statistiky rostoucího importu některých komodit z Číny do Evropy – třeba oceli nebo cementu, dvou na výrobu extrémně energeticky náročných surovin.
I tato obhajoba Číny má ale zásadní slabé místo. Velkou část outsourcingu špinavé výroby ze starého kontinentu do Asie mají na svědomí právě evropské regulace, kterými si Evropská komise či národní vlády vynucovaly u průmyslových firem „zelenější“ přístup k výrobě.
Důsledkem požadavků na nižší emise a dalších regulací v mnoha případech nebylo dosažení skutečně ekologičtější výroby, ale ztráta konkurenceschopnosti. Přísné normy zatížily evropské podniky natolik vysokými dodatečnými náklady, že jednoduše nemohly soupeřit s daleko méně důslednými Číňany, pro něž je byznys stále na prvním místě.
Řešením této situace ovšem není rána z milosti pro poslední energeticky náročné průmyslové obory, které ještě v Evropě přežily – typicky třeba chemický průmysl. Unie by naopak měla znevýhodnit asijskou konkurenci a uhlíkovými daněmi dorovnat její dumpingové ceny. Nejenže by to tlačilo na důslednější ochranu klimatu na čínské straně, výsledkem by mohla být také částečná renesance některých sektorů ekonomiky, které dnes balancují na hraně, případně rovnou návrat firem z Východu domů do Evropy.
Pokud ekolog se skeptikem při hádce o roli Číny ve změnách klimatu vyčerpají výše zmíněné argumentační zbraně, nezbytně dojdou k poslednímu bodu. Mnoho západních ekologických radikálů nejenže Čínu a její zelené plány obhajuje, ale dokonce nám východní diktaturu dávají za vzor.
Soudě dle několika čísel se čínský vstup na pole obnovitelných zdrojů energie skutečně může zdát inspirativní. Například kapacita tamních solárních elektráren letos dosáhla impozantních 230 gigawattů, což je více než součet výroby energie ze slunce v celém zbytku světa. Ohromující je také zrychlující tempo, jímž tyto zdroje elektřiny v Číně přibývají. Jen loni spustil Peking nové fotovoltaické projekty o kapacitě kolem 125 gigawattů, letos jich má být ještě více.
Celkový podíl všech obnovitelných zdrojů na energetickém mixu má díky tomu letos v Číně dosáhnout více než osmnácti procent – a předstihnout tak Evropu. Plánu komunistů na třetinový podíl „nefosilních“ zdrojů energie se tak zřejmě podaří dosáhnout dříve než v původně určeném roce 2030.
Pro bojovníky za záchranu klimatu je tu ale také jedna velmi špatná zpráva. Peking novými zelenými kapacitami nenahrazuje špinavou výrobu, ale pouze pokrývá část rostoucí spotřeby elektřiny, hnané ekonomickým vzestupem. A co víc, na solární nebo větrné elektrárny čínské politbyro nehledí ideologicky jako Evropa, ale čistě pragmaticky – jde o jedny z levných zdrojů, jejichž rozvoj má zároveň příjemné bonusy například ve formě exportu solárních panelů do celého světa, včetně Evropy. Nejsou ale dogmaticky brány jako budoucnost celé energetiky.
Čínští plánovači proto na obnovitelné zdroje nehodlají vsadit všechno. Zároveň pokračují s masivní výstavbou nových fosilních zdrojů. Jen loni se výroba elektřiny z uhlí zvýšila o více než čtyři procenta. Zároveň místní úřady schválily nové uhelné elektrárny s takovou výrobní kapacitou, jakou nedá dohromady ani celý zbytek světa.
Celkem loni začala výstavba reaktorů o kapacitě padesáti gigawattů, více než dvojnásobek dostal povolení pro letošní rok. Jinými slovy, Čína s velkou pravděpodobností bude stavět nové uhelné elektrárny tempen dvě fabriky týdně. Výsledkem je, že Peking suverénně vede světovou spotřebu uhlí se zhruba polovičním podílem a hlad po této surovině dál roste.
Odložíme-li ideologické brýle, vyplývá z výše zmíněných faktů jen těžko zpochybnitelný závěr: navzdory velkému pokroku představuje Čína jednoznačně největší zátěž pro klima. I pokud její vinu na změnách klimatu zkusíme relativizovat oikofobickou kritikou Evropy, je zjevné, že bez Pekingu nemá svět šanci dosáhnout cílů v dekarbonizaci dostatečně rychle.
To samozřejmě neznamená, že by Evropa měla na snahu o snižování emisí rezignovat. I když je v našich demokratických poměrech nemyslitelné, aby obnovitelné zdroje zažily takový rozmach (třeba kvůli odporu lidí k zastavování obrovských ploch solárními panely či větrníky, s nímž si autoritáři v Pekingu nemusejí lámat hlavu), stále máme velké rezervy.
Zároveň je ale třeba odmítnout radikální požadavky na zbrklé vypínání evropských fosilních zdrojů bez zajištění odpovídající náhrady – ať už z hlediska výkonu, či spolehlivosti. Povede totiž jen ke zchudnutí Evropanů, aniž by to mělo skutečný pozitivní dopad na klima. A radovat se bude – Čína.
