Americká banka tvrdí, že vyšší úrokové sazby, inflace a globální konflikty zhoršily vyhlídky na přechod k obnovitelným energiím.
Americká banka tvrdí, že vyšší úrokové sazby, inflace a globální konflikty zhoršily vyhlídky na přechod k obnovitelným energiím.
Kvůli rostoucím rozepřím Pekingu se Západem hledají společnosti způsoby, jak oslabit vliv Číny na svůj byznys. Vietnam se zdá být dobrou příležitostí.
Kvůli rostoucím rozepřím Pekingu se Západem hledají společnosti způsoby, jak oslabit vliv Číny na svůj byznys. Vietnam se zdá být dobrou příležitostí.
Kdy pořídit dítěti první mobilní telefon? To je otázka, kterou v určitý okamžik řeší každý rodič. Pokud srovnáme Českou republiku a Velkou Británii, jsme napřed. České děti dostanou první mobil zpravidla dříve než ty britské.
Kdy pořídit dítěti první mobilní telefon? To je otázka, kterou v určitý okamžik řeší každý rodič. Pokud srovnáme Českou republiku a Velkou Británii, jsme napřed. České děti dostanou první mobil zpravidla dříve než ty britské.
Možnost hlasovat prostřednictvím pošty usnadňuje lidem život a je známkou vyspělosti jejich země. Žádná nová rizika nepřináší.
Jsou trable důležité pro běžný život a pak takové, které mají význam převážně symbolický. Když maloobchodní řetězce v reakci na snížení DPH zdraží, je to nepěkné, ale nikoli překvapivé; neobohacuje to veřejnou debatu o žádný nový pohled na nic. Že se podnikatel snaží vydělávat co nejvíce, je jev všudypřítomný a zasahuje do života většiny z nás.
Pak jsou trable s významem symbolickým, jako je trest smrti. I v Íránu, Číně či Texasu se debata o něm bezprostředně týká jen minimálního počtu lidí (těch zato důkladně, pravda). A přesto má taková debata, její průběh i výsledek, jsou-li jaké, obrovský význam: určuje, jaký typ režimu v té které zemi vládne, jakou zemi to vlastně ti lidé mají.
Taková debata má – či mohla by mít – své místo napříč běžně používaným spektrem režimů. Ono téma je společné postkomunistickému bizárkapitalismu, texaskému právnímu státu podle hesla „střílej napřed, pak se ptej“ i největší světové teokracii; vytváří reálný obsah těchto ideologických škatulek.
Debata o korespondenční volbě spadá oběma nohama do posledně jmenované kategorie. Její výsledek, jejž spatříme v podobě (ne)schváleného příslušného zákona, se podstatným způsobem dotkne jen tisícovek lidí; z hlediska volebních výsledků je bezvýznamná. Pomůže však určovat, v jaké zemi chtějí Češi žít, a to naopak významné je.
Shrňme tedy napřed, oč jde, co korespondenční volba je a co není. Co je nejdůležitější, je bezpochyby výrazem snahy naplnit co nejlépe ideál všeobecného volebního práva, k němuž se ústavně zavazujeme. Dává možnost hlasovat i těm, kteří by jinak hlasovat buď nemohli, nebo mohli jen obtížně.
To přímo souvisí s druhou základní charakteristikou korespondenční volby: usnadňuje lidem život. To samo o sobě je silný argument, jehož význam v jiných souvislostech chápeme bez obtíží.
Zatřetí je výrazem jisté důvěry ve fungování systému; podobně jako obvykle věříme bance, že nám nesebere vložené peníze, či policistovi, že nás nebude bezdůvodně šikanovat (ačkoli se obojí občas stává), můžeme či nemusíme věřit i poště, že doručí náš ctěný hlas, jak má.
Konečně začtvrté (a coby výsledek předchozích bodů) je korespondenční volba výsadou vyspělých zemí. Tedy těch, v nichž vládne respekt vůči všeobecnému volebnímu právu; v nichž si lidé častěji chtějí život navzájem usnadnit než komplikovat; těch, jejichž obyvatelé a instituce si navzájem prokazují dostatek základní důvěry, aby jejich koexistence dávala smysl.
„Poštovní hlasovací lístky byly nejčastěji používány v Evropě a Severní Americe a jsou také běžné v některých zemích asijsko-pacifického regionu (...). Poštovní hlasovací lístky nebyly k dispozici ve většině afrických a karibských zemí a nebyly k dispozici v žádné ze zemí Blízkého východu nebo Latinské Ameriky,“ píše na to téma americký Pew Research Institute, podle jehož údajů využívá korespondenční volby čtyřicet zemí ze sledovaných 166.
Návrh českého zákona, jenž v těchto dnech leží v parlamentu, je polovičatý. Umožňuje hlasovat poštou, ale pouze lidem žijícím dlouhodobě v zahraničí. Zaprvé, všichni se těšíme na legální definici dlouhodobého pobytu; zadruhé, proč je možné poslat hlas z Belfastu, ale nikoli z Frýdlantu, je logickým oříškem, jejž je radno louskat se skepsí obzvlášť důslednou.
Co naopak hlasování poštou není? Inu, rozhodně nepředstavuje statisticky významně zvýšené riziko volebního podvodu. Technicky vzato je pravda, že ve Spojených státech (jež uvádíme proto, že mají s různými typy korespondenčního hlasování nejbohatší zkušenost a zároveň ji nejdůkladněji popisují) je pokusů o volební podvod v korespondenční volbě marginálně více než v hlasování osobním. Ale také je pravda, že ten počet je zanedbatelný.
Databáze celostátního investigativního projektu News21, který sleduje případy volebních podvodů, uvádí, že podvody s poštovním hlasováním jsou nejrozšířenějším typem volebních podvodů, které v letech 2000 až 2012 tvořily přibližně 24 procent všech případů stíhání v této oblasti.
„Celkový počet však čítal pouhých 491 případů – a to za období, v němž byly odevzdány doslova miliardy hlasů,“ napsal pro The Washington Post Richard L. Hasen, profesor práva a politologie na právnické fakultě Kalifornské univerzity v Irvine a autor knihy Hlasovací války (The Voting Wars). „V pěti státech, které se spoléhají především na korespondenční hlasování, včetně silně republikánského státu Utah, jsou problémy velmi vzácné,“ cituje jej znovu Pew Research Institute.
Zvýšené riziko podvodu je přitom hlavním argumentem odpůrců zavedení korespondenční volby. Přesněji řečeno, je hlavním argumentem Donalda Trumpa (do míry, do níž zde lze slovo argument použít); jiných odpůrců byste napočítali na prstech jedné ruky.
Nakolik vede Trumpa obava z toho, že korespondenční hlasy budou zmanipulovány, a nakolik jeho nepřátelský postoj pramení z přesvědčení, že by poštou doručené hlasy zahrály výrazně proti němu, neumíme zodpovědět, protože mu nevidíme do hlavy.
Můžeme se však domnívat, že Trumpův cit pro odhalení volebního podvodu je omylný. Jeho tým pohnal v 62 případech své podezření z podvodu před americké soudy. Prohrál všech dvaašedesát. Buď si tedy můžete myslet, že americká justice je na všech úrovních totálně zkorumpovaná, nebo že Trump nemluví pravdu.
Trumpův osobitý vstup do debaty o korespondenční volbě však rozehrál jinou hru. Jeho volební přitažlivost zhruba pro polovinu Američanů znamená, že se proti korespondenční volbě postavili i kongresmani a senátoři, kteří s ní do té doby neměli žádný problém. Jít proti Trumpovi je v dnešní Republikánské straně ekvivalentem politické sebevraždy a politici jsou si toho dobře vědomi.
Výsledkem je prohloubení tolikrát zmiňované polarizace; další otrávení již tak jedovatého veřejného života. Nabízí se tedy legitimní otázka: stojí relativně malé plus, jež by korespondenční volba přinesla, za riziko přenosu takové polarizace i do Česka? O tom se rozumní lidé mohou přít daleko spíš než o skutečné riziko podvodu.
První signály takového nepříznivého vývoje jsou již na světě. Opoziční hnutí ANO mělo donedávna podporu poštovního hlasování v programu; dnes to již neplatí. Je možné, že se fakticky změnilo něco, co přimělo Andreje Babiše postoj přehodnotit? Nebo je pravděpodobnější, že Babiš vidí v korespondenční volbě možnost úspěšné konfrontace s vládou?
Argumenty proti lze shrnout do tří skupin. První z nich říká, že lidé žijící v zahraničí nemají mít možnost snadno volit, protože koneckonců žijí jinde, tak jaképak copak; a kdo ví, jestli se vůbec o situaci v Česku starají.
Teď záleží na tom, co chcete. Potlačení principu občanství ve prospěch principu rezidence (ve smyslu volební příslušnosti) by stavělo na hlavu základ, na němž je současný Západ postaven. Je možné, že na takovou debatu nastal čas; jde-li však někomu o takovou zásadní změnu, asi by stálo za to o ní mluvit celkově, a ne až ve chvíli, kdy dojde na běžnou – a popravdě řečeno, ne právě významnou – aplikaci stávajícího principu. Jinak, pokud tedy hodláme zachovat princip volební příslušnosti člověka podle pasu, není na korespondenční volbě nic ku protestu.
Naopak argument, že lidé v zahraničí jsou odtrženi od české reality a volba by se jim usnadňovat neměla, je děravý od začátku. Podmínkou realizace volebního práva je dovršení osmnáctého roku života a české občanství; nic o tom, že člověk má sledovat politiku, nebo mu bude volba ztížena.
Zase se můžeme bavit o tom, jestli je takové široce pojaté volební právo praktické, či dokonce správné. Civilizovaný svět už toto dilema vyřešil. Je možné, že jeho součástí být nechceme; i to by si však zasloužilo deklarovat otevřeně.
Druhý argument, riziko podvodu, je prachslabý. V běžném životě jsme ochotni akceptovat rizika nesrovnatelně vyšší. Samotný vznik tohoto argumentu lze (viz výše) bez uzardění připsat Donaldu Trumpovi a jeho ambici nerespektovat nic.
Třetí argument o nárůstu politické polarizace lze formulovat slovy: „Co kdyby se toho chytli populisté, to je lepší jim vyhovět rovnou.“ Takový typ argumentu je obzvlášť nebezpečný svou zdánlivou smířlivostí. Podívejte se, roste nám antisemitismus; pojďme raději vyškrtnout všechny Židy z kandidátky, ať z toho tady nemáme polarizaci.
Co kdybychom podporou Ukrajiny naštvali Rusy? Raději Zelenskému nic neposílat, sami máme málo. Pojďme zavést unisex záchody, co kdyby se nám tady začali houfovat LGBTQPSVZ. Korespondenční volba? Příliš nebezpečné. Ústupky extremismu ještě nikomu nikdy žádný klid nepřinesly.
Problém americké polarizace je v tom, že lidé (především ti v Trumpově vleku) nevěří institucím, ne v tom, že tam funguje kontroverzní korespondenční volba. Otrávení politické atmosféry za hranici funkčnosti je důsledkem toho, že Trump může svůj populismus živit touto relativně rozšířenou nedůvěrou, nikoli obráceně.
Korespondenční volba je zástupný problém; vyhnete-li se konfrontaci tady, vyleze na vás jinde. Zareagovat na takovou hrozbu ústupkem i v případě fakticky tak jednoduchém, jako je korespondenční hlasování, jen předznamená větší prohry ve věcech důležitějších.
