Americká banka tvrdí, že vyšší úrokové sazby, inflace a globální konflikty zhoršily vyhlídky na přechod k obnovitelným energiím.
Americká banka tvrdí, že vyšší úrokové sazby, inflace a globální konflikty zhoršily vyhlídky na přechod k obnovitelným energiím.
Kvůli rostoucím rozepřím Pekingu se Západem hledají společnosti způsoby, jak oslabit vliv Číny na svůj byznys. Vietnam se zdá být dobrou příležitostí.
Kvůli rostoucím rozepřím Pekingu se Západem hledají společnosti způsoby, jak oslabit vliv Číny na svůj byznys. Vietnam se zdá být dobrou příležitostí.
Kdy pořídit dítěti první mobilní telefon? To je otázka, kterou v určitý okamžik řeší každý rodič. Pokud srovnáme Českou republiku a Velkou Británii, jsme napřed. České děti dostanou první mobil zpravidla dříve než ty britské.
Kdy pořídit dítěti první mobilní telefon? To je otázka, kterou v určitý okamžik řeší každý rodič. Pokud srovnáme Českou republiku a Velkou Británii, jsme napřed. České děti dostanou první mobil zpravidla dříve než ty britské.
Nečekaně výrazné vítězství euroskeptika Geerta Wilderse věští, že Evropu brzy čekají až příliš zajímavé časy.
Za minulé uprchlické krize bylo běžné popisovat odmítavý postoj velké části veřejnosti i politiků v nových středoevropských členských zemích EU jako znak určité nevyspělosti, kdežto „vítací kultura“ měla naznačovat pravý opak. Kdo už tehdy považoval tento názor za mylný a tvrdil, že je jen otázkou času, kdy absorpční schopnost i v oněch „pokročilých“ společnostech narazí na politické limity, měl pravdu.
Ještě větší vhled prokázali ti, kteří tvrdili, že „přílišné tlačení na progresivistickou pilu“ vyvolá protireakci. A dodávali, že bude mít pro Evropu největší důsledky, pokud k ní dojde v členských zemích, které jsou čistými přispěvateli do rozpočtu Unie.
Takže není divu, že nečekaně výrazné vítězství euroskeptického Geerta Wilderse a jeho Strany pro svobodu (PVV) v nizozemských volbách vyvolalo jak záplavu blahopřání od krajní pravice a populistů ze všech koutů Evropy na straně jedné, tak poprask mezi eurokraty v Bruselu a stranami hlavního proudu v klíčových zemích na straně druhé.
Jde o hodně. Wilders může být předjezdcem něčeho opravdu velkého, protože politicky se obdobné formace jako PVV vzmáhají i ve dvou základních pilířích Unie: v Německu a ve Francii.
Zlobivým netto příjemcům je možné připomenout klasickou filmovou hlášku „neživíš, tak nepřepínej“, neboť z čistě finančního hlediska by jejich případný odchod z Unie byl rozpočtovou úsporou, kdežto Británie přes všechny vratky peníze přisypávala. Nizozemsko je po Německu, Francii a Itálii čtvrtým největším netto plátcem, což je úplně jiná opera, která činí z této země disproporčně důležitého hráče.
Takoví Maďaři jsou podle průzkumů mínění členy Unie vcelku rádi a věří v ni konzistentně o dost víc než Češi. Viktor Orbán sice tradičně vyvádí eurokraty z míry, ale ani on přes všechnu rétoriku nechce, aby Maďarsko přišlo o penězovod, čítající podle rozpočtu EU z loňského roku 460 eur na obyvatele.
My Češi představujeme separátní kategorii. Máme také kladné saldo transferů z Bruselu, v přepočtu 270 eur na hlavu za rok 2022, což není málo, a jde o lidsky snadno představitelnou „užitečnou“ částku.
Ovšem co je to proti stovkám miliard, jež každoročně plynou (hlavně ve formě dividend) z Česka do zahraničí. Je sice hloupost něco takového srovnávat, ale přesto se to s oblibou dělá a navozuje to představu, že když se věci sečtou, saldo vychází v náš neprospěch.
Už hezkých pár let jde ve veřejném prostoru o velmi oblíbené téma, které dovede vyvolat vášně a „spravedlivé vlastenecké rozhořčení“. Nedodává se ale, že loňských 331 miliard vyplacených do zahraničí na dividendách a úrocích nepředstavuje nic mimořádného, když to porovnáváme s celkovým objemem zahraničního kapitálu investovaného v Česku, který ke konci minulého roku představoval na akciích přes čtyři biliony korun a na dluhových instrumentech dalších tři čtvrtě bilionu.
Každý chápe, že šest procent na termínovaném vkladu není při současné inflaci nic moc, ale že oněch 331 miliard je – vztaženo k přímým zahraničním investicím ve formě akciového kapitálu a investorských půjček – v podstatě stejné procento, to dochází málokomu. Když na to lidi upozorním, ošívají se, ba i zlobí. Téměř všichni jsou zaraženi.
Připustit, že je to pro „uzrálé“ investice něco naprosto normálního a že je takový výnos ve srovnání se zmíněným termínovaným vkladem vlastně málo, se nehodí do zažitého obrazu Čechů jako nebohých obětí se zlatýma ručičkama a chytrými hlavičkami, vysávaných cizáky.
Silně rozvinutý euroskepticismus a hluboké ignorantství, pokud jde o finanční vztahy mezi Českem a zbytkem světa, dělají z případného českého referenda o členství v EU „ruskou ruletu“. Že by czexit byl dokonalým gólem do vlastní brány, je jasné. V Česku by se to ale mohlo stát mnohem spíše než v Maďarsku, Polsku nebo na Slovensku.
Politicky výbušná témata dovedou voliče přimět k hlasování, jehož výsledku později litují. Brexit je klasický příklad. Dneska je to ve Spojeném království „common knowledge“, ale není cesty zpět.
Geert Wilders sice téma referenda o vystoupení z taktických důvodů v závěrečných fázích kampaně utlumil, stejně jako protiislámskou rétoriku, nicméně i tak jej můžeme označit za předskokana budoucího vývoje v „evropském jádru“.
V posledním standardním Eurobarometru (červenec 2023) dávali Nizozemci jasně najevo, že jak na evropské, tak na národní úrovni je nadprůměrně „žere“ Wildersovo velké téma: imigrace. Vymykají se také silným důrazem na ekologii a klimatickou politiku. Naopak hospodářskou situaci nijak zvlášť neřešili, zato bydlení je trápilo na evropské poměry disproporčně (viz graf).
Jestli existuje něco jako politický kalkul, tak do červnových eurovoleb si s Wildersem žádná z mainstreamových stran nezadá. Pak se uvidí, jak dopadnou volby v Německu, kde je populistická AfD na druhém místě. A ve Francii to možná vyjde Marine Le Penové… Přidejte Itálii a máte spolu s Nizozemskem čtyři největší plátce.
„Projekt EU“ stojí a padá s tím, jak se k němu stavějí ti, kteří jej platí. I kdyby měli peněženky zcela otevřené a myšlení strategické, na druhé straně Atlantiku je pravděpodobný Trumpův comeback a na východní hranici opět přesvědčivě obhájí (v diktatuře je to snadné) Putin.
Žijeme snad až v příliš zajímavé době.
