Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Úroky na spořicích účtech klesají. Ještě více tak pravděpodobně poroste zájem Čechů o investice. Je to logický krok pro ty, kteří chtějí dosáhnout na lepší výnos pro své úspory. Už loni investice v Česku zaznamenaly mimořádný rok.
Úroky na spořicích účtech klesají. Ještě více tak pravděpodobně poroste zájem Čechů o investice. Je to logický krok pro ty, kteří chtějí dosáhnout na lepší výnos pro své úspory. Už loni investice v Česku zaznamenaly mimořádný rok.
Nový argentinský „anarchokapitalistický“ prezident Javier Milei má sice koženou bundu a kotlety jako Elvis v nejlepších letech, ale prakticky realizovatelných nápadů míň než šafránu.
Svět zatím nemá zkušenost s tím, co se stane, když si lid vybere za hlavu státu anarchokapitalistu. Brzy ji však získá, neboť v Argentině zvítězil v prezidentských volbách výraznou většinou hlasů Javier Milei, který se za něj sám označil.
Obrovskou zemi v jižním cípu Latinské Ameriky si lze spojovat se vším možným. Od věcí přitažlivých, jako tango, malbec nebo nejlepší hovězí steak na světě, až po věci nevábné – jako státní bankrot a hyperinflace. Půl století před první světovou válkou bývala Argentina nejrychleji rostoucí ekonomikou své doby a ještě ve dvacátých letech minulého století se tam „za lepším“ stěhovaly z jižní Moravy pomalu celé vesnice. Dnes je ona báječná doba dávno pryč.
Argentina o recept, jak se udržet mezi nejbohatšími státy planety, nenávratně přišla, přičemž ani ekonomičtí historici nevědí přesně, kdy a jak se to vlastně stalo. Proč země, v níž dnes žije 46 milionů obyvatel, nestojí po boku Spojených států, Kanady a Austrálie v první lize úspěšných států. Od počátku se totiž jednalo o ekonomiky opírající svůj rozvoj o stejný model – příliv přistěhovalců, které lákal příděl půdy zdarma, popřípadě práce na bohatých ložiscích nerostných surovin. Země, které nasávaly nejen lidi, ale také kapitál, jejž dokázaly zhodnocovat a přitom bohatnout.
Na Argentinu sedí obdoba slavné Tolstého charakteristiky rodin, kdy všechny šťastné jsou si podle něj podobné, zatímco každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem. A když už jsme u těch bonmotů, Simon Kuznets, jedna z největších ekonomických celebrit poloviny 20. století, dělil země do čtyř skupin: na rozvojové, rozvinuté, Japonsko a Argentinu. Japonsko proto, že z poválečných trosek stvořilo stěží uvěřitelný hospodářský zázrak, a Argentinu proto, že svůj někdejší vlastní zázrak přivedla cugrunt.
Přitom Argentina vyzkoušela vážně skoro všechno. Země, kdysi postavená na vývozu zemědělských komodit do Velké Británie, velmi utrpěla protekcionismem za velké hospodářské krize (britská dominia Jižní Afrika a Austrálie měla podobný vývozní profil a proti importu argentinského hovězího do Británie úspěšně brojila). Argentina proto začala hledat jiný model.
A nebylo to zrovna šťastné hledání. Evita Perónová to – coby „šéfka marketingu“ – s Argentinci uměla, ovšem za jejího chotě Juana Peróna (v prezidentském „Růžovém domě“ usedl poprvé roku 1946) se v zemi prosadila směsice populisticko-levicové politiky. Na voliče to sice působilo, jenže kombinace ekonomického nacionalismu (znárodňování a ochrana průmyslu před zahraniční konkurencí) s levicovou politikou evropského střihu (od zdravotního pojištění až po dominantní roli odborů) vedla k postupnému zaostávání.
Z první desítky ekonomicky nejvýkonnějších zemí na začátku 20. století spadla Argentina někam na konec šesté desítky o století později, což se „podařilo“ málokomu. Země, které byly mnohem chudší, ať již šlo o bývalou koloniální metropoli Španělsko, nebo o sousední Chile, předběhly Argentinu o pár koňských délek a odstup se spíše zvyšuje. Z českých zemí se kdysi do Argentiny emigrovalo. Už mnoho desetiletí to ale není dobrý nápad (viz graf).
Jednou začas se na obzoru objeví reformátor, jakým byl na začátku devadesátých let Carlos Menem, peronista, který vyhrál volby nastražením starých vějiček a pak přišel s programem privatizace a makroekonomické stabilizace.
Jeho parádním číslem bylo zavedení takzvaného měnového výboru, „neodvolatelné“ plné směnitelnosti domácí měny vůči americkému dolaru v poměru 1 : 1, kdy celá domácí peněžní zásoba musela být z definice vyměnitelná za dolar a množství peněz v oběhu bylo v podstatě závislé na přílivu a odlivu dolarů. Mělo to logiku, protože bohaté Argentince v minulosti ani nenapadlo, aby si nechali doma požírat své úspory hyperinflací, a tak přesunuli asi padesát miliard dolarů do USA, většinou do Miami, oblíbeného to města všech bohatých Latinos, kteří potřebují ulít peníze.
Takový měnový režim může být úspěšný, pokud je pro všechny ekonomické aktéry důvěryhodný, tedy vyfutrovaný desítkami miliard dolarů z půjček a z příjmů z privatizace a podepřený důslednou hospodářskou politikou. Nesmíte mít vyšší inflaci ani schodky veřejných rozpočtů, musíte udělat všechno pro to, aby se ekonomika nadechla k růstu a aby bohatí repatriovali peníze zpět domů a investovali je do produktivních aktivit, protože tomu, co se doma děje, začali zase jednou věřit.
Bohatí lidé bývají ovšem dobře informovaní, a tak na každé klopýtnutí a každou recidivu populismu reagovali tím, že své peníze posílali zase zpět do Miami. Menem přísnou kázeň nevydržel, kapitál začal utíkat, měnový výbor navzdory půjčkám od Mezinárodního měnového fondu zkolaboval a Argentina už po xté zbankrotovala.
O více než dvacet let později je Argentina na prahu hyperinflace (se 143 procenty vede světový inflační žebříček) a má nového prezidenta. Do Růžového domu ho posadili frustrovaní voliči, kteří chtěli za prvé poslat k ledu celý politický establishment a za druhé hledali radikála s úplně novými nápady.
Javier Milei v kampani sliboval, že domácí měnu prostě zruší, centrální banku pro jistotu podpálí, zavře ministerstva a radikálně omezí výdaje státu. Země dluží Mezinárodnímu měnovému fondu nějakých 44 miliard dolarů. A není vůbec jasné, na čem by se MMF mohl asi tak dohodnout s člověkem, který má sice koženou bundu a kotlety jako Elvis v nejlepších letech, ale prakticky realizovatelných nápadů míň než šafránu.
Anarchokapitalista už dává od nejradikálnějších nápadů ruce pryč, ale bude to mít – Milei zlatej – extrémně těžké a Argentina s ním. Nevsadil bych si na jeho úspěch ani peso, ale rád bych se mýlil.
