Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Úroky na spořicích účtech klesají. Ještě více tak pravděpodobně poroste zájem Čechů o investice. Je to logický krok pro ty, kteří chtějí dosáhnout na lepší výnos pro své úspory. Už loni investice v Česku zaznamenaly mimořádný rok.
Úroky na spořicích účtech klesají. Ještě více tak pravděpodobně poroste zájem Čechů o investice. Je to logický krok pro ty, kteří chtějí dosáhnout na lepší výnos pro své úspory. Už loni investice v Česku zaznamenaly mimořádný rok.
Nový argentinský prezident Javier Milei, řečený Cvok, vidí komunisty všude. Chce proto přerušit „politické vztahy“ nejen s Čínou, ale také s Brazílií.
Když bylo Javieru Mileiovi osmnáct, chytal v brance fotbalového klubu. Kromě toho zpíval jako Mick Jagger v kapele Everest, která se specializovala na coververze Rolling Stones, a již tehdy mu přezdívali El Loco, tedy „cvok“. Později se stal ekonomem. Předloni se konečně našel tam, kde je jistá míra šílenství comme il faut: vstoupil do politiky. A od 10. prosince bude argentinským prezidentem.
Vtip je v tom, že i na politiku – a dokonce i na excentrické poměry její argentinské verze – je El Loco šílený ažaž. Často se o něm píše jako o ultrakonzervativním populistovi, on sám se však považuje za „liberálního libertariána“, stoupence rakouské ekonomické školy, Miltona Friedmana a Ayn Randové. Jeho světonázor lavíruje mezi anarchokapitalismem a minarchismem: na jedné straně je tedy přesvědčen, že stát je nepřítel a neměl by existovat; druhý (minarchistický) mantinel tvoří přesvědčení, že realita je realita, a že tedy stát existovat může, ale má mít na starosti výhradně obranu a bezpečnost.
To samo o sobě po psychiatrické diagnóze nijak nevolá. Není to na začátku třetí dekády třetího tisíciletí většinový názor, ale dost možná je ho právě proto zapotřebí. Mileiho výstřednost spočívá více v metodách, jež k prosazení svého liberálního libertarianismu používá – a v nejistotě z toho, které konkrétní kroky z těch, po nichž volal v prezidentské kampani, uvede v život.
V kampani totiž sliboval leccos a lecjak. O dolarizaci ekonomiky a zrušení centrální banky byla řeč často. Požadavky na rozvolnění prodeje střelných zbraní civilistům a na rozsáhlou překotnou privatizaci vedle toho vypadají skoro bezvýznamně.
Stejně důležitá jako obsah však byla ambaláž kampaně: Mileiovi příznivci přicházeli na mítinky se stylizovanými Gadsdenovými vlajkami s vyobrazeným chřestýšem a sloganem „nešlapej na mě“ (používali je obyvatelé amerických kolonií v době války za nezávislost). Jejich favorit mluvil třeba o tom, jak se připravuje na konverzi k judaismu; během své první zahraniční cesty po zvolení chce navštívit „rabíny v New Yorku a Miami, kteří jsou mu blízcí“.
Snad na dotvrzení toho, že o důležitých věcech nežertuje, si Milei na předvolební shromáždění nosil motorovou pilu. Symbolicky jí likvidoval politické elity. Někdy se mu však metafory popletly a s pilou v ruce říkal, že zná lék na rakovinu jménem inflace. (Jestli vám to připomíná styl Donalda Trumpa, nemýlíte se. Trump je Mileiovým politickým vzorem.)
Myslel tím již zmiňovaný přechod k dolaru, ale působil dojmem, že léčba rakoviny motorovkou by mu také nebyla cizí. Jeho fanouškům to nijak nevadilo.
Všechny divočejší z uvedených Mileiových kousků však pocházejí z doby před prvním kolem, v němž se s ním moc nepočítalo. Když nečekaně hladce prošel do kola druhého, zklidnil se. Téma prodeje zbraní zmizelo a jazyk, jejž používal k vyjádření svého nesouhlasu s potraty, podstatně zjemněl.
Některá témata však přerod z klauna v seriózního politika přežila – a bude mimořádně zajímavé sledovat, jak s nimi Milei naloží. Bezvýhradná podpora Izraeli je ve světle jeho inklinace k judaismu očekávatelná; úmysl přesunout ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma by však již znamenal rázný diplomatický krok.
Pro Argentince ale bude daleko podstatnější, jak si nový prezident (úřad převezme 10. prosince) poradí se svým dosavadním postojem k Číně a Brazílii. Přerušení „politických vztahů“ se dvěma největšími obchodními partnery Argentiny bylo jedním z často opakovaných témat jeho kampaně. Milei prohlásil, že nebude udržovat vazby na Čínu ani s žádnou jinou komunistickou zemí a že vzájemné vztahy přenechá soukromému sektoru. Čínu označil za „vražednou zemi“, jejíž občané nejsou svobodní.
Reakce Pekingu byla pragmatická: gratulace k vítězství. „Blahopřejeme Argentině k prezidentským volbám a blahopřejeme panu Mileiovi k jeho zvolení,“ řekla v pondělí mluvčí čínského ministerstva zahraničí Mao Ning. Již v srpnu, kdy se Mileiho názory na Čínu objevily v médiích poprvé, reagovalo ministerstvo pozváním k návštěvě. „Věříme, že pokud pan Milei bude moci přijet do Číny a vidět zemi na vlastní oči, najde zcela jinou odpověď na otázku, zda jsou Číňané svobodní a zda je Čína bezpečná.“
Co se bude dít, až do hry vstoupí ekonomická realita, je druhá věc. Argentinský velvyslanec v Číně Sabino Vaca Narvaja uvedl, že přerušením vazeb s Čínou by země přišla o miliony pracovních míst a riskovala by trojí zhroucení – „výrobní, sociální a finanční“.
Mnoho argentinských infrastrukturních projektů navíc financují čínské banky (například dvě přehrady v Patagonii). Kromě toho má Argentina s Čínou zavedenou měnovou swapovou dohodu ve výši osmnácti miliard dolarů, kterou využívá na podporu argentinského pesa.
Čína je dnes druhým největším obchodním partnerem Argentiny. Její zemědělský sektor hraje v těchto vztazích hlavní roli – v roce 2022 směřovalo do Číny 92 procent vývozu argentinských sójových bobů a 57 procent dodávek masa. Čína rovněž významně investovala do energetického sektoru země a jejího nového hitu, těžby lithia. Celkem vzato si Argentina, jejíž ekonomika lapá po dechu a trpí 143procentní roční inflací, nemůže ve vztahu k Pekingu mnoho diktovat. Tvrdí alespoň běžná logika.
Javier Milei však na takovou běžnou logiku nedá. Je velmi pravděpodobné, že zruší plánované přistoupení své země k bloku BRICS (kam dostala pozvání před pouhými třemi měsíci). Slíbil také, že Argentinu stáhne z jihoamerického obchodního bloku Mercosur. Kromě Číňanů mu totiž, jak už víme, vadí i Brazílie a tamního prezidenta Luize Inácia Lulu da Silvu označil Milei za „socialistu, jenž má totalitu v popisu práce“.
Vystoupení z obchodních a diplomatických struktur však nebude bezbolestné, na což – marně – upozorňoval i Mileiův poražený protikandidát Sergio Massa, ministr hospodářství a jinak kovaný peronista. Argentince zastihly volby ve chvíli, kdy jejich nespokojenost s vládnoucí levicí převážila nad skepsí vůči Mileiovi.
Jak však budou spokojeni s realizací jeho úmyslu čelit „zlověstnému plížení globálního socialismu“, pokud to nebude mít čím zaplatit, je druhá věc. Pesimistický odhad říká, že jejich zemi zůstane ekonomická mizerie a jejich prezidentovi nelichotivá přezdívka z mládí.
