Ještě si zatančíme jak na Titaniku a uvidíme
Problém je, že lidé se lekli a neutrácejí, říká v rozhovoru pro týdeník Hrot Igor Rattaj, majoritní akcionář společnosti Tatry Mountain Resorts (TMR)
TMR v Česku provozuje lyžařský areál ve Špindlerově mlýně a v Liberci. K někdy složitému podnikání v národních parcích Rattaj říká, že když má člověk zdravý rozum a ví, co může a nemůže chtít, tak se kompromis mezi lyžováním a ochranou přírody dá vždy najít.
Nedávno jste koupili lyžařský aerál na Štrbském plese. To vypadá, jako když jste z koronakrize vyšli dobře a posilujete. Je to tak?
Spíše bych řekl, že původního vlastníka zasáhla krize více než nás, tak jsme využili situaci. Jednali jsme o tom již delší dobu. Krize tu transakci spíše jen urychlila.
Jaké tam máte záměry?
Je to citlivé téma. Slovenský bulvár psal „Rattaj si koupil celé Štrbské pleso“ a lidé, i z Česka, mě hejtovali. Jak je to možné, vždyť je to národní poklad. My přitom koupili tři staré vleky a nájmy na sjezdovky, což je skoro nic.
Dnes je situace kolem Štrbského plesa hodně vybičovaná. Vydávají se politická prohlášení a změna územního plánu se stala celonárodním tématem a podepisují se petice.
Tam vzniká nějaká kontroverzní stavba?
Obec ohlásila změnu územního plánu, což se projednává každé dva roky. Tentokrát z toho média udělala hon na čarodějnice. Objevují se spekulace, že developeři chtějí zastavět celé Štrbské pleso. Přitom jde jen o dopravu. Už dvacet let existuje projekt, který předpokládá spojení hotelů kolem plesa s centrálním parkovištěm u nádraží dopravní lanovkou a s tím se omezí automobilová doprava v obci. Místo toho se mluví o nových sjezdovkách a hotelech, ale ty jsou už v platném územním plánu schválené. Teď vznikla hysterie a už 75 tisíc lidí se vyjádřilo, že nechtějí žádnou změnu na Štrbském plese. Takže náš záměr je to nějak přečkat.
Nyní po volbách je na Slovensku velmi vybičováná atmosféra. Přišla podezřívavost, snaha všechno zakázat a hlavně nic nedělat. Nemyslím, že v nejbližších čtyřech pěti letech tam půjde něco pozitivního udělat.
V Česku nemáte v plánu něco dokupovat? Třeba Pec nebo Harrachov?
Nevím, jak je na tom třeba Pec. Ale nemyslím, že je třeba něco dokupovat, spíše dotáhnout, co jsme již začali. Chceme ve Špindlu dokončit propojení Medvědína s Mísečkami. To je politicky i společensky citlivé. Potom máme Ještěd, kde také není úplně jednoduchá situace. Loni jsme dosáhli nějaké dohody, nyní řešíme, že se po krizi dá těžko odhadnout, jestli je předpokládaný ekonomický efekt dosažitelný. Nevíme, jestli se cestovní ruch vrátí v původní podobě, nebo se něco změní. Já myslím, že asi leccos bude jinak.
Všichni říkali, že budeme mít výborné léto, protože lidé nebudou jezdit do zahraničí, a tak pojedou na naše hory. Nevím, jestli to tak bude, ale zatím nejsou objednávky nějak odlišné od toho, co bylo loni. Spíše je to horší.
Jak jste pocítili krizi, když jste přišli o kus zimní sezony?
My máme sezonu vlastně průběžně. Zejména v Tatrách. Přišli jsme o Velikonoce, což je v tržbách nějakých sedmnáct milionů eur. Přitom počasí bylo nádherné, takže by určitě bylo na svazích hodně lidí. Takže tržby vypadly a zůstaly náklady ve výši zhruba dvou milionů eur měsíčně. Plánujeme ztrátu deset milionů eur, což není tak zlé, ale ani dobré. Záleží na létě, kdy přibudou akvaparky. Záleží, jaká budou omezení. A na Slovensku sice máme nastavená pravidla, ale každé pondělí se přehodnocují a mohou se měnit. Když se pravidla mění ze dne na den, tak se moc cestovní ruch dělat nedá.
Akvaparky máte už otevřené?
Ano. Lidí je tam ale méně než před rokem. Začíná to tak opatrně. Nevím, zda se lidé bojí nákazy, nebo spíše mají obavy z ekonomických problémů a šetří. Spíše si myslím, že se lidé skutečně lekli krize. A to je špatně.
Jsme přesvědčený, že se to týká jak slovenské, tak české společnosti, kdy největší krize bude z toho, že jsme se lekli. Řešení je asi stejné, jako bylo v roce 2008 šrotovné na auta. Tak nyní šrotovné na dovolené, kdy by stát rozdával nějaké poukazy, aby se podpořila domácí spotřeba. Nejen na dovolené ale i na další spotřebu. Státu se to vrátí v DPH a sociálních odvodech lidí, kteří budou mít práci. Na Slovensku mohli zaměstnavatelé přispívat na dovolenou už dříve, nyní se diskutuje, že by to převzal stát. Zavedli to už ve Slovinsku, spekuluje se o tom v Rakousku i v Česku padaly takové návrhy.
Mimochodem, když státní poukazy proplácí prostřednictvím poskytovatelů služeb, tak to má i jiný přínos. Ti malí poskytovatelé jsou zpravidla součástí šedé zóny, a pokud použijete poukaz, tak to ten penzion musí přiznat. Takže pro stát by to nebylo špatné.
Fungujete v několika zemích. Můžete porovnat, jak různé státy pomáhají v krizi firmám?
Mohu porovnat Česko, Slovensko, Polsko a Rakousko. Slovensko s Českem jsou skoro stejné. Především funguje kurzarbeit, což na Slovensku přišlo poměrně rychle. Nebylo to moc, ale bylo to akční a musím to pochválit. V Česku to bylo pomalejší. Na Slovensku bylo více restrikcí a omezení toho, kdo může čerpat. V Česku je těch podmínek méně. V Rakousku k tomu přistoupili plošně a velkoryse. Začali přiznávat i ušlý zisk a náhrady, na něž u nás nebylo ani pomyšlení. Takže tam nám přiznali velmi vysokou podporu, ale doteď nepřišlo ani euro. Takže za březen přišlo na Slovensku tři sta tisíc eur, za duben 550 tisíc eur, v nějak adekvátním poměru je to v Čechách, v Rakousku na naše maličké středisko přiznali 1,4 milionu eur, ale do června neposlali ani jedno. Takže mám hodně slíbené, což je fajn, ale stále čekám.
V Polsku je pak specifická směs podpor, k nimž je značně osekaný přístup. Jakmile nejste Polák, tak máte smůlu.
Ledovec v Rakousku jste koupil loni. To tedy letos nebyl zrovna pěkný začátek nového byznysu. Jak to tam nyní vypadá?
Lyžujeme. V Rakousku povolili na konci května provoz lyžařských středisek, což se samozřejmě týká ledovců. Z hlediska celého TMR je ledovec maličkost. Když ale porovnám, jak toto středisko fungovalo před rokem a jak začalo fungovat pod naším vedením, tak tam je ohromný nárůst. Bývalo tam šest set lidí denně a my jsme tam byli schopni dostat tři tisíce lidí denně. Je to výsledek zacílení na naši klientelu, kterou máme v databázi. Na lanovkách je nyní takové česko-slovenské prostředí, svíčková, plzeňské pivo, slovenská a česká obsluha, takže nadšení lyžaři či sportovní kluby, které tvoří většinu klientů ledovcových středisek, si to pochvalují. Ceny skipasů i gastro služeb jsou na naší úrovni. Takže výsledky hodnotím velmi pozitivně, i když z hlediska celé společnosti TMR je to jen kapka v moři.
V této lokalitě byly nedostatečné kapacity ubytování. Nebrzdí to rozvoj?
Lokalita není připravena na velký rozvoj. Ubytovací kapacity jsou omezené a v nižší kvalitě. Ale tam nejde o hi-end středisko. Tam jezdí hlavně sportovní kluby z Chorvatska, Slovinska, Česka, Slovenska. Ale objevili se tam i Němci, kteří přitom musejí projet kolem desítek dalších středisek.
Je tam třeba ještě mnohé dobudovat. Ale to je v Rakousku úžasné, že tam všichni chápou turistický ruch jinak než u nás. Když tam začne někdo něco dělat, tak všichni, od obce po lokální vládu, nabízejí podporu. Tak se tam přestavují hotely, vznikají apartmány. Tam je celá komunita připravena na cestovní ruch a ví, co přijde. To u nás na Slovensku i v Čechách je horší. Každý zde chce hned vydělávat, ale rozvoj jde pomalu a musí překonávat spoustu překážek. Od enviromentálních přes územní plány po nejrůznější dílčí zájmy.
V Rakousku, když někdo začne budovat středisko, tak místní vědí, že každý dostane šanci se s tím svézt. Půjčovny, bary, ubytování. Cestovní ruch je tam vnímaný jako důležitý průmysl a zdroj obživy.
Takže je to jiné než třeba v Liberci?
Liberec není špatný, ale řešíme tam spoustu hloupostí a spekulací okolo. A stále tam hledají důvody, proč něco nejde. V Rakousku, když přijde prvotní impulz, tak všichni vědí, že se objevil startér a mají se ho chytit a jít vpřed. A nikdo s tím nemá problém. Nikdo neřeší, jestli tam je to či ono, že je třeba změnit územní plán a tak dále. Je tam samozřejmě silný vztah k přírodě. Takže to neznamená, že přijedete a můžete kácet, kde se vám zamane. Jsme tam na hraně národního parku Hohe Tauern. Částí střediska tam dokonce zasahujeme. A tam jsou samozřejmě striktní pravidla, ale není to tam jako u nás, kde se dělá problém dříve, než jakýkoli záměr vůbec vznikne.
V Česku se začíná diskutovat o zpoplatnění vstupu turistů do parků, nebo jejich nejatraktivnějších částí. Co si o tom myslíte?
Na počátku 90. let se v Tatrách platilo za vstup do doliny. Nechytilo se to a vyvolávalo to animozity. Nevím, jestli je to správná cesta. Jestli to dělat, tak jedině s poskytnutím nějaké protihodnoty platícím. Zprovozním třeba stezku, umístím tam toalety nebo poskytnu nějakou dodatečnou službu. Ne tak, že dneska je to procházka po přírodě zadarmo a zítra je to za prachy. Kdyby se postavila stezka, aby lidé nešlapali po cenných biotopech a mělo to tak skutečně ekologický efekt a bylo k tomu nějaké zázemí, tak je to něco jiného. Dnes na navštěvovaných stezkách v Tatrách a Krkonoších toho za každým keříčkem najdete hodně.
To je mimochodem trochu jako model, o němž jsme hovořili v případě Štrbského plesa. Tedy zakázat vstup aut, nechat je na centrálním parkovišti, vybírat vyšší parkovné, z něhož by šla třetina na ochranu přírody, třetina by hradila samotné parkování a tu dopravní lanovku nahoru k plesu a nějaké slevy. Zbytek by sloužil k splacení samotné investice do moderního parkování se všemi těmi lapači olejů a dalšími ekologickými standardy pro parkoviště v národním parku. Bylo by to dražší parkování než Praze, ale turista by věděl, za co platí. Balíček, kdy by lidé platili za lyžování a přispívali zároveň na ochranu přírody, plánujeme i na Ještědu.
Jak by to mělo fungovat?
Jako TMR se nechceme dostat do pozice fackovacího panáka, který tam má něco vybudovat. Ještě jsme ani nezačali a už slyšíme, že toto je špatné a tamto také a všude je nějaký problém. My bychom chtěli místní vtáhnout do projektu, aby byli jeho součástí. Chci, aby lidé, kteří tam jezdí a chtějí jezdit lyžovat, byli součástí rozhodovacích procesů. Bavíme se, jak to má být velké či malé, tak ať jsou součástí té diskuse. Chci, aby Liberečané a lidé, kteří mají k městu vztah, byli naši partneři. Ne jako akcionáři, což jsme vyzkoušeli s TMR a až tak moc to nefungovalo. Chceme lidem nabídnout, pokud se toho budou chtít účastnit, třeba pětiletou nebo tříletou permanentku za garantovanou atraktivní cenu a k tomu budou mít dva tři stromy, které vysadíme a k tomu ještě nějaký benefit, jako třeba parkování nebo večeři. Prostě bychom chtěli vytvořit takový klub Ještěd.
Podobný záměr jsme měli, když jsme dávali TMR na burzu. Ale nezafungovalo to, protože investoři nemají pocit spoluúčasti na fungování našich středisek. Investor a lyžař jsou prostě odlišné bytosti. Investoři čekají výnos a mají v paži nějaké lyžování, kdežto lyžaře zajímá právě ta příroda, kvalita služeb a pocit váženého hosta. Toto chceme nyní vyzkoušet na Ještědu.
Pokud jde o ochranu přírody, tak se většinou dokážete s národními parky a ochranáři dohodnout, ne? I ve Špindlu pokračujete bez nějakých kontroverzí.
Je třeba znát míru. Mez, co ještě můžete chtít a co už ne. A to musí člověk cítit. Musíme se snažit pochopit druhou stranu a hledat kompromis. Já říkávám, že to není náš plezír, že tam chceme něco stavět. Jak v případě Špindlu, tak Tater je za tím masa lidí, kteří do těch hor chtějí. Kdyby tam nechtěli, tak tam nikdo nic budovat nebude. Dnes přijede za rok sedm set tisíc lidí do Špindlu a to musí cítit i KRNAP. Když se všechno zakáže a lidé se na národní park budou jen koukat přes plot, tak to také není v zájmu toho parku. Ten existuje kromě jiného také proto, aby lidé mohli poznávat přírodu. A vyhradit malou část pro lyžování je toho součástí. Samozřejmě se to nebude bezhlavě rozšiřovat a propojovat Pec se Špindlerovým mlýnem. To dá zdravý rozum. Ale tam, kde jsme a kde je desítky let rozvinuté lyžování, tam přece může zůstat. Když vycházejí obě strany z těchto předpokladů, tak se určitě dá najít kompromis.
Ze strany investora tam musí být samozřejmě pochopení. Medvědín se Svatým Petrem propojujeme jinak, než jsme původně chtěli. Je jasné, že když je někde nejcennější místo pro KRNAP, tak ho přece nemůžeme chtít zastavět. A národní park zase musí pochopit, že nejde udělat sjezdovku, která povede do kopce. Musím zaklepat na dřevo, ale daří se to jak v KRNAP, tak v Polsku a dařilo se i v Tatrách. Teď máme na Slovensku revolučnější vládu, ale já věřím, že se to zase dá do pořádku.
Prostě já nemluvím za sebe. Není to tak, že Rattaj chce vykácet lesy. To je těch sedm set tisíc lyžařů, kteří chtějí lyžovat. Já jsem jen jejich služebníček, který se snaží najít kompromis, mezi správou parku a sedmi sty tisícovkami lidí.
Co ostatní aktivity v zábavním průmyslu. Máte větrné tunely, dělal jste festivaly a pronajímal pro ně techniku.
Všechno špatné. Větrné arény začaly fungovat a lidé tam létají, ale také jsme je teprve nyní mohli otevřít. A festivaly jsou úplně mrtvé. Na tom je špatné i to, že tam si nesáhneme na nějaké podpory či státní pomoc. My jsme většinou subdodavatel pořadatelů velkých festivalů. Půjčujeme jim techniku. A zatímco pořadatelé nějaké odškodnění dostali, tak na subdodavatele vlády tak trochu zapomněly. Tento průmysl utrpí veliké škody. Jestli nějaké akce budou třeba v příštím roce, tak to bude pořád velmi opatrné. On to nikdy nebyl zvlášť ziskový byznys a tato situace může být na dlouhé roky konec pro mnohé z branže. Nakonec filmy se také netočí.
Ano, a vy také ve filmech hrajete. Kolik jich bylo?
Už šestnáct
A také jste je produkoval?
Ne. Produkoval jsem jen tři. A je velkou otázkou, jak se filmový průmysl zase rozjede. Nejdříve asi ve světě a později i u nás, ale nebude to brzo. Myslím, že si neuvědomujeme, co se tady stalo. Nyní se ještě bavíme a smějeme, na podzim budeme překvapení a příští rok bude opravdu těžký a nevíme, co bude po něm. Asi to není konec světa a dá se tomu pomoci, ale zatím vidím jen to, že nám voda stále teče do lodi a nekončí to. Ještě si zatančíme jako na Titaniku a uvidíme.
Jste tedy pesimista?
Spíše bych řekl, že jsem velmi opatrný, pokud jde o všechny směry života společnosti. Česku i Slovensku chybí orientace na vyšší přidanou hodnotu, technologie. Slovensko je naprostou montovnou automobilek. Česko má sice místy vyšší přidanou hodnotu, ale také to není Singapur. A ti na tom chvostu bývají první odstřižení.
Jsem také přesvědčen, že koronakrize změnila strašně moc věcí. Spotřebitelské návyky i uvažování lidí. Nakonec i současné nepokoje vnímám jako důsledek koronakrize. V Americe řeší občanskou válku, sochy padají a přišlo to i do Evropy. Myslím, že je to tím, že tamní společnost utrpěla trauma. My jsme to prožili v pohodě. V historii jsme byli stále zavření. Komunista řekl: Nebudeš jezdit ven. A bylo to. Jsme na to zvyklí. Takže jsme si nasadili roušky, trvalo to jeden den. Sklopili jsme uši, a co řekl Prymula, to se dělalo. Teda u vás. U nás jsme takového ani neměli.
Ale když hrdé Američany, kteří celý život chodí s pistolí, nebo svobodné Západoevropany najednou zavřete doma a držíte je dva měsíce v izolaci, tak je to pro ně ponížení a trauma, které musí vyhřeznout, a z toho vzniklo to, co dnes sledujeme.
My jsme se otřepali a jsme v pohodě a zase můžeme na pivo. Jen jsme si připomněli, co jsme zde měli čtyřicet let. a jsme na to zvyklí. V západním světě je to prostě jinak.
Převzal jste nyní funkce CEO celé TMR, což je pro vás poměrně neobvyklá role. Proč se to stalo?
Bral jsem to tak, že je krize a je třeba vzít vedení do svých rukou a přinést do TMR změnu. Uvažovali jsme o změně ve vedení už dříve. Chci postavit nově celé vedení společnosti. Jsme už opravdu velká nadnárodní firma. Před krizí jsme měli skoro tři tisíce zaměstnanců. Nyní jsme zeštíhleli. Sezonní zaměstnance jsme nenabírali, propustili jsme i nějaké kmenové. Omezili jsme non core byznys. Je to dost zásadní změna, a tak jsem to vzal na sebe. Přirovnal bych to k situaci, kdy ve válce Severu proti Jihu ten Sever prohrával a Lincoln jako prezident převzal velení armády od generálů a dotáhl to do vítězného konce. (Smích.) Firma prostě potřebuje nějaký nový impulz.
Dosavadní CEO Bohuš Hlavatý zůstává předsedou dozorčí rady. Má obrovské zásluhy. Postavil celý náš projekt a to, jak TMR narostlo, je jeho zásluha. Budeme úzce spolupracovat i nadále, ale ne na té výkonné úrovni.
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.
Týdeník hrot
- Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
- Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
