Co jsme komu udělali

Tento týden je zase dalším z těch „výživných“, co se událostí kolem peněz týče.

Kupříkladu „daňový balíček“ s dárky pro voliče, který prohloubí deficit veřejných financí o dalších více než 130 miliard korun, momentálně zkouší přebalovat Senát. V dolní komoře mezitím „načítají“ změny do státního rozpočtu, jenž byl zcela mimo ještě dřív, než byl v prvním čtení schválen jeho 320miliardový schodek. A na Hradě chce Miloš Zeman chránit „rozpočtovou stabilitu“ tím, že bude balíček vetovat. 

Prodražený funus

Samo o sobě by bylo veto vskutku chvalitebné, kdyby jeho hlavním důvodem nebyla sleva na poplatníka. To je sice drahý, ale v časech recese ekonomicky obhajitelný způsob, jakým pohřbít superhrubou mzdu. Ta kouzlem nechtěného vznikla kvůli obavám, co by „rovná daň“ 15 procent způsobila rozpočtové stabilitě, a tak se sazba „opticky“ ponechala, ale rozšířil se daňový základ. Museli přijít Andrej Babiš s Alenou Schillerovou, aby tuto ryze účelovou blbinu v české daňové soustavě pohřbili, ale že se jim ten funus tak zvrhne a prodraží, to by nečekal ještě před rokem ani pesimista.

Přitom jednoduché a správné ‒ protože rozpočtově neutrální ‒ řešení, tedy „zrušit, ale efektivní sazby ponechat“, si snad už ani nikdo v Senátu netroufl navrhnout. Stejně tak jako jednorázový „protikrizový bonus“ na poplatníka, který by reálně „pomohl spotřebě“, protože by byl velmi pravděpodobně příjemci, co mají hluboko do kapsy, skutečně spotřebován. A nezasekl by strukturální díru do rozpočtu, již bude velmi těžké zalepit, jakmile ji jednou vyvrtáme. 

Takto aby se člověk doopravdy bál, co poslanci nakonec v rámci „kompromisu“ schválí. Tyto bankovky, které hodlají ponechat v kapsách daňových poplatníků, zkrátka vonět jako pukolový květ nebudou, jelikož je nedoprovází vůbec žádná úvaha o tom, jak schodky tímto dobrodiním způsobené zase narovnat.

Přiměřeně, přiměřeně

Utrácet dovedeme – to minulý týden ukázala zpráva o plnění státního rozpočtu. Že nejste překvapeni, jak se za leden až listopad zhouplo do nového rekordu minus 341,5 miliardy korun. I když jej očistíme o vztahy s EU, spadlo saldo na minus 335 miliard. 

Jedním z paradoxů této doby je skutečnost, že firmy a domácnosti stihly za pouhých deset měsíců roku do bank uložit ještě o dost víc, přírůstek vkladů v korunách i cizích měnách dosáhl v přepočtu 377,7 miliardy korun. Stačí si odpovědět na jedinou otázku: Když lidé i firmy šetří, kdo si tedy půjčuje? Vláda. Kdo jiný.

Deficit je ale prozatím pokryt s rezervou z domácích zdrojů. Jak vláda utrácí a co lidé a firmy ušetří, s laskavým přispěním finančního systému zase vládě půjčí. Není překvapivé, že v časech nejistoty lidé i firmy šetří, to je normální. Také je normální, že vláda v časech hlubokého hospodářského poklesu hospodaří s vysokým schodkem, od toho je tady. 

Jenže už z těchto čísel vidíme, jak ani trochu nesedí argumenty o tom, že tady protikrizovými opatřeními masírujeme spotřebu (to by vklady tak nemohly růst), případně masivně investujeme pro budoucnost. Přátelé, kdo umí přečíst tento komentář, dovede také správně vyhodnotit, jak moc se asi přírůstek kapitálových výdajů (investic) o 25,4 miliardy korun zasloužil o schodek 341,5 miliardy korun? Jak říkal můj středoškolský profesor kývajíce hlavou: přiměřeně, přiměřeně.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Holding do nepohody
  • Ať učí, kdo umí
Objednat nyní