Ať učí, kdo umí. Novela má pomoci učitelům bez pedagogického vzdělání

Potřebuje učitel k tomu, aby byl dobrým učitelem, pedagogické vzdělání? Ne nutně, shoduje se velká část osobností napříč vzdělávacím systémem. Proč tedy vyvolává novela zákona o pedagogických pracovnících, která by usnadnila vstup odborníků z praxe za katedry, takové kontroverze? Přitom nejde o žádnou revoluci ve školství, a už vůbec to neohrozí školáky.

Vyhnání ze škol

O tématu učitelů bez pedagogického vzdělání se diskutuje už několik let. Přesně od roku 2015, kdy vstoupila v platnost novela, která nařídila, že si toto vzdělání musejí doplnit, nebo ze škol odejít. „Já jsem tím tehdy přišel minimálně o třetinu svých top ten učitelů. Naštěstí někteří další už byli tak staří, že se jich to netýkalo a mohli učit i nadále - tedy tak skvěle jako dlouhá desetiletí předtím,“ říká Jiří Růžička, dlouholetý ředitel prestižního pražského Gymnázia Jana Keplera a současný senátor za TOP 09.

Ti, kteří se tenkrát rozhodli podřídit a požadované vzdělání si doplnit, byli ale podle něj otrávení. Zjednodušeně: Byl to ztracený čas. „Nedozvěděli se nic, co by je někam posunulo. To samozřejmě souviselo s tím, jak neuvěřitelně zkostnatěle a konzervativně pedagogické fakulty toto vzdělávání pojaly. A nic se na tom doposud nezměnilo,“ dodává Růžička.

Mnoho (přesné číslo neeviduje ani ministerstvo, ani inspekce) učitelů před pěti lety školy opustilo, adekvátní náhrada za ně ovšem nepřišla. Ministerský zásah tak měl opačný efekt - kvalita výuky se mnohde spíše snížila. A jak to funguje v praxi? I dnes ředitelé přijímají uchazeče bez pedagogické kvalifikace, ať už z nouze, nebo z přesvědčení, že důležitější jsou jiné kvality než papír z „pajdáku“. Velkou roli hraje třeba motivace nebo zmínka v životopise, že dotyčný roky vede skautský oddíl - což je téměř záruka, že umí pracovat s dětmi.

Vysokoškolská vybíjená

Soukromé vysoké školy trpí úbytkem studentů, slabší kusy odpadly. Tři desítky škol jsou na nevelký český trh až příliš.

Soukromé vysoké školy trpí úbytkem studentů, slabší kusy odpadly. Tři desítky škol jsou na nevelký český trh až příliš.

Pak ale musejí ředitelé mít nebo „vyrobit“ důkazy, že takového učitele zaměstnávají jen na nezbytně nutnou dobu a že se jim nepodařilo přes veškerou snahu sehnat vystudovaného pedagoga. Šedá zóna jako vyšitá. Tento „výdobytek“ by měla odstranit právě aktuální novela zákona o pedagogických pracovnících, která umožní řediteli uznat vysokoškolsky vzdělanému kandidátovi pro druhý stupeň základní nebo pro střední a odborné školy kvalifikaci s tím, že si tu pedagogickou po třech letech dodělá.

Čerstvý vítr

Novela má ředitelům uvolnit ruce, což mnozí z nich logicky vítají. A nejde jenom o nouzové řešení; někteří ředitelé mají s učiteli nepedagogy dobré zkušenosti a netrvají na rigidním pohledu, že kantořina nutně musí být celoživotní úděl. „V soukromém sektoru se děje přirozená rotace zaměstnanců. Ve škole jsme hrdí na stabilní personální stav, když nikdo neodchází po dobu 30 let a můžeme se tím chlubit ve výroční zprávě. Tvoříme si tak umělý svět, kde se učitelé odtrhují od reality, nemají vhled například do světa podnikání, jiných oborů a často si ani neprojdou vícero škol, aby se sami mohli rozvíjet a čerpat zkušenosti odjinud. Tato novela by mohla v některých případech přinést nový vítr do plachet,“ soudí Aleš Kozák, statutární zástupce ředitele Základní školy a Mateřské školy Ostašov v Liberci.

Jestli ten čerstvý „vítr“ před tabulemi vydrží, do značné míry ovlivňují právě ředitelé. Rozhodující jsou první dva roky - až 30 procent učitelů, kteří nastoupí, v tomto časovém horizontu odchází. Umět učit je sice do jisté míry dar od boha, i ten se ale bez podpory vedení školy rozvine jen těžko. Ministr Robert Plaga chce proto v novele všem začínajícím učitelům garantovat dvouleté adaptační období, během něhož má škola „juniorům“ poskytovat zvýšenou podporu. Má jít zejména o péči uvádějícího učitele, což by mělo podle propočtů resortu stát zhruba 190 milionů korun.

Yetti byl fyzikář

Z demografického pohledu je jasné, že není čas na hrdinství. Průměrný věk učitele na střední škole je 49,4 roku a na druhém stupni základní školy 46,4 roku, v regionálním školství jako celku pak 47,2 roku, přičemž v následujícím desetiletí učitelskou profesi opustí nejsilnější ročníky. Učitelů bude podle ministerstva výrazně ubývat až do roku 2035. Z výsledků šetření vyplývá, že by školy v horizontu pěti let potřebovaly zajistit kvalifikované učitele na pokrytí téměř 12 tisíc úvazků. Sehnat kvalifikovaného pracovníka má ale už nyní problém 66 procent škol.

„Principiálně je novela špatně, ale jinak současnou situaci v dohledné době řešit asi neumíme. Kdybychom byli ve Finsku, kde je učitel jedno z nejprestižnějších povolání, můžeme mít na učitele přísné požadavky. U nás ale ti nejlepší studenti chtějí mít titul MUDr. nebo JUDr., a až když se na tyto školy nedostanou, uvažují o,pajdáku‘. A to, že ho vystudují, ještě vůbec neznamená, že půjdou učit,“ říká Miroslav Hřebecký z obecně prospěšné společnosti EDUin, věnující se vzdělávání. „Počet studentů pedagogických fakult sice v posledních letech roste, učit jich však nakonec odchází do škol stále jen zlomek, jakkoli věřím, že současné navyšování platů ochotu absolventů nastupovat do škol zvýší. I kdyby ale nastoupili všichni, nebude to stačit, takže bychom před tím měli přestat zavírat oči a být realisté,“ dodává Hřebecký.

Sám má zkušenost, že fyzikář s „papírem“ je už roky něco jako Yetti. Ještě když byl ředitelem, šel na matfyz shánět absolventy fyzikáře, volný nebyl ani jeden. V ročníku jich bylo v Praze pouhých deset a dva, kteří byli ochotní jít učit v hlavním městě, měli dojednanou práci už od třetího ročníku. Personální krize se ale týká i středních a odborných škol. Například na učilištích dnes nikdo neví, kdo bude učit, až do důchodu odejdou mistři odborného výcviku ještě z dob socialismu. Novela je tedy prostředek, jak hrozící malér dočasně zaflikovat a dát ředitelům šanci zajistit výuku, aniž by se museli třást, že porušují zákon. „Na druhé straně ale chápu i odpůrce novely, kteří tvrdí, že povolání učitele trochu degraduje,“ podotýká Hřebecký.

Nedělejme z výjimek normu

Ke kritikům patří třeba Vladimíra Spilková, byť ji rozhodně nelze označit za zastánkyni starých pořádků ve školství. Novelu označuje za prohru pro profesi, žáky i společnost z dlouhodobého hlediska. Stát totiž podle jejího názoru vysílá signál, že to, co je dnes výjimkou -učitelé bez pedagogického vzdělání -, se má stát normou, a v podstatě to říká, že pracovat s dětmi může každý vysokoškolák bez profesní přípravy. „Nedostatek učitelů je problém posledních 15 let. Místo toho, abychom řešili příčiny, rezignujeme na kvalitu učitelů vstupujících do profese radikálním snížením kvalifikačních požadavků a možností, aby kvalifikaci uznávali ředitelé škol. Vyspělý svět jde přesně opačnou cestou,“ je přesvědčena Spilková, která učí na pardubické filozofické fakultě budoucí učitele angličtiny a zároveň úzce spolupracuje s programem Učitel naživo, který je dáván za příklad inovace ve školství.

Spilková kritizuje i stávající koncepci přípravy budoucích učitelů. Podle ní však není řešení pustit do škol lidi bez jakéhokoli pedagogického, psychologického a didaktického vzdělání a nesnažit se reformovat vysokoškolské studium učitelství.
Právě kvalita vzdělávání kantorů je silným argumentem těch, kteří v učitelích bez pedagogického vzdělání nevidí žádnou pohromu. Často sdíleným názorem ředitelů je, že fakulty vychovávají velmi dobré odborníky v předmětech, které mají učit, jak ale například žáky zaujmout, motivovat, jak zklidnit rozbouřenou třídu, to už je nikdo nenaučí.

„Většina ředitelů vám řekne, že absolventi přicházejí do škol nepřipraveni, a to jak po stránce didaktické, tak,provozní‘. Oni umějí dokonale svůj obor, ale neumějí ho učit. Není problém, když učitel dějepisu neví, kolik přesně vojáků padlo na Bílé hoře, mnohem důležitější je, že umí pracovat s dětmi. Naopak někdy je přílišná odbornost na škodu - absolventi přicházejí z fakult s falešným pocitem, že svou odbornost musejí předat dětem, což vede opět k oné inflaci faktů a cimrmanovských,zapomněnek‘,“ přibližuje vlastní zkušenosti Roman Ziegler, ředitel základní školy v Mostu. Podle něj by bylo třeba jít spíš opačným směrem -nedovzdělávat skvělé odborníky, kteří o učení a školách nic nevědí, ale pedagogy s velkým „P“.

Změny musejí začít na fakultách

Pod názor, že je třeba snížit požadavky na odbornost a mnohem více akcentovat praxi, didaktiku a metodiku a seznamovat studenty s moderními trendy ve výuce, by se podepsala řada Zieglerových kolegů. „To se ale pohříchu neděje a nic nenasvědčuje tomu, že se to změní v dohledné době - stát se vzdal jakéhokoli vlivu na univerzity, akreditace pedagogických oborů jsou prošpikovány nesmyslnými předměty a didaktiku často učí lidé, kteří už dlouhé roky neučí. Celý systém je špatně, ale jako by to bylo každému jedno, jako by nebylo zřejmé, že změny ve vzdělávání musí začít na pedagogických fakultách, bez toho se prostě nehneme dál a nezmění to žádná Bílá kniha nebo strategie,“ je přesvědčen Ziegler.

Miroslav Hřebecký z EDUinu v tomto ohledu tak kategorický není. „Pedagogické fakulty se kvalitou přípravy sice posunuly z místa, stále jsou však mnohde jejich posluchači zahrnováni strašnou spoustou balastu. Ony to ale nemají jednoduché. Jsou velmi podfinancované, ředitelé škol na ně křičí praxe, praxe, na to jsou ovšem potřeba finance. Reformní snahy jsou a znám osvícené děkany, bez peněz nicméně půjde změna těžko,“ soudí.

Kvalita či nekvalita těchto vysokých škol ovšem ovlivňuje i doškolování odborníků bez pedagogického vzdělání, jelikož doplňující pedagogické studium (dříve pedagogické minimum) zajišťují z valné části právě pedagogické fakulty. A ona novela přece říká, že učitel odborník by si ho měl doplnit do tří let.

„Pokud budeme snižovat vstupní nároky učitelské profese, v podstatě tím rezignujeme na kvalitu učitelů. Naše interní výzkumy ukazují, že ve vysokoškolsky vzdělané populaci jsou řádově desítky tisíc lidí, kteří zvažují, že by šli učit. A potřeba projít patřičným vzděláním podle našich zkušeností není nejdůležitější překážkou,“ říká Martin Kozel, ředitel programu Učitel naživo. Při své práci se často setkává s lidmi, kteří léta pracovali v jiné profesi, byli třeba velmi úspěšní, ale na základě svých životních zkušeností došli k tomu, že touží v práci najít hlubší smysl.

Takže dokud se naše pedagogické školy nenaučí učit a chrlit v dostatečných počtech schopné učitele, neměli bychom jim v tom hledání bránit. A můžeme jen doufat, že toto dočasné řešení (protože nic jiného to není) nebude mít stejnou životnost jako pobyt spřátelených vojsk.