Země podnikavých zlodějíčků

Čtrnáctý den po vyplutí z Nového Zélandu spatřili námořníci sloužící na Endeavour tereje a kapitán James Cook si do deníku poznamenal, že tento druh ptáka „nikdy nelétá daleko od pobřeží“. Když poté ráno 19. dubna 1770 vysvitlo slunce, zahlédl seržant Zachary Hicks proužek země. Dnes se onomu místu říká Point Hicks a leží na jihovýchodním pobřeží Austrálie.

Následujících deset dní plula Endeavour podle pobřeží na sever a 29. dubna zakotvila v hlubokém zálivu, který Cook – na počest palubních přírodovědců, které uváděla v úžas neznámá australská květena – nazval Botanickým. Cook spolu s třicítkou námořníků nasedl do člunů a vypravil se na břeh (dnes se na něm rozkládá jižní předměstí Sydney), na kterém bylo vidět „pár chýší a několik domorodců; mužů, žen a dětí“.

Většina Aboriginců před výsadkem utekla a na břehu zůstali jen dva bojovníci hrozivě potřásající oštěpy. Cook je zkusil zastrašit výstřelem do vzduchu, ovšem „oba jen poněkud ustoupili na místo, kde měli zásobu oštěpů, a jeden z nich po nás hodil kamenem“. Výměna „názorů“ poté gradovala, oba tábory si nerozuměly ani slovo, domorodci metali po vetřelcích z vrhačů krátké oštěpy a humanista Cook po nich na oplátku nechal střílet z mušket drobnými bročky. Když válečníci konečně ustoupili, prohledali námořníci chýše a našli „asi čtyři nebo pět malých dětí, kterým jsme dali korále“. Hned vedle leželo několik kánoí, podle Cooka „zřejmě nejubožejších, jaké jsem kdy spatřil“.

Tím bylo prvnímu kontaktu učiněno za dost. Endeavour vyrazila dál na sever, na Velkém bariérovém útesu málem ztroskotala, nicméně Cook dokázal proplout Torresovým průlivem (mezi Austrálii a Novou Guineou) a kolem Afriky se vrátit zpět domů. 

Nejnepotřebnější pevnina

Aboriginci Austrálii kolonizovali už před 65 tisíci lety a prvním bělochem, který k jejím břehům prokazatelně doplul, byl roku 1606 Holanďan Willem Janszoon. V následujících 40 letech jeho krajané zmapovali velkou část západního, severního a jižního pobřeží Austrálie, ovšem Nové Holandsko je svou vyprahlostí a naprostým nedostatkem obchodních příležitostí trpce zklamalo. Stejně skeptický byl i anglický pirát William Dampier, který západoaustralské pobřeží navštívil o 80 let později. Místo přistání nazval s opovržením Žraločí zátoka, o Austrálii samé se v cestopise Nová cesta kolem světa vyjádřil jako o „nejnepotřebnější pevnině“ a její obyvatele přirovnal ke šklebícím se opicím.

Zájem o tuto bohem zapomenutou končinu se obnovil až v polovině 18. století a nesl se na vlně anglo-francouzsko-holandského soupeření. Ovšem ani Cookova zpráva o východním – Evropany dosud neprobádaném – pobřeží Austrálie (Cook ho pojmenoval Nový Jižní Wales) nevzbudila v Londýně žádné velké nadšení. K zemědělství se sice hodilo mnohem víc než západoaustralské pustiny, palubní botanik Joseph Banks ho přesto vcelku případně vystihl slovem „neúrodné“. Nakonec však všechno změnila událost na druhém konci světa – válka amerických osad za nezávislost.

Ktož sú boží bojovníci

Před sto lety vypukl mezi československou církví a katolíky boj o kostely. Zfackovaných farářů a vyvrácených kostelních vrat se už dnes nikdo nedopočítá.

Před sto lety vypukl mezi československou církví a katolíky boj o kostely. Zfackovaných farářů a vyvrácených kostelních vrat se už dnes nikdo nedopočítá.

First Fleet

V Británii 18. století neexistovala profesionální policie, a tak se právo a pořádek vynucovaly drakonickými tresty. Trest smrti mohl dostat každý, kdo ukradl 40 šilinků neboli dvě libry (rodinu šlo v Londýně uživit za 40 liber ročně), a tak skotský spisovatel James Boswell mohl jednoho letního dne roku 1785 sledovat, jak se 19 kriminálníků – počítaje v to pár zlodějů, padělatele kolků a několik nešťastníků uprchlých z vězeňského transportu – „odebralo z Newgatu (věhlasného londýnského vězení) na onen svět“.

Drobní delikventi, případně ti, kterým soud trest smrti prominul, končili zhusta v Americe, která jich pohltila mnoho desítek tisíc. Když roku 1776 vypukla válka za nezávislost, britský vězeňský systém zkolaboval. Ze starých, vyřazených lodí sice na Temži vznikaly plovoucí věznice, ale ani to nestačilo. Roku 1777 navíc vězeňský reformátor John Howard vydal knihu The State of The Prison, která svými zjištěními – kobka bez oken o rozměrech 5,2 na 1,8 metru, ve které živoří dva tucty nešťastníků; trestanec provozující vězeňskou nálevnu; všudypřítomná prostituce a sexuální zneužívání – pobouřila veřejnost, a tak vládě nezbylo než narůstající problém poslat za moře.

Proti Cookově Austrálii (toto jméno se prosadilo až roku 1824) mluvila cena – odhadovalo se, že transport jednoho vězně bude stát 30 liber, tedy asi šestkrát více než do Ameriky. Dlouho to proto vypadalo, že zvítězí „osmiliberní“ Senegal, nakonec však převážily strategické důvody a snaha ochránit jižní Pacifik před všetečnými Francouzi a Holanďany. V srpnu 1786 Pittova vláda vybrala Austrálii a hned v květnu následujícího roku vyplula tzv. První flotila. V podpalubí jedenácti lodí, kterým velel budoucí první guvernér Nového Jižního Walesu Arthur Phillip, se tísnilo 775 trestanců (582 mužů a 193 žen), které doprovázel zhruba stejný počet námořníků, vojáků a důstojníků.

Otcové a matky národa

Nebyl to zrovna nejlepší materiál. Více než polovinu trestanců tvořila dle knihy Thomase Keneallyho A Commonwealth of Thieves chudina ze severního Londýna, hlavně drobní zlodějíčci a prostitutky. Mezi deportovanými se ale našli i „bílé límečky“ – padělatelé, podvodníci, dezertéři či lidé, kteří šidili na daních a clech.

Mezi typické „exempláře“ patřila Londýňanka Sarah Bellamyová. Rodiče utekli před bídou z venkova, ona sama od devíti pracovala a v 15 letech ukradla pár hedvábných kapesníčků a 15 liber. Když ji soud poslal na sedm let za moře, zoufale prosila, aby „byla radši veřejně zbičována“. Stejný trest si vykoledovala Elizabeth Hippesleyová za to, že svedla na ulici jakéhosi řezníka, a když usnul, ukradla mu stříbrné hodinky (tvrdila, že jí je dal do zástavy, protože peníze prohrál na kohoutích zápasech). Hned dvěma trestům smrti unikl ještě ne třicetiletý Charles Peat. První dostal za silniční loupež, druhý za útěk z vězeňského transportu. Nejmladší ze všech byl pouliční sirotek John Hudson – kominíček a zloděj, který v devíti letech vykradl dům. Nejslavnější trestaneckou dvojici pak nepochybně tvořili Henry Kable a Susannah Holmesová, kterým se ve vězení narodilo dítě. Když se rozneslo, že mají plout každý jinou lodí a jejich potomek zůstat v Anglii, vynutila si veřejnost scelení rodiny, a dokonce se na ně složila ve veřejné sbírce.

Mezi deportovanými ovšem nebyli jen typičtí zločinci a v průběhu příštích desetiletí zamířili na jih nejrůznější náboženští disidenti, zoufalí tkalci rozbíjející stroje, zemědělští dělníci odsouzení roku 1834 za založení odborů (Tolpuddleští mučedníci) či Francouzi z Québecu. Za politického vězně šlo navíc označit každého pátého deportovaného Ira, přičemž Irové tvořili zhruba čtvrtinu vysídlenců. Celkem Britové do Austrálie „vyexpedovali“ 160 tisíc trestanců a této bohulibé praxe zanechali až roku 1868.

Kostel & Soud

Po osmi měsících na vlnách zakotvila flotila 26. ledna v zátoce Port Jackson, ležící pár mil severně od Botanického zálivu. Když se o pár dní později vylodily ženy, proběhla pod hvězdami divoká party, která založila pověst Sydney (nazvaného dle tehdejšího britského ministra vnitra) coby centra opilství a nevázané sexuální morálky. Brzy poté se konala první bohoslužba, během které reverend Johnson pokřtil několik nemluvňat a oddal pět párů – včetně nám již známých Kablea a Holmesové. 

Trestance poté nečekalo nic jiného než práce – klučení polí a stavění domů. Neomezovaly je žádné zdi, jen důtky dozorců. Guvernér Phillip se nicméně projevil jako shovívavý muž, který se rozhodl dát svým svěřencům druhou šanci. Paranoidně dbal na spravedlivé rozdělování přídělů a vůbec první trest, který uložil jím ustavený soud, nedostal žádný z deportovaných, ale námořník, který se opil na hlídce, a druhý jeho kolega, jenž napadl vězenkyni za to, že s ním odmítla jít do lesa. Vůbec první civilní zasedání soudu pak přiřklo manželům Kableovým 15 liber z veřejné sbírky, které během cesty zpronevěřil kapitán „jejich“ lodi. Trestanci byli sice lidé druhé kategorie, ale Phillip jim neupíral jejich práva, a možná právě díky tomu se Austrálie stala nejúspěšnějším vězeňským experimentem všech dob. 

Aboriginci naopak neměli práva vůbec žádná. Britové je brali za divochy nechápající pojem vlastnictví, a tak jim kmenovou půdu – v duchu doktríny terra nullius (ničí země) – prostě sebrali. Brzy po příjezdu osadníků je začaly kosit evropské nemoci, a nakonec je z plání, kde lovívali klokany, vyhnali ovce bílých kolonistů. V Tasmánii (osídlena byla roku 1803) osadníci domorodce do roku 1876 kompletně vyvraždili.

Klokane, Klokane!

Pro první kolonisty byla Austrálie – jak napsal britský historik Niall Fergusson – „Marsem 18. století“. Zvířata a rostliny se ani trochu nepodobaly těm evropským, na obloze zářily jiné hvězdy a o civilizaci si mohl člověk nechat jen zdát. Není proto divu, že jistý britský důstojník označil novou zemi za „bez jakýchkoli debat ubohou“. Dodnes je pak (v Austrálii) populární báseň veršujícího soudce Barrona Fielda, který na Jihu strávil nekonečných 11 let: „Klokane, Klokane! Ty duchu Austrálie! Přinášíš spásu v bezmezném zmaru, v oné vůkolní pustině a vyzýváš k dotvoření tohoto pátého světa dílu, jenž nedochůdče připomíná…“

Spousta toho nefungovalo i mezi lidmi. Někteří trestanci hned po vylodění utekli do buše a živili se lovem, jiní kradli, nebo se prostě jen nehorázně flákali. Zločinnost byla samozřejmě ohromná a mezi trestanci se navíc rozmohlo – dlouho tajené – sexuální zneužívání a znásilňování. Kaplan Samuel Marsden si roku 1898 trpce stěžoval tehdejšímu guvernérovi Johnu Hunterovi, že „hýření a rozpustilost, chlípnost a nemravnost (…) se rozšířily do všech koutů této osady“ a sám guvernér mínil, že „na celém světě nebyla nikdy shromážděna zkaženější, zhýralejší a bezbožnější skupina lidí“.

Přesto kolonie fungovala. Nejdřív trestanci obdělávali veřejné pozemky, ovšem když roku 1789 sklidil někdejší zloděj James Ruse první bohatou sklizeň na své vzorové farmě, začalo se soukromé hospodaření bouřlivě rozvíjet. Každý propuštěný muž měl nárok na 30 akrů (12 hektarů) půdy, jeho manželka na 20.

* Celkový počet obyvatel bez ohledu na původ

Zdroj: Australian Bureau of Statistics

Příběhy úspěchu

Řada trestanců mimořádně uspěla. Třeba nám známá zlodějka Sarah Bellamyová se stala počestnou ženou a roku 1790 si vzala deportovaného zedníka Jamese Bloodswortha. Ten se hned po příjezdu ujal vedení cihelny a posléze se kvalifikoval na architekta, který navrhl a postavil první veřejné budovy v Sydney. Dobře dopadl i dvakrát k smrti odsouzený Charles Peat, který byl roku 1889 jmenován policistou. Ještě lépe se vedlo manželům Kableovým. Roku 1796 se Henry stal konstáblem a žalářníkem, o rok později si přibral hospodu, pořídil si loď a začal obchodovat. Kvůli pašování prasat sice později o místo konstábla přišel, to už byl ale majitelem jedenácti farem.

V roce 1804 (tedy za pouhých 16 let) se Austrálie stala potravinově soběstačnou, a protože se domů vracel jen každý čtrnáctý propuštěnec, populace se utěšeně rozrůstala. Historikové se shodují v tom, že průměrný australský propuštěnec měl vyšší životní úroveň než nádeník na britském venkově či příslušník městské chudiny. Jinak řečeno, pokud londýnský povaleč akceptoval, že bude do úmoru dřít na poli pod jižním sluncem, takřka s jistotou si polepšil.

Na vrchol

Obrovský rozvoj nastal za pátého guvernéra Lachlana Macquarieho (1810 až 1821), který založil banku, rozšířil kolonii do vnitrozemí, postavil první silnici a nechal padělatele Francise Howarda Greenwaye vybudovat Sydney coby vzorné koloniální město. Byl to sice despota, který se zuby nehty bránil zřízení koloniální rady, ale šance propuštěnců na nový život za něj dál vzrostly – neváhal například z trestanců-právníků nadělat soudce nejvyššího soudu. Když Austrálii opouštěl, chlubil se, že na počátku jeho vlády „byla vězením a nyní je kolonií“. Lehce přeháněl, protože svobodně žijící Australané (počítaje v to propuštěnce) početně převýšili trestance až roku 1828. 

Na začátku se australská ekonomika opírala o lov tuleňů a velryb, brzy se začalo prosazovat pěstování obilí a po roce 1820 přinášel nejvyšší zisky chov ovcí. Jestliže v roce 1821 dodali Australané do britských textilek 175 tisíc liber vlny, tak v roce 1850 šlo už o 39 milionů liber, což představovalo polovinu ostrovního importu. V červenci 1851 navíc nedaleko Melbourne vypukla zlatá horečka, která do Austrálie přivábila statisíce dalších kolonistů. V následujících desetiletích rostla australská ekonomika stabilně o pět procent ročně a někteří ekonomové (viz třeba Maddison Project) tvrdí, že Austrálie měla v letech 1870 až 1913 podle parity kupní síly nejvyšší HDP v přepočtu na obyvatele na světě.

Na zemi, ve které dodnes zhruba 20 procent obyvatel odvozuje svůj původ od deportovaných zlodějíčků, je to slušný výkon.