Ktož sú boží bojovníci

Římskokatolický páter Josef Svatoň pobyl v Machově jen pár týdnů. Tamní farář odjel na jaře roku 1920 na zdravotní dovolenou a Svatoně požádal o záskok. Nemohl si vybrat horší chvíli. Agitace československé církve tehdy ve východočeském Machově zuřila jako požár a od „Říma“ naráz odpadlo zhruba 85 procent jeho obyvatel včetně starosty.

Už 29. dubna se „odpadlíci“ – jak bědoval katolický týdeník Čech – zmocnili „podlým způsobem“ mešních rouch, kalichů i klíčů a v neděli 9. května zabrali celý kostel. Nejdřív prý přeřízli telefonní drát, poté lid „vrazil do fary“, sbalil Svatoňovi kufřík, vyvedl ho ven, kde už „stál povoz, do něhož musil vstoupiti, vedle něho usedl policajt“, a nakonec byl odvezen do Police nad Metují. Stejně dopadl kaplan Vít Rýdl, kterému „odrodilci“ doporučili, „aby se více nevracel“, a farská služka, jež dle antiklerikálního deníku Čas symbolizovala „luxusní a pohoršlivý život, který se na zdejší římsko-katolické faře delší dobu občanstvu ukazoval“.

Církev československá (přídomek husitská začala užívat až mnohem později) vznikla teprve v lednu 1920 a leckde na její stranu přešly celé vesnice, města či čtvrti. Ovšem věřící se neměli kde modlit, protože nové církvi chyběly kostely. Řešilo se to všelijak. Když bylo teplo, konaly se mše pod otevřeným nebem, sem tam se obě církve dokázaly dohodnout, ale často vypukl – jak to nazývaly dobové noviny – „boj o kostel“. Někdy se to odbylo vcelku poklidně jako v Machově, jindy však létaly pěsti a tekla krev. Výjimkou nebyli zbití katoličtí faráři, seřezaní četníci, a jednou dav ztloukl dokonce okresního hejtmana.