Záruka není dluh. Ale stejně zatíží stát
Češi sice nabírají otevřené dluhy tempem, které rozhodně není udržitelné, ale aspoň pokud jde o skryté dluhy, nejsme na tom vůbec špatně. Ještě aby to vydrželo
Nejčerstvější mezinárodně srovnatelné statistiky Eurostatu evidující podmíněné závazky známe za rok 2021. Česko podle nich patří k zemím EU s vůbec nejnižším podílem vydaných záruk k hrubému domácímu produktu (HDP). Jsme třetí od konce, což je v tomto případě naprosto chvályhodné. „Na bedně“ jsou země, do kterých by to na první pohled nikdo neřekl, neboť jsou obvykle spojovány s disciplinovaným přístupem k veřejným financím. Vede Německo, následované Rakouskem a Finskem, teprve za nimi je s „bramborovou medailí“ Itálie.
V italštině přitom existuje skvostný termín „fondo perduto“. Kdysi jsem se italské kolegyně ptal, co si pod tím „ztraceným fondem“ má člověk představit, na což odpověděla typicky italskou grimasou, kdy lehce vykulíte oči, povystrčíte bradu, pokrčíte přitom rameny a otočíte ruce dlaněmi vzhůru: „To jsou peníze, které dlužníci, typicky státní podniky, dostanou od státu a nemusejí mu je splácet.“
A že jsme těch kostlivců měli
Ani budování kapitalismu v Česku se bez vytváření méně viditelných, chcete-li skrytých, závazků státu neobešlo. Nebylo to proto, že by tehdy zodpovědní lidé nevěděli, že se to dělat nemá, „ale provádět se to může“, řečeno s Josefem Švejkem. Vždycky můžete doufat, že nedojde na proměnění záruky, zvláště té, která oficiálně nikdy ani nebyla vystavena. Nebo alespoň můžete doufat, že co je zameteno pod koberec, také tam dlouho zůstane. Politicky je to rozhodně méně nákladná varianta než hned vytvářet hotovostní rezervy na pesimistický scénář.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
