Wandel durch Handel aneb Obchodem k míru a svobodě?

Spolková republika Německo od sedmdesátých let minulého století vyznávala politiku „Wandel durch Handel“, tedy dosahování zahraničněpolitických cílů prostřednictvím obchodní výměny a vůbec čilých ekonomických vztahů. Vycházelo se z přesvědčení, že země, které spolu obchodují a mají vzájemně zainvestováno, přece nepůjdou do konfliktu. Od loňského 24. února je sice zjevné, že přinejmenším v případě Ruska spoléhání na zjemňující vliv kšeftování pateticky nevyšlo, ale není snadné odtrhnout se od zemí, kde máte nainvestováno.

Po pádu Berlínské zdi a komunistických režimů v Evropě se čerstvě sjednocené Německo mohlo plně opřít o léta budované sítě a s přehledem využilo příležitosti: v celém regionu na východ a jihovýchod od svých hranic je většinou investorem číslo jedna, jakož i hlavním obchodním partnerem. Málo se to ví, ale země Visegrádu vzato dohromady by byly pro německé exportéry suverénní jedničkou, ostatně Polsko s Českem odebraly loni devět procent celkového německého exportu, což by znamenalo druhé místo po Spojených státech s 9,9 procenta, daleko před Čínou s 6,8 procenta. Co platí na straně vývozu, platí i pro dovoz ze středoevropských nových členských států. Česko je přitom zemí, která má v obchodu s Německem osmý největší přebytek, loni dosáhl v přepočtu 5,4 miliardy dolarů.

Jak recyklovat obchodní přebytky

Poté, co Německo zvládlo prvotní náklady spojené se znovusjednocením, vrátilo se k obchodním přebytkům, které velice vzrostly v době, kdy spolu s řadou klíčových obchodních partnerů jako Francie, Nizozemsko, Rakousko, Itálie či Španělsko přistoupilo ke společné měně. Zejména země „jižního křídla“ pravidelně trpěly vyšší inflací než Německo, což před přijetím eura jednou začas „poléčily“ devalvací národní měny, zatímco německá marka se k nemalému zadostiučinění samotných Němců držela své reputace pevné měny.