Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Americká banka tvrdí, že vyšší úrokové sazby, inflace a globální konflikty zhoršily vyhlídky na přechod k obnovitelným energiím.
Americká banka tvrdí, že vyšší úrokové sazby, inflace a globální konflikty zhoršily vyhlídky na přechod k obnovitelným energiím.
Kvůli rostoucím rozepřím Pekingu se Západem hledají společnosti způsoby, jak oslabit vliv Číny na svůj byznys. Vietnam se zdá být dobrou příležitostí.
Kvůli rostoucím rozepřím Pekingu se Západem hledají společnosti způsoby, jak oslabit vliv Číny na svůj byznys. Vietnam se zdá být dobrou příležitostí.
Nová chronologie světových dějin vytvořená ruskými akademiky zní absurdně, ale dobře zapadá do snahy putinovského Ruska ohýbat historii v zájmu moci
Anatolij Fomenko je ruský statistik, matematik a člen ruské Akademie věd, který působí na moskevské státní univerzitě. Kromě toho je i držitelem doktorátu z aplikované fyziky a matematiky. Pro mnohé je ale tento autor více než 180 vědeckých publikací spolu s matematikem, počítačovým odborníkem a specialistou na teorii náhodných procesů Glebem Vladimirovičem Nosovským i stvořitelem možná nejšílenější konspirační teorie všech dob. Kromě své hlavní specializace se totiž dvojice od sedmdesátých let věnuje činnosti, kterou řada konzervativnějších vědců neváhá označit za „přepisování historie“.
Dvojice desítky let pomocí statistiky a matematiky a za využití dobových astronomických i geografických dat analyzovala záznamy, letopočty a časové posloupnosti uplynulých tisíciletí, jak je popisuje oficiální historie, a snažila se rozkrýt vzájemné vztahy mezi jednotlivými událostmi a časovými osami, vzorce a paralely. Výsledky bádání shrnula do sedmi tlustých knih takzvané „nové chronologie dějin“.
Nejedná se o žádné utajované vědění. Tituly s provokativními názvy jako History – Fiction or Science? (Historie, fikce, nebo věda?) či Why, When and Who Invented the Antiquity? (Proč, kdy a kdo vynalezl starověk?) má ve své nabídce americký Amazon. Novou chronologii autoři k prostudování nabízejí i na internetu na specializované doméně.
Závěry „nových chronologů“ mnohé překvapily. Zkráceně řečeno: všechno bylo jinak a vesměs celá historie západní Evropy a eurasijského prostoru byla zfalšována, tvrdí autoři, jejichž spekulativní metoda práce jim vysloužila anticenu ze strany konzervativnější ruské vědecké obce. Ukazovat na to, že se dějiny Evropy zkrátka nemohly odehrát tak, jak je oficiálně popisováno, podle nich mají paralely a vzorce, které mezi jednotlivými dějinnými událostmi odhalili, a to podle nich nemůže být náhoda.
Například historie starověku podle Fomenka a Nosovského představuje umělý konstrukt, který historici vytvořili zpětně a zfalšovali podle událostí, jež se odehrály ve středověké Evropě o mnoho staletí později. Upravit měli letopočty, názvy i historické příběhy, přičemž mělo dokonce dojít k vytvoření fiktivních historických osob.
Dějiny starověku, jak je známe, podle nich pouze v upravené podobě replikují omezený počet událostí, k nimž docházelo od roku 800 až 1100 našeho letopočtu, shrnuje publikaci Antiquity is Middle Ages (v překladu Starověk je pravěk) populární web Big Think. Dokládat to prý mají paralely jako například podobnost mezi chronologiemi vlády králů Judeje mezi rokem 0 a 400 a německých panovníků v letech 950 až 1350. Toto židovské království mělo být podle nich vytvořeno historiky zpětně na základě toho, co se o více než tisíc let později odehrálo ve středověké Evropě.
Takřka kompletní revize známých dějin znamená nutné oběti z řad historických postav. Jednou z nich je například Ježíš Kristus (Fomenko si v devadesátých letech od ruské pravoslavné církve vysloužil označení antikrist), který podle Fomenka nikdy neexistoval, ale jeho postava byla vytvořena podle životního příběhu byzantského císaře Andronika I. Komnena s příměsí inspirací od celé řady dalších historických postav.
Podobně Fomenko a Nosovský naložili i s Trójou a Jeruzalémem, které podle nich byly jedním, totožným městem, a sice Konstantinopolí. Starověký Řím se oproti většinově akceptované historii měl nacházet v Egyptě. Ten, jehož pozůstatky dnes obdivují turisté v srdci Apeninského poloostrova, měl podle dvojice Rusů vzniknout ve 14. století.
Nová chronologie neskrývá, že je silně rusocentrická. Její významnou součástí je vyprávění o „ukradené“ ruské historii, kterou si uzurpovaly jiné národy. Zdaleka nejprovokativnějším konceptem Fomenka a Nosovského je takzvaná Velká Tartárie, hypotetická Slovansko-turkická říše, která v rámci jejich teorie dominovala značné části dějin eurasijské oblasti a jejíž existenci se západní historici snaží utajit.
Ve prospěch Tartárie se „noví chronologové“ nerozpakují z dějin vymazat celé národy jako v tomto konkrétním případě mongolskou Zlatou hordu, která se na Rus tlačila ze Střední Asie ve 13. století. Podle „nové chronologie“ to totiž byla ruská, nikoli mongolská horda a její nejznámější vůdce Čingischán vykazoval evropské znaky a vládl slovanskými a turkickými jazyky.
Vůdcem ruské hordy byl prý i ruský národní hrdina Dmitrij Donský. Neplatí tak prý to, co si myslí oficiální historikové, tedy že se ve skutečnosti s Mongoly střetl v bitvě na Kulikově poli roku 1380 a obrátil tatarské invazní síly na útěk. Mongolský vpád na západ byl totiž podle Fomenka a Nosovského výmyslem Romanovců a jejich církevních kronikářů. A ještě houšť. Podle dvojice autorů byli potomky tartarských (ruských) chánů a carů dokonce i Habsburkové, kteří stovky let ovládali střední Evropu.
Nová chronologie minimálně částečně rozehrává noty ruského nacionalismu a přihřívá polívčičku teorie o „zlotřilém Západu“, který Rusy připravil o ostruhy vlastní historie. K zamyšlení provokuje i její kritiky.
„Fomenkova vize je inspirativní pro ty, kteří posuzují slávu Ruska podle toho, jak velké oblasti zabírá na mapě. S ruským státem nakládá, jako by jeho historie představovala historii celé eurasijské oblasti,“ napsal například v doktorské práci zaměřené na novou chronologii Konstantin Sheiko. Podle něj ruské snahy o znovuobjevení, přepsání či opětovné vytvoření vlastní národní historie nejsou ničím novým, Rusové se jim věnují od pádu komunismu v roce 1991, přičemž je jejich cílem vytvoření nové postsovětské identity.
Pravda je, že zatímco velká část světa se na novou chronologii dívá vesměs jako na bizarní konspirační teorii či nejšílenější teorii ze všech, v Rusku je zřejmě vnímána poměrně shovívavě. Třetím rokem například funguje její multimediální muzeum v ruské Jaroslavli. V září 2020 se pak o divokých teoriích Fomenka a Nosovského pozitivně vyjádřil významný ruský politik a člen ruské akademie věd Sergej Glazijev s tím, že jde o „spolehlivý základ podpory formování moderní ideologie, která může pomoci celkově konsolidovat ruskou společnost“ a obnovit historickou paměť ruského světa.
Otázkou zůstává, do jaké míry přikládá nové chronologii význam ruský prezident či lidé z jeho blízkého okolí. Z historie je známo, že autoritativní vůdci novým a revolučním teoriím podléhali. Vladimir Putin v souvislosti s novou chronologií ale zatím působí celkem zdrženlivě. Jediný náznak toho, že by s myšlenkou Velké Tartárie snad mohl alespoň koketovat, by mohl naznačovat jeho dar z roku 2017, když věnoval prezidentovi Tatarstánu historickou mapu Tartárie vytvořenou nizozemským kartografem Willemem Blaeuem v 17. století jako takovou milou pozornost. Souvislost s šílenou verzí alternativní historie Fomenka a Nosovského také ale nemusí být veskrze žádná.
Na druhé straně není tajemstvím, že pro Putina nepředstavují úpravy a korekce historie tak, aby lépe konvenovala jeho zájmům, nejmenší problém. Krátce před loňským vstupem ruských vojsk na Ukrajinu například na stránkách Kremlu publikoval rozsáhlý text věnovaný „historické jednotě Rusů a Ukrajinců“. Názor, že Ukrajina a Rusko tvoří historicky jeden národ, zopakoval i v projevu občanům bezprostředně předtím, než ruští vojáci překročili hraniční přechody a vstoupili na území Donbasu. Vznik Ukrajiny v něm přisoudil Vladimiru Leninovi (přidělil jí autonomii v rámci SSSR) a vyslovil přitom názor, že mezi Ukrajinci a Rusy de facto nejsou rozdíly.
V podmínkách zuřící informační války mezi Ruskem a Západem se ale čím dál tím častěji z historie (a jejích svérázných výkladů) stává argument, kterým se agresor snaží ospravedlnit i dříve neospravedlnitelné. Putin často hovoří i o takzvaných „ruských historických územích“.
Na mysli jejich „strašák“ vyvstává například v souvislosti s Ukrajinou (například takový Cherson zakládal kníže Potěmkin na popud carevny Kateřiny Veliké), kterou si mezi sebe historicky dělilo ruské carství s Rakouskem-Uherskem, ale i s Pobaltím, kde logicky vznikají obavy. Týkají se toho, co by mohlo následovat, pokud by se ruská agrese na hranicích Donbasu nezastavila.
Slovy klasika: historii píší (a přepisují) vítězové a zdá se, že současný vládce Kremlu si je toho dobře vědom.
