Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Polovina částky přiteče přímo do ruského rozpočtu, protože většinový podíl ve finančním domě kontroluje ruská vláda. Peníze pomohou Kremlu financovat válečné tažení na Ukrajině.
Polovina částky přiteče přímo do ruského rozpočtu, protože většinový podíl ve finančním domě kontroluje ruská vláda. Peníze pomohou Kremlu financovat válečné tažení na Ukrajině.
Před devadesáti lety vyvrcholil na Ukrajině Stalinem záměrně vyvolaný hladomor. O život tehdy přišly tři až čtyři miliony Ukrajinců
První ruské slovo, které se Božena Ivanová naučila, znělo „pogodi“, tedy počkej. Na ulici východoukrajinského Luhansku ho někdy v roce 1933 pronesl ležící muž. „Bylo to v zimě u takového plotu. Šly jsme s maminkou pro petrolej a tam na sněhu ležel člověk, umíral. Jeden stál nad ním a stahoval mu boty. Ten, co ležel, mu říkal – ‚pogodi‘. Opakoval to čtyřikrát nebo pětkrát. Zřejmě to myslel tak: Počkej, a až doklepu, tak si je spánembohem vem.“ Když se po nějaké době vracely s petrolejem, muž tam ležel dál, ale boty už neměl.
Boženě Ivanové bylo tehdy necelých šest let a do Luhansku zavála její rodinu hospodářská krize a nedostatek práce v Československu. Později vstoupila do Svobodovy osvobozenecké armády a stala se členkou 2. paradesantní brigády. A kromě toho je jednou z posledních očitých svědků, kteří pamatují strašlivý ukrajinský „holodomor“, jemuž právě před devadesáti lety podlehly miliony Ukrajinců.
Stejně přízračně působí vzpomínky všech, kteří v onom strašném roce Ukrajinu navštívili. V parcích měst strašily milence tabulky zakazující kopání hrobů a velšský novinář Gareth Jones líčil, jak se lidé ve frontách na chléb tak báli o své místo, že se drželi opasků těch, kteří čekali před nimi. Ti méně šťastní – uprchlíci z venkova – se od nich snažili vyžebrat pár drobtů a občas umřeli hlady přímo na ulici.
Spisovatel a novinář Arthur Koestler vzpomínal, jak na jedné stanici u Charkova zvedaly venkovanky „k okénkům vagonů strašlivá nemluvňata s obrovskými vodnatelnými hlavami, hůlkovitými údy a nápadně nafouklými bříšky“. Možná jen žebraly, spíš ale čekaly, že se dětí někdo ujme. Jones pro změnu ve vlaku potkal jakéhosi rolníka, který za poslední šatstvo vyměnil ve městě kus chleba a vezl ho rodině, ale policisté mu ho sebrali. „Vzali mi můj chleba,“ opakoval prý stále znovu a znovu dokola a pak na nádraží ve Stalinu (Doněcku) skočil ze zoufalství pod vlak.
Kolik lidí Stalin v letech 1932 až 1934 umořil, není úplně jasné. Z nedávného výzkumu ukrajinských demografů (podrobně zkoumali úřední hlášení, v nichž byla sice příčina úmrtí často zfalšována, ale samotné počty mrtvých nikoli) plyne, že zemřelo zhruba 3,9 milionu lidí, tedy asi třináct procent tehdejší ukrajinské populace. Podle amerického historika Timothyho Snydera šlo „jen“ o 3,3 milionu lidí, z nichž tři miliony tvořili etničtí Ukrajinci. Další milion lidí zabil hladomor v Rusku a 1,3 milionu v Kazachstánu, přičemž mezi těmito oběťmi bylo, jak tvrdí Snyder, dalších 300 tisíc Ukrajinců.
Nehledě na tvrzení některých revizionistických historiků není pochyb, že hladomor byl Stalinem vyvolán uměle. Jiná interpretace není možná. Celková sklizeň obilnin v Sovětském svazu neklesla ve třicátých letech nikdy tak, aby musel někdo zemřít hlady. Hlad navíc – na rozdíl od logiky všech přirozeně vzniklých hladomorů – zuřil víc na venkově než ve městech, a jak připomíná americká historička Anne Applebaumová, nejhůře byly postiženy ty oblasti, které se nejsilněji zpěčovaly kolektivizaci (okolí Kyjeva a Charkova). Naopak stepi na východě Ukrajiny, kde měly centrum všechny historické hladomory, dopadly mnohem lépe.
Konečným Stalinovým cílem bylo přetvoření zaostalé agrární země v moderní průmyslovou velmoc. A industrializovat Sovětský svaz podle něj nešlo bez důkladného „přeorání“ venkova. Kolektivizace měla v jeho očích samá pozitiva: očekával od ní zničení „nejreakčnější“ vrstvy společnosti, výkonné socialistické zemědělství (jaký oxymóron) mělo dodat valuty na nákup západních strojů a tyto stroje měli v nově vybudovaných továrnách obsluhovat lidé vyhnaní z půdy. V únoru 1930 vydala tajná policie OGPU rozkaz o „zlikvidování kulaků jako třídy“ a brzy poté začaly „trojky“ (člen strany, člen OGPU a prokurátor) rozhodovat, kdo je kulak, tedy bohatý sedlák, a kdo ne. Někteří byli rovnou zastřeleni, ale mnohem víc kulaků skončilo na Sibiři. Celkem šlo o 1,7 milionu deportovaných a z nich 300 tisíc „dodala“ Ukrajina.
Zbylé rolníky terorizovala komanda agitátorů, nutila je vzdát se svých polí a vstoupit do kolchozů. Rolníci se zuřivě bránili (jen na Ukrajině evidovala OGPU roku 1930 na milion pokusů o odpor), ovšem vzdorovat nebylo dlouhodobě možné. Na konci roku 1931 bylo v kolchozech zhruba sedmdesát procent ukrajinských usedlostí a ekonomičtí analfabeti v Kremlu očekávali, že první „kolektivní“ úroda hravě překoná tu loňskou. Jenže to se jaksi nestalo. Zatímco v roce 1930 se podle oficiálních čísel sklidilo v Sovětském svazu 83,5 milionu tun obilí, o rok později to bylo jen 69,5 milionu tun. Za něco mohlo počasí a zbytek zařídil socialismus – lidé se při práci na polích, která jim už nepatřila, přestali snažit.
Bylo jasné, že stanovené obilné kvóty jsou naprosto nerealistické, ale Stalin na podzim roku 1931 trval na odevzdání úrody do posledního zrna a řada kolchozů i rolníků kvůli tomu přišla nejen o jídlo, ale také o osivo. Není divu, že se už roku 1932 objevil hlad. Zatím jen sporadicky, ovšem Moskva o něm dobře věděla. Plyne to z řady dopisů adresovaných Stalinovi či ze zprávy lékařské komise vyslané na Ukrajinu, která konstatovala, že například ve vesnici Kozirivka zemřela hlady polovina obyvatel, a zděšeně popisovala, jak v jednom stavení objevila rodinu pojídající shnilou koňskou kůži „s páchnoucí žlutou tekutinou“ a starou – v posteli ležící – ženu, která je prosila o lék, „aby rychle zemřela“.
Také druhá kolektivní úroda hrubě zklamala očekávání Kremlu, přesto však nebyla nijak tragická. Celkem se roku 1932 sklidilo 69,8 tuny obilnin, tedy zhruba stejně jako o rok dříve a – jak upozorňuje Applebaumová – více než v roce 1934 (67,6 milionu tun), kdy k žádnému hladomoru nedošlo.
Sám Stalin už v červnu 1932 soukromě připustil, že na Ukrajině vypukl hladomor, ale místo pomoci spolu se svým nohsledem a členem politbyra Lazarem Kaganovičem rozhodl, že je obilí „nutné bezpodmínečně ihned exportovat“. A Sovětský svaz také po celou dobu trvání hladomoru potraviny vyvážel. Kaganovič spolu s premiérem Vjačeslavem Molotovem poté zamířili na Ukrajinu, aby na stranickém plénu zlomili odpor tamních komunistických předáků, kteří si dovolili žádat nejen snížení dodávek, ale dokonce potravinovou pomoc. Na adresu ukrajinských komunistů při tom padala slova jako „tichošlápkové“ či „kapitulanti“ a hladem zmoření rolníci byli označeni za líné venkovany.
Stalin, který se v té době rekreoval u Černého moře, v dopisech paranoidně zveličoval nebezpečí, které údajně hrozilo Ukrajině ze strany Polska, tvrdil, že „můžeme o Ukrajinu přijít“, a dodával, že musí být přeměněna v „pevnost“. Neplnění dodávek označoval za sabotáž a tvrdil, že zrno „kradou kulaci, rozkulačené a antisovětské živly“. Hned po návratu z dovolené prosadil „kláskový zákon“, který umožnil drakonicky potrestat každého, kdo z hladu ukradl pár klasů obilí či bramborových slupek. Noviny vzápětí zaplavily barvité zprávy typu, že byl zastřelen rolník sabotér ukrývající trochu obilí, které na sklizeném kolchozním poli napaběrkovala jeho desetiletá dcera. Jen do konce roku 1932 bylo podle kláskového zákona zastřeleno 4500 lidí a dalších sto tisíc čekalo deset let gulagu.
Další přitvrzení přišlo na konci roku 1932. V listopadu – pár dní po sebevraždě Stalinovy manželky Naděždy – dopadly na ty, kteří nedokázali splnit dodávky obilí, trestné kvóty na maso a brambory. V praxi to znamenalo, že řada vyhladovělých rolníků musela odevzdat železnou zásobu brambor a vzdát se „rodinné“ krávy, jejíž mléko často drželo všechny při životě. Krátce nato zavedly úřady systém „černých tabulí“, na nichž se ocitla soukromá hospodářství i kolchozy neplnící dodávky. Všechny takto označené kolchozy ztratily nárok na jakékoli úvěry a ty starší musely ihned splatit. Znamenalo to také – často v celých okresech – zákaz veškerého obchodování (včetně nákupu soli či petroleje) nebo používání traktorů.
Na konci prosince Stalin schválil Kaganovičův návrh, aby se masově zabavovalo zrno určené k setbě, a v lednu 1933 byl přijat zákon o vnitřních pasech, který reagoval na snahu lidí zachránit si život útěkem do měst, kde zásobování stále jakžtakž fungovalo. Na hranicích Ukrajiny i jednotlivých oblastí kromě toho hlídkovali policisté, kteří jen do konce února pochytali na 190 tisíc ubožáků a poslali je zemřít zpět do rodných vesnic.
Nejhorší metlou venkova byla ale rekviziční komanda, jejichž symbolem byla tenká železná tyč, kterou jejich členové prošťourávali a propichovali stěny chalup, pece či komíny a hledali ukryté zásoby. Z mnoha svědectví víme, že se nestyděli zabavit jídlo přímo z plotny, neštítili se ponižování, fyzického násilí (od bití až po znásilňování) nebo rovnou mučení. Dochovala se například vzpomínka jedné ženy z Černihivské oblasti, jak výběrčí trápili její matku: „Strčili jí prsty mezi dveře a ty zavřeli. Zlomili jí prsty, tekla krev a matka ztratila vědomí. Chrstli jí na hlavu vodu a znovu ji mučili. Bili ji a vráželi jí pod nehty jehlu.“
Všechny velké hladomory se podobají v tom, že po nich nakonec zůstane úplně tichá krajina. Nejdřív zmizí hospodářská zvířata, poté lidé snědí kočky a psy, vybijí divoké ptáky a nakonec už jen rezignovaně leží a čekají na smrt. Přesně to zažila jistá manželská dvojice putující roku 1933 ukrajinským venkovem. Dlouho neslyšela ani hlásek, a když se konečně ozvalo osamělé kohoutí zakokrhání, nevěděla, jestli se má úlevně rozesmát, nebo zesinat hrůzou.
Všechny hladomory se podobají také v tom, že v trpících odhalí spoustu dobrého i zlého. Víme o mnoha lidech, kteří se ujali vyhladovělých dětí nebo ze svého přídělu státního zaměstnance pomáhali držet při životě rolnickou rodinu odvedle. Ostatně ve starším rozhovoru s autorem tohoto článku na to vzpomínala i „paragánka“ Božena Ivanová, podle níž se její otec o svůj příděl zahraničního experta dělil se dvěma rodinami.
Jindy ale nouze probouzela v lidech cynismus. Dochovaly se třeba vzpomínky na funebráky placené od „kusu“, kteří pohřbívali spolu s mrtvými i umírající a nerudně odbývali prosby lidí zasypávaných hlínou: „To se máme zítra vracet?“ Samozřejmě se objevil i kanibalismus. V letech 1932 a 1933 bylo na Ukrajině za lidojedství odsouzeno 2505 lidí (případů bylo zřejmě víc) a OGPU konstatovala, že „rodiny zabíjejí své nejslabší členy, obvykle děti, a jejich maso pak jedí“. Přesto šlo – vzhledem k rozsahu hladomoru – o výjimečné skutky a je známa řada případů, kdy sousedé kanibaly udali nebo bez milosti ubili.
Možná úplně nejhorší byla nutnost činit hrozné volby a poté s jejich následky žít. Rozhodovat třeba o tom, kdo z členů rodiny má ještě šanci a koho naopak nechat zemřít. Těžko lze třeba soudit ženu, která vyhnala z domu vlastní matku („Nebuď přítěží mým dětem.“), nebo děti, které se odmítly podělit o placky ze shnilých brambor s umírajícím otcem.
A jak měly chápat svět, v němž se omylem ocitly, děti, jimž ve škole přímo při vyučování zemřel vysílením spolužák, či kluci, kteří vylovili z obecního rybníka hlavu svého kamaráda? Snědli ho rodiče, nebo jejich smrt přežil a stal se obětí neznámého kanibala? A co si měly myslet ženy z jedné vsi v Charkovské oblasti, které se pokoušely zachránit pár hladem umírajících dětí? K jídlu jim toho moc dát nemohly, a tak je alespoň vynesly ven na čerstvý vzduch. Děti sténaly, ale pak najednou zmlkly: „Obrátily jsme se, co se děje, a ony jedly nejmenšího – malého Peťku. Rvaly z něj strupy a cpaly si je do pusy. A Peťka dělal totéž: trhal si strupy a cpal se jimi. Další děti se přisály k jeho ranám a sály mu krev. Vzaly jsme děcko z dosahu těch hladových úst a rozplakaly jsme se.“
Ze sovětských statistik plyne, že devadesát procent obětí zabil hlad v roce 1933, a to hlavně v květnu, červnu a červenci, než na polích vzešla nová úroda. Ta spolu se zmírněním obilných kvót a opožděnou distribucí potravinové pomoci hladomor přemohla.
Pochybovat o tom, že „holodomor“ byl vyvolán shora, nelze. Otázka zní, jestli jej lze označit za genocidu ukrajinského národa. Tady je odpověď složitější.
Lidé hladem umírali i v jiných oblastech Sovětského svazu, ale nejtvrdší opatření postihla právě Ukrajinu. Holodomor navíc provázelo paralelní tažení proti ukrajinské kultuře. V letech 1932 až 1933 zatkla OGPU zhruba 200 tisíc Ukrajinců, přičemž značnou část tvořily vzdělané elity. Zakázáno bylo na 200 ukrajinských divadelních her a čtyři desítky zaměstnanců ukrajinské Národní knihovny skončily za mřížemi s nálepkou „nacionálně fašistických škůdců“. Podobně dopadla řada dalších institucí: od akademie věd přes regionální filmové studio až po Úřad pro míry a váhy. Ruština se opět začala prosazovat na školách. V červenci 1933 byl dohnán k sebevraždě ukrajinský ministr školství Mykola Skrypnyk a spolu s ním zemřela i jím připravovaná pravopisná reforma ukrajinského jazyka. Ukrajinština v následujících letech nuceně převzala část ruské slovní zásoby i gramatiky a dlouhodobě byla odsouzena – stejně jako za cara – do role neperspektivního a venkovského dialektu.
Genocida ve stylu nacistického Německa to nebyla. Pokud se ale jednotlivé Stalinovy kroky dají do souvislosti, sotva to lze označit jiným slovem.
