Urob si sám. Jak (ne)funguje hygiena

Léto má mnoho podob a některé nejsou kvůli covidu-19 úplně šťastné.

Již dříve jsem psal, jak se v jisté třídě jisté pražské základní školy, do které chodí jeden z mých synů, objevil poslední den vyučování covid. Byl tu sice pozitivní test, ovšem „hygiena“ si dala na čas a nechala děti, aby se v poklidu rozjely na prázdniny, když karanténu na spolužáky nemocného uvalila (a to prostřednictvím e-mailu ředitele školy) až 2. července. Na to, že se v té době denně nakazilo lehce přes 100 lidí, opravdu slušný výkon.

Pitomý začátek léta měl bohužel ještě pitomější pokračování. Když si děti odbyly karanténu, odjely na tábor a 30. července se vrátily domů, chtěli jsme jet na dovolenou – „na vodu“. Sami jsme očkovaní, dětem jsme proto udělali preventivní testy a o den později vyrazili. Jenže starší syn dostal 2. srpna horečku, a tak se jelo zase zpět. Vzhledem ke dva dny starému negativnímu testu jsme se k novému rozhoupali až 4. srpna – shodou okolností jen pár desítek minut předtím, než vedoucí tábora rozeslal e-mail, že už 31. července (tedy v den, kdy jsme odjížděli na vodu) vyšel jednomu z účastníků tábora pozitivní test.

Afghánistán, Banánistán…

Druhý test staršího syna byl za těchto okolností celkem očekávaně pozitivní a my skřípali zuby vztekem, že jsme o nemoci na táboře nevěděli včas a vůbec někam jeli. Na vodě se lidé naštěstí pod střechou zrovna moc nevyskytují, takže konečný účet tohoto zbytečného výletu k vodě nebude snad až tak zlý: jeden další nakažený člověk a čtrnáctidenní karanténa, která změnila několika lidem letní plány. Dodejme, že hygiena se telefonicky ozvala až za další tři dny (7. srpna), přičemž o nemoci staršího syna neměla zatím ani tušení a s velkou slávou nás „informovala“ pouze o tom, že mladší syn měl na zmíněném táboře rizikový kontakt. Na možnost, že se na táboře mohl nakazit (obě děti na něm byly spolu), skutečně se nakazil a už týden je nemocný i starší syn, přišli hygienici až 9. srpna, když o sobě dali vědět automaticky rozesílanou esemeskou. Dokonalé.

Je léto, covidu je pomálu a hygiena přesto naprosto nestíhá, byť vláda měla rok a půl na to, aby z ní udělala aspoň trochu funkční organizaci. Člověk jaksi chápe, že hygienikem se člověk nestává, aby dřel víc než osm hodin denně, ovšem tato státem produkovaná ležérnost má své důsledky. Když se konečně člověku někdo z hygienické stanice ozve, má dotazujícímu tendenci doporučit, aby si své zbytečné – protože beznadějně zpozdilé – otázky zasunul někam, a pěkně hluboko. Ještě horší ale je, že i ten, kdo má s dodržováním karantén a izolací jen ty nejlepší úmysly, cítí nejednou neodolatelné nutkání se na státem zavedená pravidla zvysoka vykašlat a zařídit se podle vlastního rozumu.

Je to zkrátka takový malý Afghánistán ve střední Evropě: když nefunguje stát, pomoz si sám.