Covidové geny. Rovnost před virem je jen iluze

Rozsáhlá studie potvrdila, že za těžký či lehký průběh covidu-19 nemůže vždy jen věk nebo zdravotní stav, ale také genetické predispozice.

Covidové geny. Rovnost před virem je jen iluze
ilustrační foto | Tomáš Novák týdeník HROT

Rizikové faktory, které ovlivňují pravděpodobnost, že člověk dostane covid-19, případně na něj zemře, zkoumají vědci už déle než rok a půl, a tak o nich máme docela slušný přehled. Víme, že mimořádně rizikový je vysoký věk, že ženy bývají vůči působení viru SARS-CoV-2 odolnější než muži, že v nemocnicích častěji skončí nemocní a tlustí než zdraví a hubení, že za vážným průběhem nemoci může být vysoká „virová nálož“ a také to, že velice špatnou „diagnózou“ je chudoba a omezený přístup k lékaři.

O genetických dispozicích ke covidu se zatím spíš jen spekulovalo – všichni očekávali, že to tak je, ale jistota chyběla. Nyní to ale díky studii, o které v prestižním vědeckém časopise Nature informovala skupina vědců, která si říká Covid-19 Host Genetics Initiative, máme potvrzené černé na bílém. Ve skutečnosti jde o mimořádně rozsáhlou metaanalýzu 46 studií z celého světa, ve kterých bylo celkem zahrnuto 49 562 nakažených osob (13 641 z nich bylo hospitalizováno a 6179 se následně dostalo do kritického stavu, což znamená, že jim s dýcháním musely pomáhat přístroje, případně zemřeli).

Budoucnost medicíny

Výsledkem je objev 13 lokusů (zjednodušeně řečeno míst na chromozomu) v lidském genomu, které ovlivňují vnímavost ke covidu-19. Čtyři z nich mají vliv na pravděpodobnost, že se člověk covidem snáze, či obtížněji nakazí, kdežto na zbylých devíti závisí závažnost onemocnění. Některé z těchto lokusů přitom nejsou žádnými nováčky, protože byly již dříve identifikovány jako možné rizikové faktory při různých plicních nebo autoimunitních onemocněních.

Pozoruhodné je, že dva ze zmíněných lokusů se podařilo objevit pouze díky tomu, že byly do studie zařazeni lidé s východoasijským původem (zhruba 80 procent účastníků studie patřilo mezi Evropany), což naznačuje, že rizikové genetické predispozice vůči covidu-19 se mohou v rámci různých lidských populací lišit.

Běžnému člověku je – a zjevně ještě dlouho bude – toto zjištění vlastně úplně k ničemu, protože v reálném světě dokáže jen sotva zjistit, že je nositelem rizikových genů právě on. Studie nicméně ukazuje, jak by medicína (pokud se tedy toho dožijeme) mohla vypadat v budoucnosti. Standardem by mělo být tipování rizikových jedinců a vývoj léků a vakcín takříkajíc „na míru“.