Španělská laboratoř politického extremismu volila. Může se Evropa poučit?
Nedávné patové volby ve Španělsku připomněly důležité tendence, které lze vidět i v jiných západních zemích. Vyhrocenost španělské situace dává tušit, kam až mohou vést

España es diferente! Reklamní heslo hlásající, že „Španělsko je jiné“, razil v 60. letech 20. století tehdejší ministr informací a cestovního ruchu Manuel Fraga (1922–2012). Ač byl stoupencem Frankovy diktatury, uvědomoval si, jak nutné je otevřít zemi turistům a tím přispět k modernizaci jejího zaostalého hospodářství. Boom cestovního ruchu opravdu přispěl nejen k posílení ekonomiky, ale i k celkovým posunům ve španělské společnosti. Fraga se jako ministr informací postaral i o oslabení cenzury. Získal si tak pověst reformátora uvnitř vládnoucí garnitury.
Přes to všechno zůstalo Španělsko až do smrti „Caudilla“ Franka diktaturou, jež nesmlouvavě potírala všechny své kritiky. A svým dílem k tomu přispěl i sám Fraga, který se podílel na politických procesech s odpůrci režimu, z nichž některé skončily jejich násilnou smrtí.
Fraga však v následujících letech uplatnil svou silnou intuici. Na začátku sedmdesátých let správně pochopil, že diktatura začíná mlít z posledního. Stáhl se z nejvyšších pater politiky a věnoval se byznysu a diplomacii. To mu po smrti diktátora a během přechodu k demokracii umožnilo stát se úspěšným politikem. Nejprve byl vicepremiérem a ministrem vnitra a z této pozice i jedním ze spolutvůrců demokratické ústavy. Také založil největší středopravicovou stranu, jíž rovněž předsedal. V osmdesátých letech se stal lídrem opozice proti vládě socialisty Felipeho Gonzáleze. Od roku 1990 do roku 2005, tedy po dobu dlouhých patnácti let, předsedal vládě autonomního společenství Galicie.