Snesitelná lehkost bobtnání
Co smí, co musí a co by centrální banky rozhodně neměly.
Kde jsou ty časy, kdy nikdo z běžných smrtelníků neměl ani potuchy, co je kvantitativní uvolňování. Tenkrát si ani mnozí centrální bankéři nedovedli představit, že by základní měnově politické sazby mohly klesnout k nule a stáli před výběrem: buď se podívat dovnitř deflační spirály, která ničí dlužníky a dřív nebo později dopadne i na jejich věřitele a zaměstnanost, nebo zkusit něco dlouho nevídaného. Volba byla mezi negativním úrokem, nákupem cenných papírů (od těch dlouhodobých vládních až po firemní bondy a deriváty) a zavedením kurzového závazku.
První možnost se líbí dlužníkům, protože to je splněný sen feldkuráta Katze o nekončícím utrácení při současně klesajícím dluhu. Opačně se k tomu staví střadatelé, zvlášť ti malí – negativnímu úročení svých vkladů mohou čelit tím nejjednodušším způsobem: peníze vyberou a nacpou do matrace (ti opatrnější pak do bezpečnostní schránky).
Druhou variantu nakonec praktikovaly všechny velké centrální banky, počínaje Bank of Japan, která si to vyzkoušela v předstihu už od března 2001. Za finanční krize ji od listopadu 2008 následoval americký Fed (podobnou politiku ovšem zkoušel už ve 30. letech minulého století) a posléze se přidala i Evropská centrální banka a další.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
