Ruští sportovci na olympiádě? Dávný relikt studené války – Hnutí nezúčastněných zemí – je pro

Hnutí nezúčastněných zemí chce, aby ruští sportovci startovali na olympiádě. Jde o dávno mrtvý – a morálně zdiskreditovaný – relikt studené války, přesto zastupuje hlas 120 států světa

Ruští sportovci na olympiádě? Dávný relikt studené války – Hnutí nezúčastněných zemí – je pro
Poslední skotský král. Ugandský diktátor Idi Amin se nechává nést svými bílými britskými „poddanými“ na zasedání Organizace africké jednoty. Kampala, 1975. | foto Profimedia.cz

Některé zprávy působí, jako by se vynořily z hlubin času. Pocit, že se přenesl do šedesátých či sedmdesátých let minulého století, musel před několika dny nabýt každý, kdo zaznamenal zprávu, že Hnutí nezúčastněných zemí podpořilo na svém zasedání v Baku plán Mezinárodního olympijského výboru, aby se ruští a běloruští sportovci mohli za určitých podmínek zúčastnit olympiády v Paříži. Hodně autentická byla i doprovodná rétorika. Příjezd ruských a běloruských sportovců byl v příslušném dokumentu prezentován coby „silný symbol jednoty lidstva“ a olympijský výbor vzápětí osobně poděkoval autoritářskému ázerbájdžánskému prezidentovi Ilhamu Alijevovi „za to, že se ujal iniciativy a přijal toto důležité usnesení“.

Hnutí nezúčastněných je dávný relikt studené války. Vzniklo v Bělehradě roku 1961 a jeho porodními bábami bylo pět prezidentů – Jugoslávec Josip Broz Tito, Egypťan Gamál Násir, Indonésan Sukarno, Ind Džaváharlál Néhrú a Ghaňan Kwame Nkrumah. Tehdejší rokování předáků 25 států třetího světa – zastupovali skoro třetinu lidstva – bylo plné optimismu a nadějí na vytvoření nového, svobodného a spravedlivého světa oproštěného od veškerého imperialismu a kolonialismu, v němž by už nikdo nemusel hledat ochranu pod křídly jedné ze dvou supervelmocí. Naděje provázející konferenci byly obrovské a ještě větší bylo bohužel následné zklamání. Z Hnutí nezúčastněných se nikdy relevantní síla nestala a jeho dobré jméno se postupně utopilo v krvi brutality, diktátorství a nového kolonialismu, které někteří z jeho členů tak rádi pěstovali. Ostatně co chtít po spolku, v jehož čele se střídali výtečníci typu Fidela a Raúla Castrových, generála Suharta, Husního Mubáraka či Roberta Mugabeho.

Nejlepší z obou světů

Na začátku padesátých let minulého století byl svět úplně jiný. Spojené státy a Sovětský svaz spolu nepřímo válčily v Koreji, evropské koloniální říše stály před zhroucením a maršál Tito – přesvědčený a pravověrný komunista – si byl po roztržce se Stalinem nucen hledat nové přátele na Západě. Jenže Stalin zemřel, válka skončila a nový sovětský generální tajemník Chruščov vykonal v květnu 1955 „cestu do Canossy“ a osobně se přiletěl s Titem usmířit do Bělehradu. Žádnou velkou věrnost si tím ale nezískal, protože Tito pochopil, že je ku prospěchu Jugoslávie hrát na obě strany, což pregnantně vyjádřil bonmotem: „Malá žába neskočí do kaluže, aby se schovala, ale diskutuje s velkými žábami, a tak má to nejlepší z obou světů.“

Krátce předtím, v dubnu 1955, se v Bandungu na Jávě konala asijsko-africká konference – vůbec první setkání představitelů 29 států, které teprve nedávno přestaly být (nebo brzy měly přestat být) koloniemi. Konferenci svolali nám úž známí Sukarno s Néhrúem, ale důležitou roli sehrál i ministr zahraničí komunistické Číny Čou En-laj a pozvání neodmítly ani (tehdy) prozápadní asijské země – Turecko, Irák, Írán a Pákistán. V závěrečném komuniké se všichni přítomní zavázali ke kulturní a ekonomické spolupráci, kolonialismus prohlásili za zlo, které „musí být urychleně ukončeno“, a kromě toho přijali desítku idealistických bodů, jimiž se v budoucnu měly řídit mezinárodní vztahy – mírové řešení sporů, respektování lidských práv, stejně jako územní svrchovanosti národů, rovnost všech ras i národů a nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí. Znělo to všechno krásně, tajila se v tom budoucnost a Tito samozřejmě nemohl zůstat mimo.

Jehně sající ze dvou matek

Už na konci roku 1954 podnikl triumfální cestu do Asie – v Indii se mu coby vůbec první evropské hlavě státu dostalo královského přivítání –, ovšem skutečně spřízněnou duši našel v novém vládci Egypta, plukovníku Násirovi. Sympatie byly zjevně oboustranné, a tak Násir neváhal v rozhovoru pro New York Times označit Tita za největšího světového státníka, který ho prý naučil využívat rozporů mezi velmocemi a „sát jako přítulné jehně ze dvou matek“. V létě 1956 oplatili Néhrú s Násirem Titovi návštěvu a v jeho rezidenci na istrijském sou­ostroví Brijuni podepsali deklaraci, která se měla stát základem nové „neangažované“ a „nezúčastněné“ zahraniční politiky neboli jinými slovy zbrusu nového mocenského bloku.

O dva roky později vyplul Tito na palubě jachty Galeb na desetitýdenní propagační cestu po Asii a Africe (v podpalubí podle svého životopisce – historika Jožeho Pirjevece – tajně vezl náklad zbraní pro alžírské partyzány bojující proti Francii) a roku 1961 uspořádal velké okružní turné po osmi afrických zemích. Jachtu Galeb tentokrát doprovázely tři válečné lodě s 1400 lidmi na palubě, počítaje v to čtyřicetičlennou kapelu a několik populárních zpěváků. Zprávu o Titově megalomanské akci měl světu přinést spisovatel (a pozdější otec srbského nacionalismu) Dobrica Ćosić, ­ovšem do deníku si zapsal, že z Tita a jeho soudruhů „jednoduše onemocněl“, protože mu došlo, že vedení strany je jen „monarchistická, byrokratická oligarchie, morálně licoměrná a beze studu ve své lačnosti po moci“.

Nejspíš měl pravdu, jenže už v září 1961 se v Bělehradě sešli představitelé 25 států (oproti Bandungské konferenci chyběla Čína, Pákistán či Írán, zato se připojila Kuba) a založili, jak už víme, Hnutí nezúčastněných zemí.

Velké povídání

Padlo mnoho rozhořčených slov na účet kolonialismu, neokolonialismu a imperialismu, Tito osobně prosazoval „nový mezinárodní hospodářský pořádek“ a Chruščov s Kennedym obdrželi výzvu, aby začali jednat „o mírovém řešení“ svých sporů, protože právě oni třímají „klíče od války a míru“. Nepochybně šlo o skvělý úspěch jugoslávské diplomacie, ovšem právě založený spolek žádná velká budoucnost nečekala. Signatáři sice reprezentovali třetinu lidstva, ale jejich ekonomická a vojenská moc se rovnala nule, a navíc je hned od počátku sužovaly vážné spory. „Přátelskou“ atmosféru bělehradského setkání pak dokonale ilustruje Pirjevecem zmíněný fakt, že jugoslávská tajná služba všechny „neangažované“ delegace – s Titovým souhlasem a v rámci operace s krycím jménem Mír – odposlouchávala.

Mnohem horší ale bylo, že předáci spolku ve velkém porušovali snad všechny principy, k nimž se zavázali. Žádný svatoušek ostatně nebyl ani sám Tito. Stačí se vydat z Rijeky po Jadranské magistrále na jih, zahledět se na moře a v letním oparu spatřit kontury Pustého ostrova (Goli otok), na němž Tito po roztržce s Moskvou uvěznil tisíce stalinistů. Ti tam od rána do večera rubali kámen, jenž byl pak vždy za soumraku – na důkaz jejich pomíjivosti – vysypán do moře. V šedesátých letech ovšem brutalitu svého režimu (na rozdíl od kultu osobnosti) hodně omezil, a tak ho můžeme spolu s Néhrúem považovat za ještě víceméně hodného hocha.

Zlí hoši a vykupitelé

Jiní zakládající členové Hnutí nezúčastněných se tolik nežinýrovali. Násir se Sukarnem vyrostli v populistické diktátory potlačující domácí opozici a okázale ignorující lidská práva i svrchovanost národů. Násir roku 1962 zabředl do – nepochybně imperialistické – války se Saúdskou Arábií o Jemen. V jižní Arábii udržoval (Moskvou a jejími satelity vyzbrojený) šedesátitisícový kontingent a počet obětí války, hlavně obyčejných Jemenců, se vyšplhal zhruba na 200 tisíc duší. Humanista Sukarno hned na konci roku 1961 poslal na Západní Irian (Západní Novou Guineu) výsadkáře a připojil ho k Indonésii. Roku 1965 vypukl v zemi puč. Generál Suharto, který ho potlačil, označil následně za viníky komunisty, a tak se armáda několik příštích měsíců věnovala likvidování každého, kdo měl s komunisty alespoň vzdáleně něco společného (na Bali byl vyvražděn kompletní taneční soubor jen proto, že byl na turné v socialistické východní Evropě), což vedlo ke statisícům mrtvých. Generál poté Sukarna odstavil od moci a roku 1975 provedl (s požehnáním Spojených států) invazi na křesťanský a portugalsky mluvící Východní Timor, což stálo život dalších 100 až 300 tisíc lidí.

Josip Broz Tito (vlevo) vítá v Bělehradě vzácnou návštěvu – indonéského prezidenta Sukarna. Už brzy spolu stvoří novou „nezúčastněnou“ a „neangažovanou“ politiku.
Profimedia.cz

Dodejme, že Suharto zůstal i nadále oceňovaným „neangažovaným“ politikem a na začátku devadesátých let coby indonéský prezident slovutnému Hnutí nezúčastněných osobně předsedal.

Daleko na poli lidských práv to dotáhl i Kwame Nkrumah. Brzy po svém zvolení ghanským prezidentem (červen 1960) začal používat titul „Osagyefo“ (Vykupitel), opředl se odpudivým kultem osobnosti, zakázal všechny politické strany kromě své Lidové strany konventu, zadlužil svou zemi nesmyslnými rozvojovými projekty, a tak mu nezbylo než se těsně přimknout k Sovětskému svazu. Roku 1964 tak mohly vládní Ghanaian Times hrdě informovat, že „země již brzy vítězně rozvine prapor socialismu“ a díky usilovné práci svých obyvatel „naplní a překoná“ sedmiletý rozvojový plán „ke slávě tvůrčího vedení, síly a vůdčí iniciativy otce a učitele, Osagyefa Kwameho Nkrumaha“.

Ubohá černá Afrika

Dva roky poté – během Nkrumahova turné po Číně a Vietnamu – armáda „Osagyefa“ sesadila a odsoudila ho k životu v exilu. Státní převrat se vůbec stal běžným způsobem předání moci v Africe, přičemž smutným rekordmanem byl v tomto ohledu zřejmě Benin (Dahome), který jen během prvního desetiletí po získání nezávislosti zažil minimálně čtyři puče. Afrika se v té době stala obětí – pro ni zvlášť destruktivního – zástupného soupeření supervelmocí, ale své diktátory si dodávala sama. Ugandský mistr polotěžké váhy v boxu Idi Amin se dostal k moci v lednu 1971 a brzy z něj vyrostl asi nejokázalejší africký vládce: proslulá je fotka z roku 1975, na níž ho na zasedání Organizace africké jednoty v Kampale nese skupinka – bílých – Britů. Smůlou pro jeho zemi byl ovšem fakt, že patřil rovněž k mimořádně brutálním vládcům. Počet obětí jeho režimu se odhaduje na 80 až 500 tisíc, Amin se údajně osobně podílel na mučení svých oponentů a nejspíš provozoval také rituální kanibalismus. Uganda se ho zbavila až po osmi letech, když prohrál válku s jiným (mnohem uměřenějším) diktátorem – tanzanským prezidentem Juliem Nyererem.

Řada „neangažovaných“ států (třeba Násirův Egypt a Nkrumahova Ghana) měla k Moskvě velmi blízko, ovšem další zásadní vychýlení východním směrem přišlo v sedmdesátých letech, kdy se Kuba – po zuby vyzbrojená a placená Sovětským svazem – zapletla do vojenských dobrodružství v Africe: Castrovi žoldáci bojovali jak v mimořádně krvavé občanské válce v Angole, tak ve stejně ničivé etiopsko-somálské válce. Maršál Tito se podle Pirjevece snažil sovětskému „hegemonismu“ v Hnutí nezúčastněných čelit a roku 1979, tedy ve svých 87 letech, podnikl další velké turné po afrických a asijských zemích. Na šestém kongresu spolku, který se onoho roku konal v Havaně, sice dokázal pozměnit text prosovětského závěrečného komuniké, ale Castro přesto organizaci ovládl a na další čtyři roky se stal jejím předsedou.

Když o pouhé tři měsíce později Sovětský svaz zaútočil na dalšího zakládajícího člena organizace – na Afghánistán, vedlo to v Hnutí nezúčastněných k hlubokému rozkolu (proti byly logicky hlavně muslimské země) a toto schizma se dodnes nepodařilo překlenout.

Selektivní zásadovost

Zatím poslední kongres Hnutí nez­účastněných se konal roku 2019 v Ázerbájdžánu (předposlední o tři roky dříve ve Venezuele) a ten příští, devatenáctý je naplánovaný na leden do ugandské Kampaly. Nevládne v ní už sice Idi Amin, ale lidská práva se tam stále velkému respektu netěší – letos kupříkladu Uganda přijala drakonické paragrafy namířené proti homosexualitě, a za sex s osobou stejného pohlaví tak nově hrozí doživotí. Hnutí nezúčastněných je zkrátka pořád stejné: stále se vyznačuje nulovým morálním kreditem, nejednotností a zanedbatelnou politickou váhou. Nebrat v potaz etické apely takového spolku je pro Evropu snadné (a velmi rozumné), jenže otázka zní, jestli má Západ dnes opravdu takovou sílu, aby dokázal čelit spojenectví olympijského výboru a třetího světa.

Argument, že ukrajinští sportovci umírají na frontě, a ti ruští proto nemají v mezinárodním sportu co pohledávat, je nepochybně správný. Z hlediska 120 zemí Hnutí nezúčastněných to ale tak jednoduché není – proč by africké, asijské a latinskoamerické státy měla víc než všechny jiné vzrušovat zrovna válka odehrávající se kdesi daleko na severu? A Mezinárodní olympijský výbor vedený Němcem Thomasem Bachem na tuto strunu hraje, když ve svých oficiálních předolympijských materiálech uvádí, že „ve světě bohužel probíhá až příliš mnoho válek, ozbrojených konfliktů a krizí“, upřesňuje, že jich je zhruba sedmdesát, a dodává, že o vyloučení jiných než ruských a běloruských sportovců nikdo nežádá.

Zopakujme, že západní tlak na ne­účast Rusů v Paříži je správný. Připusťme ale zároveň, že to mnoho obyvatel světa může vnímat jako hodně selektivní zásadovost. A měli bychom to tak vnímat i my sami: sledovat v televizi výkony sportovců na Olympijských hrách v Pekingu bylo roku 2008 nepochybně povznášející, jenže pro úplnost se sluší dodat, že sportovci z Tibetu a Sin-ťiangu se jich svobodně zúčastnit nemohli.