Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Úroky na spořicích účtech klesají. Ještě více tak pravděpodobně poroste zájem Čechů o investice. Je to logický krok pro ty, kteří chtějí dosáhnout na lepší výnos pro své úspory. Už loni investice v Česku zaznamenaly mimořádný rok.
Úroky na spořicích účtech klesají. Ještě více tak pravděpodobně poroste zájem Čechů o investice. Je to logický krok pro ty, kteří chtějí dosáhnout na lepší výnos pro své úspory. Už loni investice v Česku zaznamenaly mimořádný rok.
Jednoduchý návod na pozvednutí Česka? Spravujme svou zemi chytře, efektivně rozdělujme peníze a rozhodně nedotujme ty firmy, které nedokázaly zvednout svou přidanou hodnotu.
Přijde na to, koho se ptáte. Pesimista odpovídá na otázku, jak se dnes má, slovy, že mnohem hůř než včera, ale mnohem líp než zítra. I vyrovnané duše – během krátkých a pošmourných dní této části roku – někdy přepadne pocit, že už bylo líp.
Premiér Petr Fiala ve svém vánočním projevu opustil „blbou náladu“, naopak empaticky hovořil o všech strázních roku minulého a nezapomněl národu poděkovat. To je hodně důležité, ale hlavní je, že spojil rok 2024 nikoli s dalším pokračováním chandry a všeobecné únavy, ale s nadějí.
Není sám, kdo předpokládá, že příští rok inflace klesne na hladinu, kterou je možné považovat za přijatelnou, a je vcelku jedno, zda se bude blížit v průměru 2,5, anebo třem procentům. Pořád je to – oproti celoročnímu průměru 10,8 procenta z roku 2023 – změna. Přijatelnou ji však učiní především růst reálných mezd. Pokud alespoň o trochu přesáhne tři procenta, měli by to lidé začít cítit, protože historicky se zhruba od této hranice začíná žít z hlediska hmotné spotřeby „lépe a radostněji“.
Připisovat za to hlavní zásluhu vládě nejde, stejně jako z ní nešlo dělat nejdůležitějšího viníka předchozích propadů. Na vlastní triko si může vláda připsat fakt, že někdejší inflační přihazování se přece jen podařilo otočit: státní rozpočet na rok 2024 obsahuje absolutní snížení výdajů v rozsahu zhruba půl procenta HDP, což je chvalitebný počin.
Poprvé po letech se tak deficit českých veřejných financí dostane pod tříprocentní hranici (podle listopadového odhadu ministerstva financí půjde o 2,2 procenta HDP). A to je v současných politických poměrech na hranici možného.
Mírná rozpočtová restrikce bude sice ekonomiku trochu brzdit, ale to by měl „přebít“ vzestup spotřeby domácností, takže Česko by se mělo vyškrábat z recese k historicky podprůměrnému, ale přece jen hospodářskému růstu okolo 1,2 až 1,5 procenta. O lepší výkon by se musela postarat investiční aktivita soukromého sektoru, navíc povzbuzená stoupající zahraniční poptávkou (přesněji řečeno nabobtnáním německé zakázkové knihy), která se obvykle s časovým rozdílem několika měsíců přelévá do celé střední Evropy a do Česka zvlášť.
Je to už trochu klišé, naříkat nad tím, že jsme se ocitli v „pasti středního příjmu“ země, která se nedovede dostat k „vysoké přidané hodnotě“, a tím pádem ani k vysoké životní úrovni pro lidi, kteří žijí z pracovních příjmů.
Navzdory náladě, která je nyní v Německu snad ještě „blbější“ než v Česku, a ne zrovna zářivé kondici tamních hospodářských gigantů je Německo především zemí „Mittelstandu“. Tedy tisícovek podniků do 500 zaměstnanců, z nichž stovky jsou ve svých tržních nikách celosvětovými jedničkami (nebo alespoň dvojkami). A tyto podniky neházejí ručník do ringu, naopak stejně jako dříve zůstávají vzorem.
Když se nad tím zamyslíte, ideální česká hospodářská struktura by nebyla ničím jiným než tím, co má Německo ve svém „Mittelstandu“. Tedy souborem velkého počtu exportně orientovaných firem malé a střední velikosti, které vyrábějí vlastní výrobky nebo poskytují služby s vysokou přidanou hodnotou, kooperují a masivně investují nejen do vlastního výzkumu a vývoje, ale také do kvalifikace své pracovní síly.
Bohužel mám obavu, že jsme tento byznysový ekosystém ještě nedokázali pojmenovat jako náš zastřešující cíl či průřezové téma, které v mnoha dílčích oblastech vyžadují uzavření „kompromisu v národním zájmu“. Dovedeme sice mluvit o spoustě priorit, ale neumíme se na nich shodnout, pokud jde o obsah, tím méně na jejich vzájemné inteligentní provázanosti v jeden funkční celek.
Ukázkou je český způsob vynakládání prostředků na školství, zdravotnictví či na vědu a výzkum. Zmíněná činnost vyžaduje koňskou dávku měření efektivnosti, tedy pečlivého zvažování, jak dostat za své peníze lepší hodnotu. Zatím převládá představa, že všechny problémy zmizí, když na ně „hodíte“ více peněz. Houbeles. Problém této země nespočívá v tom, že je chudá – ve skutečnosti patříme k první třetině těch nejbohatších. Problémem naší země je, že jsme „undermanaged“.
Fiskální konsolidace je zajisté potřebná, ale z toho stát oplývající vysokou přidanou hodnotou „nevyvaříte“ ani náhodou. Firmy jsou strůjci svého vlastního osudu – to nelze popřít. Podnik s impotentním managementem bez nápadů a s bezradnými vlastníky, kteří hledí do budoucnosti jako srnec do reflektorů přijíždějícího náklaďáku, nemá smysl zachraňovat. Správně to pojmenoval zakladatel Lasvitu Leon Jakimič: nedávné úpadky skláren kvůli drahým energiím bere jako výmluvu těch, kteří si to „neodmakali“.
Vláda je tu od toho, aby vytvořila podmínky pro byznys a při jejich prosazování příliš „neotravovala“ všemožnými předpisy a kontrolami. Pokud plánujeme být jednou opravdu prvoligovou zemí, musíme chtít po vládě právě toto. Naopak nesmíme chtít, aby organizovala jednu záchrannou výpravu za druhou pro ty, kteří nevědí, jak svoji přidanou hodnotu zvednout.
To je ta nejdůležitější věc, kterou by si koalice a opozice měly dát „před závorku“. Zatím mám pocit, že je to přesně naopak.
Pomáhat a chránit je heslo vhodné pro policajty, ale ne pro vládu – alespoň ne ve vztahu k byznysům, které čelí permanentní změně nákladových relací. Zdůrazňuji slovo permanentní.
Kdo si může myslet, že elektřina – až jednou postavíme všechny ty jaderné bloky – bude levná? Soustředěným úsilím a za cenu obrovských investičních nákladů zajistíme spolehlivost dodávek a pokrytí spotřeby z domácích zdrojů, nikoli levnou energii. A protože ČEZ ani náhodou neunese tyto investice z vlastního volného cash flow, bude vláda potřebovat peníze právě na tuto prioritu; nikoli na to, aby dál udržovala na kapačkách firmy, které nemají šanci přežít. A spotřebitelé to budou muset tak jako tak zaplatit.
V zemi, v níž se permanentně nedostává kvalifikované pracovní síly, je odchod těch byznysů, které nemají šanci přežít v „novém normálu“, cestou, jak vzácné lidské zdroje uplatnit jinde. Tedy tam, kde je adaptační schopnost lepší a přidaná hodnota vyšší.
Umět říci ne a nerozdávat vždy a všem je to, čemu jsme obecně velmi odvykli – od dob covidu zvlášť. Jistěže si můžeme zvolit vládu, která slíbí opak a může to pár let praktikovat. To ale není cesta k prosperitě. Je to vyasfaltovaná dálnice k chudobě a nové totalitě.
Do roku 2024 a všech následujících si přejme samá bystrá rána a jasnou mysl.
