Konec strany manuální práce

Proč sociální demokracie rok a kousek před volbami balancuje na hranici pádu do bezvýznamnosti.

Konec strany manuální práce
ČSSD, ilustrační foto | Jan Rasch

Poslední volební model agentury Kantar přiřknul ČSSD 5,5 procenta. V krajských volbách se v řadě krajů chystá kandidovat inkognito pod jinou značkou. Stranu opouštějí lidé, kteří mají kredit. A utíkají, případně jsou vypuzeni i ti, kdo mají tah na bránu a dokážou oslovit určitý typ voliče. 

ČSSD zůstává ve vládě, ačkoli tuší, že jít do holportu s Babišem zavání sebevraždou. 

Řekni, kde ty hlasy jsou

Největší počet hlasů ve své polistopadové historii získali čeští sociální demokraté v roce 1998. Tehdy je volily bezmála dva miliony voličů. Ještě ve volbách 2013 získali přes milion hlasů. V roce 2017 ČSSD obdržela jen 368 tisíc hlasů. 

Pod Zemanovým vedením se v 90. letech sociální demokraté stali rovnocenným soupeřem občanským demokratům. Vyplatil se jim jeho dryáčnický styl, který možná nejlépe vystihuje výrok tehdejšího předsedy o republikánech jako zdivočelých sociálních demokratech. Svým laděním byli voliči ČSSD ostrými odpůrci téměř všeho, co se dělo po listopadu 1989. Zvláště pak návratu k liberálnímu kapitalismu, privatizaci, soukromému vlastnictví, podnikání, demontáži socialistických výdobytků, příklonu k USA a Západu vůbec. Pod svým širokým pláštěm tato historicky dělnická strana shromáždila velkou část loserů polistopadové transformace. Nebála se nacionalismu, antiklerikalismu, zpochybňovala NATO a koketovala s nostalgií po normalizační kultuře. Zároveň si vcelku úspěšně držela odstup od komunistů, aniž by je v mocenských hrách házela přes palubu. 

Především se ale důsledně vyhýbala trendům, které právě v té chvíli začaly zachvacovat západoevropské sociální demokracie. Ostříhala se vypjatého enviromentalismu a sociálního progresivismu. Odmítala všelijaké sociální experimenty a alternativní způsoby života. Na politickou scénu jen zřídkakdy přicházela s nápady, které by zpochybňovaly již tak dosti rozviklané jistoty svých potenciálních voličů.

Voliči tehdy byli především lidé manuální práce: dělníci, ale i značná část družstevních zemědělců. Volili ji lidé méně majetní, ale i ti, kteří na tom nebyli špatně, avšak po listopadu ztratili část, případně celý společenský status – policisté, vojáci, úředníci. K tomu dokázala přivábit odpůrce ekonomického, politického a kulturního pragocentrismu a jiné voliče protestu. Její politická základna byla nejistá, ale velmi široká.

Po politickém experimentu s opoziční smlouvou přišel první odklon voličů. Viděno z odstupu je otázkou, zda hlavním důvodem nebyl fakt, že po výrazném a čitelném Zemanovi stranu převzal nečitelný Špidla. Ten byl sice na jedné straně starosocialista co do názorů na přerozdělování, na straně druhé ale stranu otevřel progresivismu. Z tápání pod ním i jeho vyloženě centristickým nástupcem Grossem stranu vytáhl až další populistický, národněsocialistický buldozer – Jiří Paroubek. A jeho návrat k tradičnímu, tedy autoritářskému socialismu. Ano, Paroubek stranu následně poprvé přivedl na hranici „pouze“ milionové podpory. Na vině však bylo jeho papalášství, provázené řadou skandálů, které způsobily, že tradiční voliči přestali ČSSD rozumět. 

Moji voliči mi nerozumí

A právě to je největší problém sociální demokracie. Nerozumí jí její tradiční volič. Nerozumí, proč v prezidentské volbě 2003 hodila přes palubu Zemana. A stále se s ním nevypořádala. Nerozumí, proč byla a zůstává eurofederalistickou v situaci, kdy její voliči nebyli a nejsou. Nechápe, proč přestala zastávat zájmy dělníků a orientuje se na novou a vcelku bohatou střední vrstvu, kterou však nikdy v masovějším měřítku neosloví. Proč akcentuje práva kdejaké menšiny, ale naprosto opomíjí práva většiny. Nevychází z údivu, že ikstý sociálnědemokratický předák nemá ani nejmenší pracovní zkušenost mimo politiku.

Exvoliči ČSSD není jasné, proč strana není schopna efektivně spolupracovat s odboráři, z nichž povstala. A proč si do svého čela volí progresivisty Hamáčka, Onderku, Veselého či Maláčovou. Proč za své ministry deleguje Petříčka, pod jehož volebním vedením na Praze 7 získala 1,9 procenta hlasů. Proč nechává odejít Zimolu, Bernarda a Foldynu.

Mezi lety 2013 a 2017 přešli voliči ČSSD k těm, kterým rozumí. K Babišovi jich emigrovalo asi 350 tisíc, k Okamurovi na 70 tisíc. Přes čtvrt milionu voličů radši zůstalo doma. ANO sociální demokracii odsálo nejen penzisty, ale i manuálně pracující. Mezi nimi získala ČSSD pouhá čtyři procenta. Více získali ANO, SPD, ale i ODS, STAN a dokonce i Piráti. 

Nejvíce na celé věci zaráží, že ani tahle lekce jim očividně nestačila. A tak ČSSD Babišovi vystavuje bianco šek na olbřímí rozpočtový deficit, který mu umožní rozhodnout, na koho cílit. A především, zda ČSSD definitivně zardousit, protože ji už nebude potřebovat.

Autor je politolog a prorektor vysoké školy CEVRO Institut.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Od Šloufa k Nejedlému
  • Becherovka u ledu
Objednat nyní